Honzua

Thrones My Ass... Ragnar Lothbrok je plnokrevná postava v plnokrevném světě. Tečka. (9/9 - Uppsala ruluje 1. sézoně). 2. série - 100% 3. série 60% SPOILER. Snaha o velkolepost na úkor obsahu nezvratně přemisťuje Vikingy z oblasti skvělé historické fabulace do oblasti čisté fikce. Obzvláště zamrzí, že tvůrci seriálu, jehož největší doménou byla rovnováha mezi reálnou výpovědí vedenou dobovými motivacemi svých postav a moderní dramaturgií, abdikují na své historické hranice a kvůli dosažení velkolepých nových senzací je už netrápí, že vedle sebe existují postavy, které se nemohly potkat kvůli časovým rozdílům dosahujících i 100 let. Nástupce skvělého Říma ovšem ve třetí sezóně dojíždí i na místy bezradný scénář a nelogické pohnutky hlavních postav. Především způsob, kterým odešla pro mne nejlepší postava Athelstan, jehož vztah s Ragnarem byl jedním z definičních znaků série, byl neskutečně trestuhodný. Na další sérii se podívám, seriál se však nenávratně vydal cestou, která už opustila jeho původní kouzlo a přednosti.

McDonagh je frajer. Z perfektního divadla (Pillowman!) do Belgie a teď LA. Moc jsem se po Bruggách Sedmi psychopatů bál, a jsem rád, že se ten strach jednoznačně nepotvrdil. Psychouši jsou jiní, kontinuálně se shazují a popírají, ale ten scenář je tak do mrtě vymazlenej, že tu emocionální nekompaktnost a rozháranost vydržíte. Bez ní by na druhou stranu nebyli tím, čím být chtěli. Bruggy uchvátily mocným přesahem, Psychopati mají bavit. Podobně jako Django tak plní svůj úkol na 100% a už teď mohu s klidným srdcem říct, že některé scény volají po zkultovění (Woody Harrelson s Mrs. Kasiewski v nemocničním pokoji) McDonagh rád ždíme své postavy, v tom tkví jeho přidaná hodnota.... A ten Walken!

Že převést surrealistickou novelu o absurdnosti lidské existence na stříbrné plátno je setsakramentsky těžké, o tom se přesvědčil už i Michel Gondry. Nejvíce mě vadilo poklonkování knize ve všech těch vizuálních a všelijakých jiných potrhlostech, protože ty konec konců nejsou ústředním tématem celé knihy, chápu ovšem, že to dost možná byl první a jediný impuls, proč to právě Gondry chtěl zadaptovat. Nicméně, tam, kde jsem čekal, že se Gondry nechá uvolnit a povede děj pevně v rukou vlastních imaginací, tak se těžce až otrocky řídil knihou. Naopak některým důležitým dějovým částem není věnováno dost prostoru, pokud zcela nechybí, především závěrečné kataklysma je dost zkratkovitě podáno (střih je na konci úplně vedle), a nejenže celkově kazí finální úzkostlivý pocit, ale vytváří nakonec solidní guláš postav, které pořád někam zdánlivě bez motivace běhají. Naprosto chápu, ty kteří předlohu nečetli a nedokázali se v ději zorientovat, což bohužel na vrub Gondryho zabíjí celou Pěnu. Navzdory tomu všemu je tam stále dost skvělých momentů (operace, pianocktail, industriální závody), obzvláště v druhé polovině, ale aby ani Gondry nezvládl patřičně odvyprávět příběh dokonce, a především od závěru jsem si zrovna u něj hodně sliboval, je trestuhodné. PS. kedu o politické korektnosti pravdu dí. Omar Sy byl totálně mimo, Duris byl dokonalý! Viz halogenka!

*SPOILER* Největším úspěchem je, že Ve stínu není žádnou pózou západní kinematografie. Ve výsledku tak tisíckrát více potěší než takový Alois Nebel. Ondříček vystavěl působivou noirovou Prahu 50. let s atmosférou, která by se dala krájet. Kamera a práce se světlem byly lahoda. Trojan s Kmochem vynikající dvojicí. O to více je škoda, že i ve stínech neskutečně skřípe scénář a berličky typu sirka a holení jsou prostě pěst na oko a ty explicitní vysvětlovačky, ať už metafor, či detektivních okolností, zbytečně otravujou. Navíc Ve stínu má silný nádech heroické interpretace dějin ve službách nekritického antikomunismu, v čemž zabíjí nejen snahu reálně vypovídat o daném období, ale také bohužel ve výsledku podtrženém závěrečnou scénou působí nesmírně banálně.

Z časů, v kterých vám nikdo nemusel nic polopaticky vysvětlovat. Tady stačí výměna pohledů Jirky Pecky a Audrey, abyste pochopili, co právě cítí a jeden pohled vstříc Eddiemu Albertovi, abyste věděli, že Pecka je teda neuvěřitelnej formát! A ten konec...

Nejhorší na Hobitovi je, že se během celé své stopáže dostává do nekončícího rozporu se světem, který byl vystavěn v Pánovi prstenů a z kterého průběžně vybočuje a zase se do něj snaží navracet. Ať už jde o mnohdy přepálené CGI, které vystřídalo poctivý komparz, hluchý scénář, který degradoval polovinu postav s Gandalfem v čele, a nepochopitelné rádobyvtipný humor (největší WTF scéna je Radagastova naháňka na pláninách) Rámcovost příběhu s původní trilogií, o kterou se snaží Jackson a nikoliv diváci, tak jednoduše nefunguje. Největším kamenem úrazu je ale fakt, že to umění vytvořit dokonalou FILMOVOU adaptaci literárního díla, které se Jacksonovi nejvíce podařilo u Společenstva, je v Hobitovi pryč. Dynamika a náznakovost byly vyměněny za sterilitu a sáhodlouhou vatu a jediné, co vám ve výsledku zbývá jsou scény nostalgii nahánějící, které ovšem v Hobitovi působí jako strašnej kýč. (Viz Theatis, Marigold, POMO, boshke, Lavran)

Zatímco Morel vytvořil událost roku, Megaton se snaží v novém Takenu naznačit, že asi nejtěžším úkolem v Istanbulu pro každého amerického turistu, je přivolat policii. Z toho také plyne ponaučení, že házením granátů v centru města toho nedocílíte. Pokud se vám to ale nakonec přece podaří, nesmíte zapomenout na svého přítele na telefonu. Každého správného turistu pak, americká ambasáda vyzbrojí do dalších deratizačních bojů. Jen kdyby se na ně aspoň na pár vteřin dalo dívat... ke štěstí by to možná stačilo :)

"Orphans make the best recruits!" Asi bychom měli hodit za hlavu tuhle otřepanou diskuzi: klasická bondovka versus inovativní přístup, protože mi už strašně leze krkem. Na Conneryho s Brosnanem jsem koukal jako malý a Bondovi jsem v podstatě propadl až s nástupem Craiga a Campbellového Casina, po kterém jsem zjistil, že můj Bond (a možná i Flemingův) může být jedině Danielem. Taky chápu, že tohle měl být výroční Bond, který měl udělat nějakou tu pěkně tlustou čárečku a u dobré skotské sesumírovat, co dostal a vyhrál, co propil a ztratil po cestě (našel po tátovi v baráku) v průběhu dějin. A ta symbolika veřejného skotského upálení Bonda i s Aston Martinem byla působivá, což o to, ale nejde tím ospravedlnit tu debilní úvodní honičku, naprosto zbytečnou Bond girl, vykrádačku Nolana, že vám padají oči z důlků jak pinpongový míčky, a tu strašnou nudu, protože se Vám opravdu nechce jít novou ale o dost slabší albínskou verzí Jokera, byť Bardem na to tlačí, co mu síly stačí. Nový Bond pracuje s mnoha motivy od pádu Britského impéria, vývoje špionáže, tupé byrokracie, mašinérie nastaveného politického systému přes více nadčasové motivy stárnutí, sebereflexe a pomsty. Jenomže ani jeden z těch motivů není schopen podat patřičným způsobem a jediné k čemu se zmůže je explicitně na všechno poukazovat v dialozích, které postavám prostě nevěříte. A v tom je kámen úrazu. Jediná postava z celého filmu, které jsem to baštil, byl komorník Kincade a to je na novou bondovku docela průser... (PS. Terminace Patrika v Šanghaji byla ale žůžo, to jo)

Je strašně fajn, když pohnuté osudy nejžhavějšího ohniska sváru v dějinách světa vyprávíte s lehkým úsměvem na rtech a hlubokým žalem v srdcích vystupujících postav. Bez patosu a více než o Palestině o vztahu jednoho chlapce ke svým rodičům. Jak prohlásil sám Elia Suleiman po promítání v Praze: "Zeptejte se mě na cokoliv, jen ne na politiku a Palestinu." Čas, který zbývá, už je krátký.

Možná by to dopadlo i dobře, nebýt té tuny nelogických střihů, střídání lokací a prazvláštního posouvání děje. Největší zápich je snad na nádraží u odpalování bomby, kdy Townsend během asi dvou střihů stihne dostat kulku, objevit se v katedrále v centru Paříže a skončit v nemocnici v Londýně (mezitím ještě uběhnou nejlépe dva roky a Townsend všechno vypravěčským hlasem dovypráví). Takhle nějak se ale začíná film vystříhávat až od své druhé poloviny. Do té doby sice postavy po plátně jen bloumají, nicméně celkově to ještě působí konzistentně a jako poetická výpověď o rozmařilých a zamilovaných lidech na přelomu 20. a 30. let jakžtakž funguje. Finále je ovšem na facku, kdy kromě toho, že se odehrává během povstání v Paříži, nevíme odkud se všechny postavy berou, kdo a kam celou dobu vůbec směřuje, jestli Němci nebo Němec, Francouzi, Charlize či Townsend, který to nakonec samozřejmě nestihne. Na ty tři to vytahuje fakt, že v porovnání s věcmi, které jsem po cestě autobusem byl nucen zhlédnout, jsem Hlavu v oblacích nesmírně ocenil :)