Honzua

Podobně jako v Dívce s perlou, je to mikrodrama, které možná nakonec mnoho lidí zklame. Mě osobně se ale zvolená historická fikce ve formě detektivky a skládání obrazu z nedůvěryhodných výpovědí hodně líbila. Rozhodně lepší než nějakej další uslintanej biopic. Měl bych možná pochybnosti nad motivacemi hlavního hrdiny, ale to je asi tak vše, co bych mohl vytknout. Skutečnost, že celý film je frame po framu jednou velkou olejomalbou společně s vyprávěním založeném na detektivních prvcích vytvářelo místy až herní zkušenost. Vážně to na mě místy působilo jako při hraní současných alternativních herních flicků typu Dear Esther, Firewatch nebo Vanishing of Ethan Carter. Film dodává fantasknost do hereckých vyjadřovacích schopností a společně s vyšetřováním Van Goghovy smrti vytváří všudypřítomnou atmosféru mysterióznosti. Po celou dobu filmu je pozornost diváka očima Roulina směřována k osvětlení okolností, za kterých Van Gogh zemřel, abychom nakonec teda pochopili, že kdo zabil Van Gogha vlastně není až tak podstatné. S postavou Saoirse Ronan se možná v tomto okamžiku filmu balancovalo trochu na hranici kýče, nicméně mě Loving Vincent navzdory tomu přesvědčil svými ryzími emocemi. To civilní drámo s Gachetem, Ronan a Theem je nakonec poctivá ždímačka jejíž síla tkví v tom, že povedeně akcentuje lidskost a křehkost Van Goghovy povahy, o které jsem před vstupem do kina neměl ani páru. Jakmile se zvedne opar detektivky a vyšetřování záhady, zůstává na konci jen nešťastný lidský příběh jednoho ciltivého velikána. Nastupuje efekt podobný těm, na kterých končí výše zmíněné gamesy a já odcházel z kina velmi, velmi mile překvapen.

Není to dokonalý, ale upřímně autentičtější teenage film jsem asi neviděl. Palo Alto je prosté veškerých žánrových klišé od kultovního Breakfast Clubu po horší midkult Perks of Being Wallflower. Neodkazuje se na žádnou popkulturu, necituje se žádná literatura, nejsou tu dané třídní role, nikdo tu není prokletým básníkem a nikdo nevede pseudointelektuální řešky. Jediný odkazy se objevují v soundtracku na pařbách, u kterých je jasný, že Die Antwoord nebo Mac DeMarco zaznít můžou. Z nejmladší Coppoly jde vidět, že se všemu pečlivě a odhodlaně vyhnula. Navíc ví, že autenticitu je třeba hledat u samotných teenagerů, což dosáhla konzultací samotných herců se svým scénářem. Tomu taky odpovídá jazyk kalifornského předměstí, kde se nejzásadnější emoce vyjadřují jen ztěžka a nepřiléhavě. V tomhle ohledu si také Gia bere hodně ze Sofiina Ztracena v překladu. Neutěšenost a rodinné problémy hrdinů (abuse, opiátová krize) probublávají jen tak mimochodem, jako samozřejmost reality, které všichni čelí a každý se s ní potýká po svém. Ve výsledku strašně dobrej film, který umí svý mimoslovní sdělení podat na jedničku.

Kdo by to byl řek, většinou dvojky v podobných situacích uvaří stejně dobrou akci, ale scénaristicky uletí tam, odkud už bohužel pro ně není návratu. John Wick 2 solí akci ještě lépe než v jedničce a k tomu navíc dodává trochu uměleckých ambicí. Dojde na důmyslné odkazy nejen na Mendesova Bonda a Vaughnova Kingsmana, ale taky nečekaně, a o dost úsměvněji, i na Jarmushova Ghost Doga. Chrochtal jsem blahem. Rozšíření zabijácké mytologie Wickovi prospělo, a to nejen v zápletce, ale také, na rozdíl od jedničky, v povedeně vypointovaném finále, které pracuje s pravidly hry. Druhá kapitola je tak povšechně sevřenějším filmem jak režijně tak scénaristicky, byť cheesy momentům se taky neubrání. Ty k Wickovi ale patřej a já můžu jen dodat, že se vážně těším na trojku.

Toto trvalo, než jsem se k Wickovi dostal. Palec nahoru za to, že zcela zbořil veškerá očekávání, která jsem od něho měl. Čekal jsem (yet another) přestylizovanou, nadsazenou vyvražďovačku, kde se film zabití psa jako hlavního motoru filmu nepokusí ani trochu brát vážně jako v McDonaghových Psychopatech. Něco na spektru od špatné (Bekmambetov) po dobrou (Vaughn) akci, která ale ani na moment v divákovi nevzbudí pochybnosti o nadsazenosti všeho, co se ve filmu děje. John Wick je ale zvláštní (v dobrém smyslu), že je to vlastně tonálně strašně vážnej film. Ztráta manželky a psa (vůbec celá expozice) je jak z Listopadové romance a John Wick se neusměje ani jednou až do závěrečných titulků. Jediný comic relief představuje zabijácká odborová organizace, a to pouze skrze distingované (stejně tak vážně deliverované) štěky recepčního. Nadsazenost Johna Wicka je tak třeba odvozovat implicitně, páč film je deadly serious od začátku až do konce. To mi na Wickovi hodně imponovalo. Pamatuji si na to, že když vyšel Bessonův Taken, převládající konsensus byl na tom, že takhle měl vypadat filmový Max Payne. Ačkoliv se s tím určitě dá souhlasit ve vztahu k režii, střihu a dynamiky posouvání příběhu bez ustání tzv. "on the run", Taken byl stylisticky gritty "realistický" thriller bez sebemenšího comiksovo-herního nádechu. Ten ale Wick má. Matty zmínil spolupráci Stahelskiho a Leitche s Wachowskými, což kromě snímání akce, jde nádherně vidět i na velkých celcích zlověstně nasvětleného neonového New Yorku. Maxpaynovskou vibe jde nejvíce cítit na pohřbu manželky (šňůry lijáku, černý velký deštníky, v prvním plánu velké náhrobní kameny a v druhém plánu skvělé nasvětlené mrakodrapy) nebo v podsvětí tajného zabijáckého klubu. *Spoilers* O to víc pak zamrzí, že John Wick absolutně nezvládá gradaci a film absentuje silného padoušství. Smrt Defoeovy postavy stejně jako Perkinsové jsou jen neskutečně ploché plot devices, které zbytečně retardujou jednu cestu za pomstou. Film se motivacemi obou postav vůbec nezabývá, ani nevysvětluje jejich neopatrné chování poté, co oba "zradí". Defoe jen zesiluje motivaci pomsty, Perkinsová je uklizena k jakémusi nabití na dvojku (odbory jsou silné) místo toho, aby byla využita jako miniboss v závěrečným showdownu. Ke konci tak Wickovi chybí zásadní tah na branku a finální pasky se už jen dýchavičně dobelhá. Je to pořád skvělá podívaná, ale v konkurenci současné akce hraje o chlup druhé housle.

Karlík a továrna na absolutno. Edgar Wright zelená závistí a já od sedmdesátiletého staříka takhle nadupanej raid fakt nečekal. Na RPO je skvělých vícero věcí (např. nejpřehlednější současná CGI režie), ale to, co je neskutečný, je, že starej Spielberg dokázal (zase jako první) na filmové plátno a filmovými prostředky úspěšně přenést ten pocit, který máte při hraní MMORPG. Několikrát jsem se přistihl, že bych se teď nejradši do RPO okamžitě lognul a to jsem necítil hodně dlouho a rozhodně ne u filmu...

Docela překvapení. Ava má jako podobné artové filmy (z minula si vzpomenu na Indivisibli) problém s tempem. Taky se do jisté míry film tříští pod několika rovinami (vyrovnání se slepotou, dospívání, runaway movie) které Ava nedokáže úplně ukočírovat. Nicméně navzdory těmto legitimním výtkám, se mi moc líbila všudypřítomná fantasknost, kdy se obyčejné realitě dostávaly až magické momenty (Policejní Nazgúlové, splatter snová sekvence a křováci na pláži). Scénář sice na konci s cigánskou zápletkou taky úplně neví kudy kam, nicméně poslední záběr zúročuje budované emoce na 110%. "Mum don't cry. It is embarassing!"

Chudák Aaron. Asi nesleduje Jordana Petersona, jinak by věděl, jak důležité je nebýt Mr. Nice Guy. V lepším případě vás jen ojebou, v horším případě vás nechá zabít psychopatologický nevychovaný spratek vaší přítelkyně, který s vámi bude vyjednávat i na prahu života a smrti. Jako psychological holiday horror jsou Drei Zinnen k popukání, jako "realistické" rodinné drama je to špatný vtip, ve kterém scénář šustí papírem, pokud v něm zrovna nějakej dialog je, a který je opět jako řada podobných artových dramat založený na vykonstruovaném konfliktu postav, který se chovají jako neskuteční sociopati (obzvláště přítelkyně, která nejen, že brání Aaronovi být součástí rodiny, tak očividně dodnes není schopná vysvětlit, proč opustila Tristanova otce.). #PrayForAaron

No jo Najbrt a spol. nejsou Zábranský.

Baby face cool guy!

Pavličenková podle Olesova a Korina není člověk, je to socha, Atlas, který na bedrech nese celou tíhu války, Sovětského svazu, internacionály a všichni soudruzi okolo se můžou přetrhnout o to, kdo jí miloval dřív, než to bylo cool. Stejně plochý, plný patosu a jen o chlup lepší jak Jolieové Pampalíny.