Vojteco

It’s the oldest question of all, George. Who can spy on the spies? Slavný výrok jednoho z „otců zakladatelů“ subžánru špionážního thrilleru, Johna Le Carrého …řekl John Le Carré, jeden z otců zakladatelů subžánru špionážního thrilleru. Jeho romány, posléze i spolupráce na scénářích jeho adaptací, vytvořily specifický, složitý a psychologicky komplexní narativní vzorec: Nesnadná identifikace hlavní postavy a nositele příběhu, popření divácky vděčných „stran“ na úkor vyzdvihnutí individuální profilace (všichni hrají proti všem, spojují se/rozdělují se na základě vlastních potřeb), mozaiková výstavba a záměrné matení (indicie A nemusí souviset s indicií b), psychologie postav otočená dovnitř. Debutující scenárista Ondřej Gabriel z tohoto vzorce vytěžil maximum. Ve spolupráci s HBO Europe a režisérem Ivanem Zachariášem tak vznikla šestidílná špionážní minisérie Bez vědomí, v jejímž začátku sledujeme návrat disidenta Viktora Skály a jeho ženy Marie do předrevolučního Československa. První bod obratu přichází ve chvíli, kdy pár srazí neznámé auto, Viktor zmizí a Marie se probudí v nemocnici. Pro děj jde o šikovnou otázku, jdoucí od špionáže k psychologii: od otázky Kde je Skála k otázce Kdo je Skála. Do hry se zapojí Státní bezpečnost, Rusové, Britové. Tvůrci nanášejí několik vrstev, motivaci postav a jejich mind-game lze odtušit v minimálních náznacích, nicméně na diváka jsou kladeny velké nároky – např. zapamatování si, čí byt je koho na základě vchodových dveří, držet v paměti, kde je jaká štěnice apod. Částečnou vadu na kráse lze spatřit v rozdrobenosti mezi špionážím a psychologickým dramatem – jedna místy neguje druhou a výsledný dojem poněkud rozřeďuje. Na druhé straně jde o produkčně-výpravný koncert: předsametová Praha, turbulentní atmosféra nejasných změn, lokace… Za osobní guilty pleasure považuju kamerové rámování promyšlených celků a následné nájezdy na skryté postavy, věci, detaily a jejich významy. Od dob Tří dnů kondora či Rozhovoru už se tohle moc nepoužívá, proto díky za to.

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95%

Parazit coby vítěz Cannes bere diváky na nekontrolovatelnou horskou dráhu zásadních emocí smíchu, hořkosti, napětí i uvědomění. Bong John-ho se opět projevil jako naprosto suverénní DJ filmových žánrů a představil velmi divácký, tempem i režií precizní film, který na pozadí jemných, ale přesně utkaných detailů popisujících současnou Jižní Koreu (školství, internet, medicína) vytváří originální žánrové varianty. Ačkoliv některé přechody působily malinko rušivě, celková kompozice, vrcholení děje a řada tvůrčích estetických rozhodnutí tyto (ne)dodastky kompenzuje do sytosti. Kang-Ho Song opět ukázal mistrovské herectví “všedních” postav. Bongův velký návrat, od vzniku Vzpomínek na vraha je to jeho nejlepší film. V životě jsem během projekce v kině nezažil tolik diváckého ruchu, stenání a úžasu. Bezpochyby jeden z nejitenzivnějších, nejzábavnějších a nejlepších filmů roku. 90% #KVIFF2019