Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Dokumentárny
  • Akčný

Recenzie (105)

plagát

Norsko (2014) 

Bizarní, blbé a uhozené, ale vlastně dost zábavné, i když se rozum a zbytky soudnosti brání.

plagát

Obřad (1971) 

Směsice rodinného dramatu, hodně škodolibé komedie, erotického filmu a kritiky poválečné japonské společnosti. Nagisa Óšima ukazuje, že japonské tradice jsou zastaralé, směšné a nebezpečné, protože už jednou uvrhly Japonsko do zkázy a mohou to udělat znova. Téma kritiky a iracionality japonských tradic se spolu s homosexuální fascinací, která je v Obřadu také přítomná, objevuje v Óšimově pozdějším filmu Veselé Vánoce, pane Lawrenci. V tomto případě je zdrojem kritiky kontrast západoevropské a japonské kultury za zdmi japonského zajateckého tábora.

plagát

Peníze nebo život (1932) 

Film Peníze nebo život (premiéra 14.10. 1932) působí daleko sevřeněji a promyšleněji než předchozí Pudr a benzin. Jakoby si tvůrci řekli, že méně znamená více. Místo mnoha krátkých scének můžeme vidět jen několik dlouhých zato detailně propracovaných scén. Stejně jako v populárních amerických nebo francouzských fraškách se stala spojovací dějovou linií honička za ukradeným šperkem. Hlavním zdrojem inspirace byl tentokrát jejich oblíbený režisér René Clair (především jeho filmy Milion – viz scéna bitvy v muzeu, nebo Ať žije svoboda). Kromě René Claira si při scéně v muzeu můžeme vzpomenout na němé filmy německého expresionismu (práce se světlem a stínem, tísnivá atmosféra), na které se ostatně odkazuje i v dialogu. Větší prostor tu také dostala hudba Jaroslava Ježka respektive zvuková stopa jako taková. Ve scéně „rodinného zvěřince“, kdy bohatý mladík představuje příteli kapesnímu zloději jednotlivé členy příbuzenstva, je zvuk využit k posílení komičnosti situace (každého příbuzného charakterizuje zakvílení hudebních nástrojů, připomínající zvuky nejrůznější zvířeny). Dokonce i úvodní dialog obou přátel je rytmizovaný hudbou a posléze plynule přechází ve zpěv titulní písně. Jednotlivé šlágry jsou také daleko lépe integrované do filmu a to jak ve zvukové (variování titulní písně v průběhu filmu) tak v obrazové stopě (scéna, ve které Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají v akváriu píseň Život je jen náhoda, by s trochou nadsázky mohla aspirovat na pozici prvního českého videoklipu). Změn dostála i ústřední komická dvojice. Zatímco ve filmu Pudr a benzin stojí oba tak trochu mimo děj, mimo filmovou realitu (tento dojem je navíc posílen tím, že vystupují pod svými občanskými jmény), zde jsou už hlavními hybateli děje.

plagát

Pension pro svobodné pány (1967) 

Spíš 3 a 1/2. První dvě třetiny výborné, dráždivá titulková sekvence, vtipné dialogy, dynamika (což u převodu divadelních inscenací do filmové podoby zdaleka nebývá pravidlem), ohromné nasazení herců (viz až akrobatické eskapády Jiřího Hrzána) vše podléhající koncepci a řádu. Poslední třetina se však režisérovi bohužel poněkud vymkla z rukou, jakoby nevěděl, jak to celé ukončit, a celý film vyznívá do ztracena.

plagát

Píseň o věrné Chunhyang (2000) 

Im Kwon-taek zde spojuje dvě veliké korejské tradice. Příběh o Chunhyang (ikoně korejského lidu, potažmo i korejského filmu) a pchansori, se kterým nás seznámil ve filmu Sopyonje. V Chunhyang ostatně uslyšíme stejná slova a melodie. Ve filmu se spojují dva vypravěči, aby přenesli společnými silami příběh o Chunhyang do dalšího tisíciletí. Zpěvák pchansori, který dominuje zvukové stopě a filmový režisér. Ve srovnání se severokorejskou verzí (VYPRÁVĚNÍ O ČCHUN-HJANG /ČCHUNHJANGDŽON; KLDR 1979) je tu daleko větší důraz kladen na individualitu hlavních hrdinů (Chunyang by se se svou emancipovaností neztratila ani v dnešní době) a na jejich milostný příběh. První filmová verze této legendy byla prvním korejským filmem vůbec. Verze Im Kwon-taeka byla prvním korejským filmem v hlavní soutěži na festivalu v Cannes.

plagát

Planéta Praha (2022) 

Film postavený na pro mnohé asi překvapivé tezi, že kvůli zemědělsky nebývale zglajchšaltované krajině je kromě různých chráněných krajinných oblastí nejpestřejší a nejzajímavější příroda ve městech. Ať už tu, jako třeba plch, byli odjakživa a město kolem nich narostlo, nebo jako slípka zelenonohá využili možnosti a vzdali se zimního migrování, případně se do města stáhli z okolí jako mufloni do areálu krčské nemocnice.  Filmařsky je to srovnatelné se standardem přírodovědných dokumentů BBC, ale po této stránce nijak objevné. Nicméně snad to má potenciál ukázat lidem městskou divočinu, inspirovat je, aby sami objevovali a aby zbytečně neškodilli.

plagát

Plášť do deště (2004) 

Manoj navštíví jednoho deštivého dne v Kalkatském bytě svou bývalou dívku, podle mínění lidí v rodné vesnici provdanou za úspěšného, bohatého muže. Komorní příběh dvou lidí, kteří si jeden druhého natolik váží, že se nechtějí navzájem zatěžovat svými starostmi a čím dál tím víc se zaplétají do lží o svém životě.

plagát

Poctivé dievča (2002) 

Na první pohled to působí jako další z těch malých "nezávislých" amerických filmů, do kterých si filmové a televizní hvězdy občas odskočí ukázat, že taky umí hrát. Obyčejné texaské městečko, obyčejný supermarket a v něm obyčejná ženská, otrávená z práce a věčně zhuleného manžela. Až jednou začne v supermarketu pracovat typický outsider, takový, jaký musí být v každém takovém malém nezávislém filmu, a Justine se do něj - jak jinak - zamiluje. __________ Ovšem stejně tak, jako dokáže jedna Justinina kolegyně nenápadně včlenit peprné urážky zákazníků i do hlášení o slevách, vkrádá se už od začátku do tohoto filmu cynismus a hodně černý humor. Janifer Aniston opravdu velmi dobře stvárňuje svoji Justine - nevinně vypadající monstrum, které vlastně nemá žádné city a emoce, které žije tak trochu mimo realitu, kterou jen občas nezúčastněně glosuje.__________ Hodná holka je film, který přestože působí celkem mile a příjemně, je ve skutečnosti značně znepokojivý... (A navíc v něm všichni herci dokazují, že opravdu umí hrát.)

plagát

Podraz (1973) 

Můj první a zcela zásadní film v životě. Film, na kterém jsem poznávala, co to vlastně film je. Poprvé jsem ho viděla zhruba ve třech letech, od té doby nespočtukrát. A když už jsme u toho, někteří lidé, jako třeba Paul Newman, by neměli umírat. A pro jistotu ani stárnout.

plagát

Posledné metro (1980) 

Krásný a jemný film bez velkých gest a patetických proslovů, který nechává divákovi velký prostor. Možná je to pro ostatní irelevantní informace, ale pod dojmem z tohoto filmu jsem Hřebejkovu Musíme si pomáhat ubrala ve svém hodnocení jednu hvězdičku...