RomanT

"Poslechni si tohle město zamořené hudbou, nastal čas protiútoku.". Po druhém shlédnutí zvyšuji na 5.

Užvaněná gangsterská inscenace. Nic víc. Konverzační filmy mám docela rád, ale poslouchat hodinu a půl bandu tupounů mě opravdu nebaví.

Kdyby to byla první sci-fi, kterou jsem viděl, asi bych nešetřil superlativy. Režisérovi Kosinskému se však podařilo Oblivion natočit tak neoriginálně, že mi neustále naskakovaly asociace a srovnávání s jinými filmy (v prvé řadě mnohem přesvědčivější Moon) a působilo to až tak rušivě, že mě nedokázal pořádně vtáhnout do děje. Jediným přínosem byl podle mě design a architektura. Zklamaly také roboticky zahrané ženské postavy - vyčítat to asi nelze Viktorii, která měla upjatost možná naprogramovánu, ale u manželky prkennost opravdu zarazila. Dost mě překvapilo zasazení příběhu do "blízkého" roku 2077. Pokud se děj odkazuje o 60 let zpět, tak má lidstvo 4 roky na to, aby bylo schopno poslat kosmonauty v kryogenním modulu, který bude navíc v černé skříňce zaznamenávat události odpojeného pilotního modulu :) Při letmém proskenování jiných recenzí jsem narazil několikrát na hudbu od M83. Zvláštní je, že mně se nevybavilo, že by Oblivion nějaký hudební podklad měl. Pamatoval jsem si jen Led Zeppelin z Jackovy oázy. Musel jsem si některé pasáže pustit znovu a jen se mi to potvrdilo - nebyla to hudba, ale muzak plný smyček. Hodnocení: 3.49

Před sledováním je nutné vypnout mozek. Stejně jako u víry.

K Bohovi masakru jsem se dostal díky odkazu ze Jména (2012) a samozřejmě nemohu nesrovnávat. Po skvělé první polovině se názory začaly otevírat až díky alhoholu a v tu chvíli jsem se přestal bavit. Nemastný neslaný konec tomu také nepřidal. Celkově mi vadila mi přílišná teatrálnost,

Nic tak originálního a potěšujícího jsem už dlouho neviděl. Dva hrdinové a dvě různá ztroskotání. Zatímco reálné ztroskotání uprostřed civilizace si dokážu představit, problémy dívky Kim by se mi ještě před týdnem zdály jakoby z jiného světa. A přitom podobným problémem zvaným hikikomori trpí až milión Japonců. (BBC 4.7.2013)

Shodou okolností den předem jsem viděl film rovněž na téma zkrachovalých existencí, a to česká Poupata. Zatímco sledovat beznaděj postav v Poupatech bylo až úchylně zábavné, Submarino je čistá plíživá deprese, kdy jsem měl zejména v první polovině nutkání film vypnout, protože se stále nic nedělo. Minusem je také struktura, kdy si divák uvědomi, že se dívá na flashback, až po desítkách minut. Takže bohužel o 2 laťky níže.

Pod vlivem povrchních informací v médiích mi byl Assange spíše sympatický. Po shlédnutí tohoto dokumentu jej však vnímám jako velice kontroverzní postavu s poruchou osobnosti, která se veze na odhodlání jiných, ať už to byl Manning nebo dnes Snowden.

Jeden z vrcholů výpravného romantického filmu.

Hop, hop a další level. Útočníci nabíhali organizovaně jeden po druhém jako na spartakiádě. Bez game controlleru se mi ke konci už klížily oči.