Durix

Novohollywoodská nálepka 'Sidney Lumet' znamená střet charismatických antihrdinských sympaťáků s byrokratickými institucemi. Vyprávění je pak zakořeněno v dualismu pramenícím z rozporu mezi svébytně motivovanými jedinci a dogmaty řízenými společnostmi. Neviňátko Sonny a prostory brooklynské banky, Howard Bayle a nestoudnost zpravodajských praktik a nyní alkoholik Frank, zlovolná soudní moc a... alkoholik Frank. Podobně jako Psí odpoledne a Network, i Rozsudek nabízí pohled na výsledek axiologicko-deontického konfliktu obou entit, nicméně tak dělá daleko skromněji než jeho předchůdci. Frankův nejnebezpečnější nepřítel je totiž on sám a jeho jedinou zbraní je možnost vzchopit se.___ Z tohoto důvodu Lumet pracuje se žánrovým schématem soudního dramatu jakožto skeletem, jehož primární funkcí je udržet onu formální skládanku pohromadě. Pozadí v podobě soudní linie dominuje posílená subjektivita a existenciální tetelení ve stylu TAXI DRIVERA či ROZHOVORU; proces vyprávění nevyužívá komunkativnostní hry k dynamizování právnického souboje, neb zatajování informací je vázáno téměř výhradně na postavu Franka; osnova vyprávění se na místo řetězení zvratů a zodpovídání podurčených otázek týkajících se žaloby soustředí na vývojový vzorec Newmanovy postavy a centrem fabulovaných událostí je pouze minulost stále sympatičtějšího alkoholika.___ Vnitřní proměna Franka Galwina a její vnější ozvěny (sklenice whiskey měnící se v hrnek kávy, postupné shazování obleku coby kazajky, stále umírněnější herectví a nahrazení sevřenosti baru otevřenými prostory kanceláře) je k tomu všemu radost pozorovat, neb na rozdíl od cynictějších amerických filmů nabízí pozitivní rozuzlení.

Wilderův VÍKEND si bezesporu zaslouží hlubší analytický rozbor, zde je alespoň pár poznámek k úspornosti jeho vyprávění. __ Millandovo třídenní jedové opojení vede napříč vyprávěním jediný motiv – alkohol, lihovina, delirická rozkoš; zkrátka chlast. Proměny dílčích cílů hlavního hrdiny jsou přitom motivovány splněním cíle zastřešujícího – k řečenému chlastu se nějakým způsobem dostat. Prosté „Nemám láhev, chci láhev, kde seženu láhev?“ se stává hlavním pohonem vyprávění. __ Horizontální linie dělá cestu za lahvinkou složitější a složitější. Hlavnímu hrdinovi staví do cesty pasti postupně rozkládající jeho sémy a motivačně jej vyprazdňující. Jednou ze zastávek je i bar, kde Don Birnam v hudebně stylizovaném flashbacku vypráví o jeho minulosti, kdy jeho snahu ožrat se znemožnila náhodná výměna kabátů. Díky tomu potkává jistou Helen St. James, která se na určitou dobu stává pomyslnou zdí mezi jím a skleničkami whiskey. __ Vzpomínání nekončí, později v jeho bytě přemýšlí o době, kdy si za úmyslem sebevraždy koupil zbraň jen proto, kterou později nepřekvapivě vyměnil za láhev. __ Zatímco je tedy horizontální linie (syžetový posun z bodu A do bodu B) motivicky redukována na jediné pohonné palivo, vertikální zásahy do minulosti (zprostředkování fabule syžetem) vyčerpávají poměrně značnou energii filmu k expozici motivů, které v současném dění již nejsou důležité (tedy kabát, Helen a pistol). __ Postava barmana Brinama varuje, že skončí „[…] buďto takhle [nakreslí horizontální čáru prstem] nebo takhle [nakreslí čáru vertikální].“ Referuje přitom o možnostech sebevraždy – skočit pod jedoucí vlak nebo se zabít pádem z výšky. Příznačné ovšem je, že film, tedy i Birnemova cesta, končí kombinací obou. __ Finální sekvence totiž kombinuje motivy z minulosti i přítomnosti, aby završila Birnemův vývojový vzorec. Zbraň hraje stěžejní roli v Birnemově odhodlání zmáčknout spoušť (minulost), alkohol je upozaděn na úkor psacího stroje (přítomnost) a vše řeší mocný Čechovův kabát (minulost). __ Jestli nic jiného, snímek skvěle demonstruje Wilderovu přizpůsobivost. Na poli obvykle motivicky značně kompaktní kinematografie, kterou klasický Hollywood byl, se mu podařilo omezit cíle hlavního hrdiny na jediný víceméně banální motiv a přitom důmyslně pracovat s psychologizací postavy a vývojem milostné linie.