wingman24

Tento film je skvělým příkladem toho, co s člověkem dělá čas v horizontu několika let. I když máte první večer pocit, že tu nepřežijete ani týden, tak za pár let už máte nejlepší přátele v životě a po třiceti letech už toto místo nazýváte svým domovem. Film skvěle vystihuje, jak vypadá život ve vězení a k čemu v takovém případě upnout svou mysl, když už vlastně nic jiného nezbývá. I přesto, že některé scény mají ve filmu surový charakter, jsou případy, kdy se vám na tváři objeví úsměv a někdy i slza v oku. Snímek dokazuje, že opravdové přátele lze nají všude. Také jak je důležité v některých chvílích mít jeden druhého a co vše se dá vybudovat, když máte moře času. Jednoduché, geniální, dojemné a pravdivé svědectví o životě lidí, kteří udělali chybu a navždy s ní budou muset žít. Působivý konec celé dvě a tři čtvrtě hodiny skvěle podtrhuje a uzavírá. Vše bylo řečeno a tento snímek si zaslouží pozici mezi těmi nejlepšími filmy historie.

Tento film mi doporučil známý a hned vzápětí dodal, ať si nezjišťuji obsah, ale rovnou si snímek pustím. Tuto radu jsem dodržel a nemohl jsem litovat. Film mě naprosto uchvátil svým nápadem a zápletkou. Většinou se zprvu dočkáme jakéhosi úvodu. V tomto případě se již v prvních minutách v divákovi tají dech z očekávání další repliky ze skvělého scénáře. Toto napětí vydrží až do závěrečných scén, a to i přesto, že se celý film odehrává v podstatě v jedné místnosti a postavy pouze vedou konverzaci. V dnešní době, kdy pomalu každý týden vychází několik filmů, je nesmírně těžké vytvořit něco originálního. Právě proto si podle mého názoru filmaři zaslouží uznání, dokázali vytvořit takto působivý a napínavý snímek bez použití jediného výstřelu či jiných „zlepšováků.“

Pokud by mi někdo řekl, že má v plánu si tento film pustit, nezdráhal bych se mu vyzradit obsah závěrečné scény. Takových filmů je málo, ale Útěk do divočiny jím bezpochyby je. Konec u tohoto filmu vůbec není důležitý. Jak se říká cesta je cíl a v tomto případě to platí dvojnásob. Na konci nás nečeká žádné rozuzlení zápletky. Ta je rozpletena v momentě, kdy Chris stříhá své doklady a pálí peníze. Mladý muž se odmítá smířit se současným stylem života, který pro něj představují především jeho rodiče. Utíká od rodinného krbu a jeho domovem se stává cesta. Nechce se navždy zavřít před světem, ale chce se pouze pokusit žít jiným stylem. Takovým, který považuje sám za správný, a pro který ostatní nemají pochopení. Pan Franz se ho ptá, jestli by místo toho neměl v životě něco dokázat. Jenže Chris toho za dva roky stihl více než někteří lidé za celý život. Tento film má potenciál změnit lidem jejich názor na životní priority a zároveň působí jako jistá inspirace. Právě pro tuto schopnost mě snímek tolik oslovil.

Sny lze ovládat a zároveň se jimi dá ovlivňovat realita. Geniálně promyšlené sci-fi od tvůrce Temného rytíře Christophera Nolana, který při sepisování scénáře prý vycházel ze svých vlastních snů. Díky postavě studentky Ariadne se postupně dozvídáme, jak celý svět ovládání snů funguje, jaká v něm platí pravidla a jak je porušovat. Divák se s Ariadne ztotožňuje a poznává použité principy společně s ní. Takto Nolan efektně zapracoval vysvětlení konceptu filmu, aniž by to působilo složitě a nadbytečně. Zároveň mám tento typ filmů velice v oblibě. Musíte zde dávat neustále pozor, protože by vám mohla uniknout důležitá scéna, díky které nemusíte film na konci pochopit. I když jsem snímek viděl v kuse, nedokázal jsem vše zpracovat najednou. Film jsem musel zhlédnout třikrát abych vše pochopil. Někoho to může odradit, ale i tak byl snímek pokaždé skvělým zážitkem, díky kterému vám to v hlavě šrotuje dlouho do noci. V tomto případě se nedá opomenout hudba. Hans Zimmer složil asi svůj nejznámější soundtrack, který tvoří velké finále jeho koncertů. I když byl základ melodie hlavní skladby Time použit již o 12 let dříve v Tenké červené linii, na konečném hodnocení soundtracku to nic nemění. V závěrečné scéně nám Nolan nechává poměrně otevřený konec, o kterém by bylo možno diskutovat desítky minut. Právě zde jsem plně pochopil, čemu se u filmu říká střih.

Silné téma, které má velký potenciál, je skvěle zpracováno. Ačkoliv je zde adaptována kniha a námět tak není původní, snímek je pro světovou kinematografii jedním z nejdůležitějších od roku 2000. Žádný podobný totiž není. Cuarón vykresluje bezútěšný svět, kdy lidstvo propadá panice a nezastaví se před ničím. Ač se odehrává v budoucnosti, dokáže být aktuální v době dnešní, i té, ve které byl vydán. Krásně vykresleno, jak jeden zvuk, skoro dvě desítky let neslyšený, dokáže ovlivnit chování lidí. Ať už k horšímu, či lepšímu. Film je zajímavý i svými zlomy během jedné scény. Například dvě postavy se spolu smějí během jízdy v autě, vše vypadá v pořádku, a za pár vteřin už bojují o život. To vše bez jediného střihu. Stejně tak scéna střetu vojáků a povstalců, natočená na jeden zátah s délkou asi šesti minut. Délky záběrů a pohled kamery je pro film důležitým aspektem, bez něhož by byl o poznání horší. Bez zbytečných vizuálních efektů, laciných vtípků a rádoby hrdniských hlášek, čistě provedená filmařina. Potomci lidí dokážou člověka vtáhnout do děje, překvapit, vyděsit, ale donutí ho i žasnout, přemýšlet, obdivovat, chytat se za hlavu. A právě proto jsou tak skvělým filmem.

Přiznávám, že když jsem viděl trailer a četl anotaci, tak jsem byl hodně skeptický. Bál jsem se, že to bude další akční film o mimozemské invazi, která má za cíl vyhladit lidstvo. Jednou jsem se však na film podíval a dle mého názoru je Arrival jedním z nejlepších sci-fi filmů, jaké jsem měl možnost vidět. Počáteční pesimismus byl rázem pryč. Hrát si s časem je vždy docela risk. Může se stát, že díky náhledu do budoucnosti by se člověk v přítomnosti zachoval jinak. Filmaři se však těmto konfliktům dokázali zdárně vyhnout. Nejspíše jim práci velmi usnadnil Ted Chiang, jehož povídku adaptovali. Nicméně to si netroufám tvrdit stoprocentně, nevím, do jaké míry film vychází z povídky. Film skvěle doplnil Johann Johannsonn svou osobitou a hodně zvláštní hudbou. Výborný byl i výkon Amy Adams.