D.Moore

Scénář Harpera napsal William Goldman, tvůrce Butche Cassidyho a Sundance Kida, Maratonce, Příliš vzdáleného mostu, Lovců lvů a dalších dobrot. Je to docela poznat. Knižní předlohu sice neznám, ale co se filmu týče, je chvályhodné hlavně to, že postava Paula Newmana není jen dalším klonem Phila Marlowa. Lew Harper je sice tvrdohlavý chlapík, který za tím, co chce, dokáže jít snad za jakoukoliv cenu, ale zároveň je to i vtipný, zbrklý, drzý a velmi rád provokující dotěra, který je navíc i stoprocentně sympatický. S ženami se nezaplétá ne proto, že by nechtěl nebo že by nechtěly ony, ale protože je ženatý a ačkoliv se s manželkou právě rozvádí, stále doufá, že se všechno dá zase do pořádku. Harper sice řeší případ jako vystřižený z laciné šestákové detektivky, ale dělá to velice příjemně, děj odsýpá a přináší stále nové otázky a odpovědi a skvělé scény jako Harperovo zůčtování s Puddlerem. Coby milovník žánru nemůžu ani kvůi těm pár hluchým místům a trapné náboženské sektě dát méně než čtyři.__P.S. Pobavila mě scéna z baru, kdy Paul Newman z obtloustlé bývalé herečky tahá informace vyloženě columbovským „Můžete se mi podepsat? Je to pro dceru, je vaše velká fanynka, víte, viděla všechny vaše filmy…“ způsobem.

Pokračování Johnnyho Englishe by ve srovnání s nemastným neslaným prvním dílem mohlo být horší snad jen ve dvou případech: Kdyby hlavní roli nehrál Rowan Aktinson, nebo kdyby ji hrál, ale z nějakého záhadného důvodu by přestal být vtipný. K ničemu takovému naštěstí nedošlo a já můžu říct, že Johnny English se vrací se mi líbí více než jeho předchůdce. Ve filmu je mnohem více pamětihodných momentů, z nichž absolutně nejlepší je vychytralá hongkongská honička, přibylo originálních (židle, vrtulník) a nevídaně dotažených fórů (výcvik u tibetských mnichů a jeho postupné zúročování v praxi – obzvlášť v lanovce), není tu ani jedna fekální scéna, pro kterou bych scénáristy nenáviděl jako v případě předchozího filmu, a díky neustálým soubojům s maniakální uklízečkou se dozvíme, že opakovaný vtip může být stále vtipem, pokud se ví, jak ho opakovat. A největším kladem je fakt, že agent English tentokrát není tak nehorázně nemotorný idiot, ale spíše schopný a sympatický člověk, který má ovšem dost často smůlu.__P.S. Scéna v titulcích mě rozplakala. Samozřejmě smíchy.

Inu, není všechno zlato, co se britsky třpytí. S Útokem na věžák mám jeden základní problém: Skupinu ústředních, ehm, no, řekněme hrdinů. Nebyli mi ani za mák sympatičtí, nebyli vůbec vtipní a nebyli vlastně ani natolik směšní, abych se jim mohl občas zasmát. Celou dobu jsem jen čekal, kdy a na koho z nich nějaká ta chlupatá příšera vyskočí a nadělá z něj fašírku, co bude konečně mlčet a nebude neustále pronášet „cool hustý hlášky“. Ne. To, že někdo neustále hulí trávu a pak s divným výrazem v obličeji pronáší divné věci, mi opravdu vtipné nepřijde. Zrovna tak jako sledování namachrovaných puberťáků, jejichž vtipnost zřejmě pramení z něčeho, co jsem ani nezachytil. A když se do děje přimíchala sympatická dívka, kterou tahle parta na začátku okradla, a díky které se někteří z nich začali dokonce polidšťovat, bylo bohužel pozdě na to, abych jim fandil. Ano, je chvályhodné, že Útok na věžák má dobrou atmosféru a přitom se obejde bez supernáročných efektů, je dobré, že v závěru vyznívá úplně jinak než byste čekali, ale já chtěl něco úplně jiného a lepšího.

Ha, a pak že posmrtný život neexistuje. John Frankenheimer sice zemřel před deseti lety, nicméně v roce 2011 jsme se dočkali Elitních zabijáků, filmu, který je frankenheimerovský v každém směru. Nevím, jestli si Gary McKendry na pomoc vyvolal jeho ducha, nebo jestli se nám do něj Frankenheimer převtělil (to ukážou až další snímky), ale je to celkem jedno. Hlavní je, že akce je, a že je realistická, drsná, nedigitální, nezpomalená a všelijak nenačančaná. Například tak pěknou rvačku, jakou je Stathamova a Owenova nemocniční scéna, jsem dlouho neviděl, a když si k tomu přičtu, že jí předcházela i následovala řada dalších pochoutek (pronásledování v Ománu, londýnská automobilová honička, všechny scény s odstraňováním příslušníků SAS, Statham připoutaný k židli, perfektní finále), jaké tady (snad s výjimkou Craigových bondovek) velice dlouho nebyly, nemůžu být nespokojený. Ústřední herecké trio potěšilo a radost jsem měl hlavně z toho, že Robert De Niro nedostal jenom nějaký laciný štěk, ale docela velkou roli. Škoda byla jen scénáře, který si mohl odpustit linku se Stathamovou přítelkyní a nemusel se snažit být tolik vážný a rafinovaný

„Vy blbče blbej, vy byste postavil do latě mrtvýho, kdybyste na to měl rozkaz!“ Pahorek je naprosto výjimečný film, na který (nejen díky konci) jen tak nezapomenu. Sidney Lumet si s Rigbyho předlohou poradil skvěle a za sebe musím říct, že znepokojující kritický román, který jsem četl jedním dechem, posunul na stupnici "strhujícnosti" ještě o příčku výš. Povedlo se mu to samozřejmě i díky hercům. Sean Connery tady předvádí jednu z nejlepších, ne-li úplně nejlepší roli jeho kariéry, a Harry "major Wilson" Andrews nemá taky nejmenší chybu a zásadového psychopata hraje obdivuhodným způsobem, který zaplaťpámbu nesklouzává k laciné karikatuře. Nutno podotknout, že k mému diváckém zážitku jistojistě přispěl i československý dabing z roku 1978. Seana Conneryho namluvil Jiří Adamíra, Harryho Andrewse nařval Josef Větrovec, který podal tak úchvatný výkon, že Pahorek už jinak než dabovaný vidět nechci. „Strážný Burton!“ – „Zde!“ – „Stevens vstal z mrtvejch, největší zázrak století. Dejte ho zpátky do márnice!“ – „Do márnice?“ – „Ano, ale přes Pahorek. Dejte mu ještě zabrat, než ho pohřbíme!“

Dream House vypadá jako adaptace knihy, kterou mohl klidně (za víkend) spáchat Stephen King. Hlavní hrdina se chystá psát román, se ženou i dětmi si najdou nový dům, jejich zahradou ovšem po nocích kdosi šmejdí, dům má tajemnou minulost, sousedé, kteří by "o tom" mohli něco vědět, zarytě mlčí... A atmosféra houstne a houstne. Tak a teď nastává chvíle, kdy se (případní) diváci rozdělí do skupin "To zní dobře, chci to vidět", "Nezajímá mě to a nechci to vidět" a "Bude to kravina, ale musím ji vidět, abych na ni pak mohl nadávat". Jsem velice rád, že jsem skončil v té první (a může za to jistě i zmíněná "kingovitost" - vsadím se, že scénárista je taky mistrův velký fanda). Kdo čeká krvavý horor plný duchů, bude sice zklamán, ale velice dobré drama s napínavou zápletkou Dream House tedy je. Pokud se vám bude líbit úvodních zhruba 40 minut, tak si myslím, že po zvratu, který přijde v polovině filmu, budete zbytek hltat. Herecké výkony jsou skvělé a na koncert Daniela Craiga je radost se dívat, hraje k tomu pohádkově mrazivý John Debney a režisér Sheridan si s atmosférou doslova tyká a očividně ví, co znamená slovo gradace. Na jednu stranu je mi líto, že je Dream House tak mizerně hodnocený, na stranu druhou jsem ale rád, že jsem si ho tak náramně užil.__P.S. Spoilerůplnému traileru se opravdu vyhněte.__P.P.S. A když budete před filmem poslouchat soundtrack, vyhněte se pro jistotu i názvům skladeb.

Autem, vlakem, pěšky, popelářským vozem (ale ne v jeho kabině)... To byl panečku útěk. Chybělo jen letadlo, loď a bicykl, aby byl výčet dopravních prostředků kompletní. Ve filmu najdeme všechny základní poznávací znaky Sama Peckinpaha - skvělé úvodní titulky, zpomalené záběry kdečeho, westernovost, s ní spojené přestřelky a hotelové finále, postavy, které nejsou tak úplně kladné, ženy, s nimiž scénář nezachází zrovna v rukavičkách, je tu i Slim Pickens... Nemůžu přesně říct, co Útěku chybělo, ale pocit dokonalosti jako z jiných mistrových filmů jsem z něj napoprvé neměl.__P.S. Chvílemi nadmíru podivná, ale ve výsledku dobrá hudba Quincyho Jonese.

Věc: Počátek není špatný film. Zbytečný film? To ano, ale špatný ne. Tedy ne tak úplně. Režisér má cit pro tu správnou hororovou atmosféru, pomáhá mu více než povedená hudba Marca Beltramiho a banda trikařů, kteří odvedli úžasnou práci (vážně, protože nejmodernější digitální efekty skloubili s výtečnými modely a maskami takovým způsobem, že by Stan Winston zajásal). Horší je to s bídným scénářem. Lidé,kteří ho psali, se podle mě nechali zbytečně moc svázat tím, že píší prequel, a že na původní film musí navázat tolika věcmi (sekera ve stěně, ledový "sarkofág", dvouhlavé monstrum, pes, polárník s podřezaným hrdlem...), až zapomněli na originalitu. Bohužel. Líbil se mi začátek filmu, který ctil povídkovou předlohu, líbily se mi nápady jako byl ten s plombami a asi každá scéna s Věcí v akci, ale pořád jsem měl pocit, že se dívám na už jednou viděné něco, co se "pouze" převléklo do efektnějšího kabátku. Mrzelo mě také, jak scénář odflákl postavy (většina z nich jsou lehce zaměnitelná individua) a několikrát i logiku (zřícení vrtulníku a to, kdo ho přežil). Přesto mě ale nová věc nikterak neurazila a dát méně než lehce nadprůměrné tři hvězdy bych si nedovolil.

Ani věk snímku ani můj věk Čarodějovu učni nezabránil, aby na mě zapůsobil velice podobně jako tenkrát, když jsem ho coby malý poprvé sledoval a ještě jsem nevěděl, že díky němu poznám, co jsou to noční můry. "Mlýn už zase mele!"

Poetické, dramaticko komediální ohlédnutí za tím, jací jsme nejen byli, ale bohužel jací pořád jsme a zřejmě budeme i dál. Vojtěch Jasný se podle všeho rozhodl postavit proti sobě jednoduchou krásu přírody a složité vztahy mezi lidmi, kteří v té nádheře žijí a umírají. S pomocí herců, neherců, scénáře, který opravdu vypadá jako zadaptovaná obecní kronika, kamery a všestranné hudby jednoho z našich géniů Svatopluka Havelky se mu tak podařilo vytvořit film, který má i po více než padesáti letech velkou výpovědní hodnotu a na který se vždy rád podívám.