tahit

Chvilku jsem přemýšlel, ale nemohl jsem se hned rozpomenout, zda už jsem tuhle scénu někdy viděl. Zmrzlý dřevěný kříž v zasněžené krajině se sochou Ježíše Krista. Tu jsem si uvědomil, že podobný moment byl použit i ve starém československém filmu Tenkrát o Vánocích. S tím rozdílem, že ovšem kolem pochodovala vojenská jednotka. Při vší úctě k Tarantinovým filmům, prostě těch 167 minut bylo příliš dlouhých. Až na pár výjimek, zejména v druhé polovině, není opravdu důvod, proč to znova někdy vidět.

Filmů o cestování do minulosti jsem viděl více než dost, pocitově žádná velká pecka. Jsem si ale jistý, že minimálně za svůdnou Jekatěrinu Klimova, která je v lecčems opravdu zajímavá, to za zhlédnutí stálo. Aby ne, když jí to zde vážně sekne.

Svým způsobem, jak čas běží, tu funguje jakési temné ladění, a cosi tajemného je stále ve vzduchu, což zatím k pozornosti stačí. Takže bych to rád viděl až do konce.

Některé momenty se fakticky povedly a dokonce se mi líbily, třeba okouzlující malá kavárna, romantická projížďka na loďce a poklidnější život v monarchii. Tyhle poetické obrazy, tak trochu vyvolávají rozjímání nad minulostí s dnešní dobou. Samozřejmě vím, že je to jen, jakási idealizace tehdejší doby, ale na první pohled opravdu hezké. Na plátně to mezi Christine (Romy Schneider) a Fritz (Alain Delon) opravdu už pěkně jiskřilo. Oba pro sebe měli poté slabost celý život. Vezmu-li v potaz ještě krásnou hudbu, pak nevidím tenhle film tak kriticky.

Konverzační kolotoč legrace s typicky francouzskou nonšalancí. Je to dobrá komedie, ale ne nějak výjimečná. Nebudu se tvářit, že mě to vyloženě uchvátilo.

Navozující retro-atmosféra doby třicátých let včetně periferií pražských zákoutí u tohoto filmu a hudebního doprovodu džezové trubky je to naprosto grandiózní. Typově skvělé herecké obsazení nemá chybu a myslím, že pozoruhodný výkon Marka Vašuta byl ku prospěchu věci a lze ho jen pochválit. Takže mě film nezklamal, neodbytně se mi vnucuje srovnání obsahem i formou s filmem Rocky, který byl také skvělý, nicméně právě protože jde o příběh ryze český, zjednodušeně řečeno, je mi Vildův osud bližší, hlavně a protože nejde o zcela vymyšlenou tvář, ale reálie částečně autentické, byť příběhem určitě hodně vzdálené postavy předválečného boxerského ringu a skutečného života šampiona a boxera Vildy Jakše, který byl letcem u 311 Čs. perutě ve Velké Britanii, kde poté zahynul v boji.

Prožitek umocňuje řada solidních kaskadérských kousků. Ale to asi k těmto filmům už patří.

Ani po mnoha letech od svého vzniku neztratil film přitažlivost. Ke spokojenosti přispěl představitel hlavní role, můj oblíbený herec Gérard Barray, vystihující vlastnost romantického hrdiny.

Poměrně slibný příběh, ale má to malý háček. Přemýšlel jsem, že bych tomu věřil, ale právě nesourodé momenty to posouvají za hranici uvěřitelnosti. Což samo o sobě ještě nemusí být prohra, důležité je (jako ostatně pokaždé), jak to působilo. Není to film, který bych musel vidět znova.

Když se řekne Nový Zéland, nejspíše mě napadne Pán prstenů. Již dávno jsem si totiž všiml, že když se kdesi na počátku rozdávala krása, tak na těchto dvou ostrovech opravdu nijak tajemností nešetřilo. Je to nádherný svět, a přirozeným chodem věcí i báječný dokument.