HKstars

Být ženou v mafiánské organizaci, k tomu ještě na druhém nejvyšším místě, není žádná sranda. Musíte mít pohled ostrý jako žiletky, svým podřízeným (mužům) neustále nadávat a ráno dělat padesát kliků na jedné ruce. Takhle se udržuje respekt a Eu-Jin to ví - s nožem, pistolí a pohledy se umí ohánět jako nikdo jiný a tak není divu, že si na její organizaci nikdo netroufne a to včetně konkurenčního Bílého žraloka. Problémy jsou ale na obzoru, jak už to tak ve filmových zápletkách bývá, a tak je cílevědomá Eu-Jin zabržděna znovuobjevením své sestry Ji-Jin, která ji opustila v útlém věku, vydala se ve své kariéře úplně jiným směrem a momentálně umírá na komplikované zdravotní potíže. V záchvatu velkorysosti je Eu-Jin ochotna sestře slíbit cokoliv. Třeba i takovou blbost, že si najde chlapa a bude mít kopu dětí. Tady by se daly vysledovat záminky k tomu, proč je My Wife is a Gangster propagována jako akční komedie. Eu-Jin pověří své slaboduché poskoky, aby jí našli rovného partnera, což nakonec dopadne (po zaručených radách jedné "profesionálky") katastrofálně, protože Eu-Jin nikdy o chlapy nestála a nehodlá se k nim chovat nějak uctivě, doposud ji sloužili jako terče na vrhání nožů, takže proč by najednou měla měnit zvyklosti. Ubohý úředníček, který nakonec naivně padne do její svatební náruče ani zdaleka neví, co ho čeká za utrpení. A co teprve ve chvíli, kdy Eu-Jin "potřebuje" otěhotnět... Zatímco se ale leaderka organizace věnuje svým povinnostem, aby sestře splnila první a poslední, začne si Bílý žralok brousit zuby na viditelně oslabenou konkurenci. Jak tohle dopadne...? To vám samozřejmě neprozradím, ale mohu se vám svěřit, že jsem se to také málem nedozvěděl. Marketingové nálepky "nejúspěšnější korejský film roku" a "super akční komedie" sice fungují při samotném nákupu, ale při vložení disku a absolvování několika úvodních minut spíš vyvolají na tváři velké otazníky. Scenárista vytáhl z pod postele gagy, které sice formují osobnost hlavní hrdinky, ale na jejich pointu budete koukat s otevřenou pusou, stejně jako některé postavy, při reakcích na kameňáky, kterých má Eu-Jin v rukávu tucty. Navíc se většinou jedná o těžce epizodní kousky, které okamžitě dávají sbohem nějaké celistvosti děje. Eu-Jin zpravidla příjde domů a svého manžela buď nějak urazí, zneuctí nebo rovnou znásilní - není to vtipné a díky minimalistickým hereckým výkonům herců (zvlášť Shing Eun-Kyung v roli hlavní hrdinky to s tou "drsňačkou" trochu přehnala... ani Yukari Oshima ve svým nemluvných záporáckých rolích nebyla tak úmyslně nevýrazná.) to celé spíš připomíná nerozhodné drama. Dobré vtipy by se daly spočítat na prstech jedné ruky, právě vytažené z akvárka piraní, a manžel hlavní hrdinky dostává takovou zabíračku, že už jde skutečně všechna legrace stranou. I ty povedenější fóry jsou bohužel provařené jak německé nudistické komedie a nezachrání to ani koňská noha jako zbraň jednoho z poskoků, ani Won Jin, naprosto degradovaný v roli jednoho ze Žralokových bodyguardů (ale možná to není on... jsem na vážkách, protože nikde není kompletní obsazení a Korejci jsou si dost podobní). Alespoň že s choreografií si vyhrál, ale tři solidní akční scény rozpuštěné do dvou hodin nelze považovat za nějak výrazný element (přitom patří k tomu nejlepšímu z filmu a jejich vizuální stránka se od zbytku liší rozdílem několika tříd). Nudil jsem se. Hrozně jsem se nudil a přiznám se, že nechápu nadšení přímo pryštící z recenzí některých zahraničních kolegů, kteří vyzdvihují do nebeských výšin herecké výkony a perfektní koncept převracející role obou pohlaví (hodný a úslužný manžel vs. nejdrsnější manželka na světě). Asi jsem viděl jiný film nebo nemám geny pro "dobře napsané korejské dialogy", ale film mě začal chytat až v poslední třetině, kdy konečně začal vztah mezi hlavními hrdiny nabývat jasnější obrysy (po hodině a půl humoru ve stylu "Slečna drsňák"). Problém je, že v tu chvíli už po komedii nebylo ani vidu, ani slechu a snímek se dal klasifikovat jako ukázkový thriller. Ne že by mi vadilo mixování žánrů, ale styl kterým to dělají korejští kolegové je přinejmenším nečitelný a je příčinou momentů, při kterých si budete marně ťukat ukazovákem na čelo... A nebo možná ne, možná jsem jen blázen a mám momentálně horší náladu než statisíce Korejců, kteří nechali v kinech pěkný balík peněz, který ospravednil tvůrce k natočení dalšího dílu. Komu věříte? Mě nebo těm Korejcům? 40%

Tak jako u Handsome Siblings už jsem se dlouho nezasmál. Hodně dlouho. Děj se rozjíždí jako "standardní" Siu-Tungovská wuxia - do malého chrámu vpadnou krvežízniví piráti, aby byli v okamžiku rozmetáni a napůl sežráni klanem Nedotknutelných záporáků. Jenže zrovna když frekvence poletujících končetin a orgánu dosahuje vrcholu, objeví se Superbojovnice s jakýmsi průkazem spravedlnosti a hodlá všechny upéct na troud. To už ale přichází její manžel, další superbojovník, aby ji v tom zabránil a na místě se s ní rozvedl... nesnaží se nám tu náhodou někdo něco naznačit? ;) To si pište, že jo a ten někdo je Eric Tsang (Aces Go Places), který pojal velmi oblíbený žánr víc než svérázně a překlopil ho do naprosto šílené parodie. Příběh který to celé drží pohromadě je jako obvykle trestuhodně jednoduchý - Andy Lau hraje Fishyho, kterého vychovali Nedotknutelní, aby vyhrál největší turnaj bojových umění, tj. získal průkaz spravedlnosti a ochránil je před eliminací. Do turnaje však vyšle zástupce i Fishyho matka (o které on neví, že je jeho matka), přičemž se jedná o její adoptovanou dceru (Brigitte Lin), která je však pro potřeby turnaje maskována jako muž. Fishy se do ní samozřejmě zamiluje a odtud dál už to začíná být komplikované, protože na scénu přicházejí plastické operace, sex s koněm a další nezbytnosti, které z vaší bránice vyrazí maximum. Eric Tsang se nezastaví před žádným tabu a kdo má trochu obšancovaný tenhle žánr (např. trilogie Swordsman nebo Evil Cult Master) ten se takřka nepřestane smát, protože Andy Lau je rozený komik, kterému navíc přihrávají esa jako Ng Man Tat (Shaolin Soccer) nebo Richard Ng. O něco hůř na tom budou příznivci klasické akce, v Handsome Siblings najdete jen rotace vysoko nad zemí, obouručnou kombinaci plamenomet-ledničkomet, popř. nějaké to trhání věcí na kusy (ať už se jedná o lidi, domy, nebo hektary látky). Opět musím pochválit za originalitu (měl bych něco jmenovat? úder kapkou vody, tvar ringu, neuvěřitelnou úvodní bojovou sekvenci) i ty střípky choreo, tentokrát ovšem ne Ching Siu-Tunga, ale Philipa Kwoka (dělal choreografii např. u Bratrstva vlků). Jeho styl je se Siu-Tungovým snadno zaměnitelný, ale to jen dokazuje, že na začátku devadesátých let natáčeli podobně trhlé filmy všichni. Eric Tsang ale pochopil, že podobné za vlasy přitažené akční scény lze dotáhnout ad absurdum a ještě je napěchovat konverzačním humorem. Občas si sice budete připadat jako ve stodvacátém díle Esmeraldy (postav je hodně a některé se mění přímo před očima, intriky jsou tu na denním pořádku), ale sitcomové tempo vám vždycky naznačí, kudy vede cesta. Brzy pochopíte, že nemá cenu se pozastavovat nad ničím, tedy pokud z tohohle filmu chcete vyjít živí. Takže odhoďte mozek, předsudky i zbraně a pojďte se bavit, tenhle snímek je totiž nejlepším zabijákem špatné nálady, kterého můžete potkat. 70%

Další andílkovský klon? Správně, tentokrát ten úplně první, televizní. Kdysi jsem o něm možná někde psal, ale to už je hodně dlouho, takže si to zopakujeme... V Americe vzniká celovečerní remake seriálu Charlieho andílci a v Asii samozřejmě chtějí mít svou vlastní verzi (tahle posedlost je typická nejen pro Hong Kong, Thajsko se může pochlubit kopírákem Nezvratného osudu (999-9999), Korea zase mírně přepracovaným Dnem poté (Dragon Head)). Takže vzniká pilot k televiznímu seriálu (žádné troškaření) pod taktovkou Clarence Foka (Naked Killer, Dragon from Russia). Nutno říct, že kvalita pokulhává a seriál je nakonec po několika epizodách zrušen, ale všechen "odpad" je k něčemu dobrý, Corey Yuen se nechává inspirovat a o rok později natáčí So Close. Ale zpátky ke Clarencovi, jehož filmy mají velice rozeznatelný styl a řadu společných prvků. Pěkné herečky, většinou jen nezbytně oblečené, samoúčelnou brutalitu a mizerně natočené akční scény (to proto, že Fok se při výběru herců řídí jejich účesy, ne schopnostmi, malou výjimkou je Dragon from Russia, kde měl alespoň schopného choreografa). To všechno najdete i v Martial Angels, ovšem navíc uzavřené v proklatě úzkých mantinelech televizní tvorby, což předznamenává nízký rozpočet, nijaké kulisy a převážně neznámé seriálové tváře. Výjimku tvoří Shu Qi a Sandra Ng, ta první je tu kvůli svému vzhledu a popularitě (a asi to funguje), ta druhá zas exceluje v humorných okamžicích (moc jich bohužel není) a občas snímku doslova zachrání krk (i když spojit ji před kamerou s Wong Jingem to mohla být umělecká sebevražda). Zbytek Asiatek tvoří velice, velice pohledné herečky, které však kromě svých půvabů nedisponují vůbec ničím, takže na ně rychle zapomenete. A chlapi? Buď jsou beznadějně zamilovaní nebo nadržení (specialista na výbušniny masturbující při návštěvě dvou hrdinek ve věznici se vám nechtěně vryje do paměti ;). Tak probrali jsme tedy věci, které byly pro Clarence při natáčení zjevně nejdůležitější (tudíž se je snažil neodfláknout) a můžeme se směle vrhnout na ten zbytek, počínaje scénářem. Tady scenáristka Sharon Hui (Fok s ní spolupracuje dost často) selhává v plné polní, protože se chce americkým andílkům podobat, ale zároveň se od nich i co nejvíc lišit. A to prostě nejde - proto je příběh podivnou míchanicí o zamilovaném zloději, nerozhodné Shu Qi, jejích divokých kamarádkách a ruské mafii, která chce data z hranatého CDčka. Film používá oslí můstky téměř neustále, když je potřeba, posune děj o rok dopředu a na jakýkoliv vývoj postav můžete zapomenout (celé je to pak ještě směšnější, když se nás Martial Angels v posledních pěti minutách snaží dorazit pointou). Akce je tu i na střízlivou stopáž málo, resp. Fok by chtěl, aby jí bylo hodně, ale žádný z četných pokusů netrvá déle než třicet vteřin. A možná je to dobře, protože kung-fu se tu sice snaží být bleskurychlé a drátované, nicméně herečky opravdu neumějí lautr nic, takže z předčasných střihů vás brzy začne bolet hlava. Neodvratným důsledkem je, že díky Fokově bezpohlavní režii, která se tentokrát nemůže opřít o atraktivní téma (Naked Killer) nebo už hotové a známé charaktery (Dragon from Russia), se velice rychle přestanete zajímat o to co se děje s postavami, hranatým CDčkem (čert ví co na něm bylo) a při ubíjejícím tempu bych se hodně divil, kdybyste to vůbec dokoukali. Důvodů pro takové utrpení je hodně málo (ani Shu Qi to nesluší tak jako jinde) a to i přesto, že si budete dokola opakovat: Je to pilot, je to pilot, je to pilot. Věřím, že na půlhodinové ploše funguje dobrodružství těhle koček líp a dokázalo by utáhnout průměrný seriál, "celovečerák" se ale na videotrh raději stěhovat neměl. 40%

Čínský trikový kolotoč s mimořádně nabitým obsazením... Zaujalo vás to? Pak čtěte dál... Snad jedině Hongkongská kinematografie si může čas od času dovolit adaptovat tak svébytný žánr jakým je anime. Tohle je jeden z případů, kdy se konverze povedla (i když... není to tak dokonalé jak by to mohlo být)... Příběh je tak trochu jeden velký chaos a hlavně ze začátku nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Děj sleduje postavu mladého hrdiny jménem Hero (hohoho, hraje ho Ekin Cheng ;)... ten je vybrán svatým velmistrem jako jeho žák, načež jsou jeho rodiče zabiti, načež on je pomstí (zabili je proklatí amíci), načež odjede do Ameriky (za lepším životem), seznámí se s mnichem (Ken Lo, zřejmě jeho největší a nejukecanější role)... to se ovšem stane až poté co o šestnáct let později dorazí do New Yorku jeho syn (Nicolas Tse) a setká se s Yuenem Biaoem... a ten... už vám z toho hrabe? No tak popořádku ;) Jak jste si zřejmě všimli, vysvětlit dějové smyčky tohoto filmu je nemožné, musíte to prostě vidět... Po první půlhodině se naštěstí vše uklidní (tak, abyste příběh stihli do závěrečných titulků vstřebat ;) a i když film až do konce poskakuje mezi současností (1930) a minulostí (1914-1929). Tyhle dějové zvraty jsou to jediné co drží první půlku filmu nad vodou (jinak je to bezbřehá romantika ve fantasy reáliích jejíž klidnou hladinu rozčeří jen krátký fight Biao vs smečka kovbojů)... Ačkoliv je tato část poklidná a bez velkých bojů, příliv postav nebudete stíhat (Hero, Grinchoidní potvor co se hýbe rychleji než zvuk a kope jak blázen, Yuen Biao, který se ve filmu jen mihne, Hsu Chi, Ken Lo, který funguje napůl jako vypraveč a napůl jako důležitá postava... a další a další... každopádně - všechny do jedné PODIVNÉ postavy)... V padesáté minutě ale jako by někdo lusknul prstem, objeví se japonští ninjové a filmaři začnou utrácet peníze naspořené ve vlažné první půli... Nastává vizuální peklo, fireball střídá fireball, ninjové se rozpadají na kusy nebo alespoň létají po stěnách... Triky jsou sice slabší, ale dovedou podržet atmosféru a vy sledujete souboj titánů... moc hezká podívaná, dočkáme se i nějaké choreografie, ale vcelku slabota, hrdinové jen plácají vzduch kolem sebe... nicméně dojem z "prvního pořádného souboje" je víc než kladný. Další souboje nebudu popisovat, protože už jsou jen dva, ale jsou NEUVĚŘITELNÉ... Pokud někdo pamatuje trailer na Volcano High... Zapomeňte na něj ;)... pokusím se ripnout kus souboje, aby to mohl... "vidět" každý... Moc se rozepisuji? Ale o tom tenhle film je! ;) Do prvního hodiny "naflákali" autoři tolik věcí, že by si rozhodně zasloužili zápis do Guinessovy knihy rekordů. Takovou hustotu událostí na jeden metr celuloidu člověk jen tak nevidí (snad jen... v anime ;). Ale ukončeme to... Ačkoliv má film řadu chyb a chybiček (místy pomalé tempo, chaos v ději, postavách, prostoru a čase), nabízí i řadu světlých stránek, kterými se vyplatí listovat... V celku pak představuje epos proti kterému je Zu Warriors (2001) jen puzzlem pro nemluvňata... Je to rozhodně zajímavý film... ale ne pro každého. pozn. úroveň triků v závěrečném souboji je taková, že to vypadá jako Mortal Kombat kombinovaný s DragonBall Z ;) Ovšem Ekin Cheng je moje sázka na ideálního představitele Raydena (sice mu chybí pár centimetrů do těch dvou metrů, ale jinak... ;) 70%

Štěstí se na mně usmálo - konečně jsem viděl Miracles, Jackieho pecku na kterou pěla celá komunita jen samou chválu. Zaslouženě? No to si pište... Takovou explozi vytříbené komiky nezažijete ani v nejlepších scénách z Drunken Mastera II... Jackie hraje mladíka zoufale hledajícího zaměstnání a shodou náhod se připlete ke gangsterské přestřelce, zachrání místnímu šéfovi mafie život (na chvilku ;) a co čert nechtěl, brzy se sám stane (proti své vůli) velkým zvířetem... jeho snaha pomáhat lidem se ale trochu tluče s novou prací a tak se bude muset Jackie setsakra otáčet, aby se zavděčil všem - barové zpěvačce Luming (naprosto dokonalá Anita Mui), prodavačce růží (které mu nosí štěstí), policii i samotné mafii - v bláznivém kolotoči gagů a nevyzpytatelných událostí se skvěle orientuje nejen Jackie, ale i ostatní, bez výjimky vynikající, herci... Z Miracles se tak stává bezchybný herecký koncert a báječná komedie, která vám nedá vydechnout. Bojové scény trochu ustupují do pozadí, což ale neznamená, že by byly nějak špatné - kvalita jasně vítězí nad kvantitou a potvrzuje to i závěrečný souboj v továrně, kde se Jackie a jeho tým opravdu "vyblbnuli" do syta. Těží z toho především divák a mě je moc líto, že jeden z nejlepších Jackieho filmů nenajdete ve videopůjčovnách. Nelze se divit, že tenhle akčně-komediální mix získal hned několik cen a Jackie si ho ve své filmografii opravdu váží. Takový film skutečně nevídáte každý den a my vám ho můžeme jen a jen doporučit... 100%

Ultrasmrtící komando, jehož členové se trumfují v tom, kdo má zlověstnější přezdívku, jen tak neodpouští a když se jedna jeho členka, Černá mamba, rozhodne seknout s prací a šťastně se provdat, udělají z ní, ženicha i svatebčanů pořádně krvavý flek přímo ve oddací síni. Černá mamba leží na zemi s průstřelem hlavy od bývalého šéfa Billa a pomalu v ní dohasíná život. Její i jejího dítěte. Když říkám pomalu, myslím tím čtyři roky, které stráví v kómatu na jednotce intenzivní péče. Bill se nesníží k tomu, aby jí zabil ve spánku a tak se po letech Černá mamba probudí (k neradosti jednoho nadržence, který si po nocích užívá s pacientkami v bezvědomí) a kdo viděl Zradu a Pomstu už asi ví, co bude následovat. Hlavní hrdinka si udělá list smrti (Kill Bill) a ze všeho nejvíc chce zabít Bill (Kill Bill). První díl dobrodružství, které Miramax hodně necitlivě rozetnul vejpůl, se odehrává převážně v Japonsku, takže se máte na co těšit... Kolem Quentina Tarantina se během deseti let, co nás oblažuje svými filmy, vytvořila až nebetyčná aura kultovního tvůrce. Natočil čtyři filmy. Jeden se mi líbil velice (Pulp fiction), jeden se mi "jen" líbil (Gauneři) a jeden jsem neviděl (Jackie Brown). Teď přichází Kill Bill, o kterém sám tvůrce prohlašuje, že je poctou asijským akčním filmům, klasickým old-schoolům na kterých kdysi ulítával. V příběhu o pomstě Černé mamby tak najdeme řadu odkazů, několik vizuálních narážek a hlavně se tu všichni ohánějí samurajskými meči a prohlašují nadživotní moudra jako by se nechumelilo. Problém je, že tentokrát to Tarantino kapánek přehnal a utrhl se z řetězu divácké tolerance. Trochu za to mohou i bratři Weinsteinovi z Miramaxu (za co dneska nemůže Miramax? ;), kteří film sprostě přestřihli v půlce (naprosto zbytečně, navíc "ona pointa" na závěr, kvůli které nebudeme pět měsíců spát, je... no ano řeknu to, je trapná). Tarantino totiž opět, jak je jeho zvykem, zpřeházel jednotlivé kapitoly, nicméně v "polofilmu" je tato skutečnost poměrně frustrující, protože nejen že dostáváme jen půlku střípků, ale ani si je nemůžeme dát logickým způsobem dohromady. Člověk by taky čekal, že Tarantino v první půlce alespoň vykreslí postavy, ale krom vizuálního odlišení se dočkáme jen plochých charakterů, které žene buď pomsta (Černá mamba), nenávist (Oren-Ishii) nebo záliba v životních moudrech (Bill, z něho však v prvním díle uvidíme jen ruce a nohy ;). Jediný u koho se dočkáme zásadnějšího prokreslení je Oren-Ishii, které Tarantino věnoval několikaminutovou vložku, která je kompletně animovaná (aneb... "nějak jsem tam to anime musel vrazit"). Nevím jestli mám použít slovo prvoplánová, zbytečná nebo nehodící se, ale do hraného filmu se podobný experiment nehodí a i když věřím, že tím Tarantino ušetřil nějaký ten dolar, tohle diváci prostě "nevychytaj". Stejně nepochopí Tarantinovy střihy do černobílé barvy. Celý film je totiž až přehnaně krvavý (ona tekutina tu stříká na všechny strany a rychlostí, která vás přesvědčí o tom, že Tarantinovy postavy v sobě mají mnohem víc než pět a půl litru krve ;) a závěrečná bitka v japonském baru (Mamba vs. všichni členové yakuzy Crazy 88 (kdo hádá, že jich je 88 ten vyhrál lízátko)) je karnevalem létajících končetin, přeseknutých mečů a hektolitrů krve, takže Tarantino v okamžiku nejbrutálnějším přepne do černobílého módu, aby trochu poškádlil cenzory. Stojí mu to za to? IMHO ne, drtivá většina (no dobře, všichni) diváků to nepochopí a Tarantino tak degraduje povedenou akční scénu. Proč říkám jen povedenou, když na ní pracoval Yuen Woo-Ping a když se většina recenzentů předhání v tom jak ona bitka připomíná (někteří si dokonce přisolí ve stylu, že "trumfuje" a viděl jsem i hlášky označující Kill Bill za nejlepší akční film roku) Burly Brawl z Reloaded? Nuže, Uma Thurman zkrátka není Keanu Reeves a některé pohyby jsou až příliš drátované. Nehledě na to, že Tarantino občas stříhá na příliš velké detaily (v podobných scénách není kovaný, tak mu to odpusťme) a ve spojení s tou černobílou vložkou, ve které krev "není vidět" se vám scéna zaručeně degraduje. Navíc nesmíte čekat žádné kung-fu, jsme v Japonsku a tady se zásadně bojuje jen katanami. Mamba si pro jednu takovou zajede na Okinawu k mistru Hattori Hanzovi, což je další šance, aby postavy prohodily pár životních mouder. Narozdíl od jiných filmů tu totiž hlášky v pravém slova smyslu nenajdete (čestnou výjimkou je Hattoriho bar a scéna objednávání saké). Quentin se rozhodl dialogy využít pro četné odkazy a tak se postavy chovají a mluví jako japonští filmoví hrdinové semdesátých let. Jediný komu to uvěříte je Hattori Hanzo v podání Sonnyho Chiby, protože on je skutečně tím japonským hrdinou sedmdesátých let. Když mluví o tajemství meče nebo smyslu pomsty, prostě mu to "žerete". Když o podobných věcech mluví Uma Thurman a snaží se to ještě odříkat v japonštině, ani krásná tvář ani herecké schopnosti zkrátka nestačí k dotvoření atmosféry a vzdání pocty se zvrhne v neobratnou citaci. Smutné... Ano vím, pořád buzeruju, ale to jsou výtky hardcore fandy, který možná čekal úplně jiný druh filmu. Možná jsem měl vědět, že Tarantino zůstane navždy Tarantinem. Tím který šokuje, který experimentuje a kterému jsou masoví diváci úplně někde ;). Tentokrát to ale skutečně přehnal. Anime vložka, černobílé pasáže, problikávající červené tečky (o jejichž smyslu nemá tušení vůbec nikdo) a poloviční zážitek za plnou cenu, to je podraz, který možná většinou normálních diváku odradí od návštěvy druhého dílu. Vzhledem k tomu, že se pojede do Pekingu a otěže plně převezme Yuen Woo-Ping, dám Tarantinovi ještě jednu šanci, ale Volume 1 mě zklamalo. Budu asi trochu ojedinělým úkazem, protože všem se Kill Bill líbil, takže budu rád, když mě z mého "omylu" vyvedete v komentářích ;). Zatím zůstanu na své průměrné padesátce. Musím Tarantinovi přiznat neobyčejnou snahu, cit pro vizuální složku, nápady v soubojích a pečlivou stylizaci a samozřejmě Go Go Yubari. P.S. V argumentacích se často objevují výtky, které jsou však přebity hláškami jako "však on to ten Tarantino ve dvojce napraví, postavy vykreslí, scénář narovná, hlášky přidá a pamětihodné situace nabídne". Ano, první volume nenabízí ani cool postavy, ani hlášky, ani nic (krom přehnané spousty krve, ale to najdete v každém béčkovém splatteru) zapamatováníhodného a přesto všude dostává maximální hodnocení. Jen proto, že ho natočil Tarantino a že to na první pohled vypadá jako neuvěřitelně cool nářez? Nevím... 50%

Po obrovském úspěchu Hrdiny se Zhang Yimou doslova bleskovou rychlostí vrací s dalším filmem ze stejného žánru. Tentokrát se s ním podívame na konec dynastie Tang, v níž vláda bojuje s tajemným klanem Létajících dýk. Perfektně vycvičení bojovníci dělají strážcům pořádku nemalé problémy, celé tři měsíce sledovala elitní dvojka - Leo (Andy Lau) a Jin (Takeshi Kaneshiro) jejich šéfa, aby ho mohla zabít a oni si hned druhý den dosadili nového. Vládní činitele už to nebaví a dají Leovi a Jinovi na dopadení nového šéfa klanu pouhých deset dní. V té chvíli se naštěstí objeví první stopa - v místním bordelu (který se samozřejmě jmenuje romanticky - Pivoňkový pavilón) pracuje slepá dívka Xiao Mei (Zhang Ziyi), která by mohla být členkou klanu. Jin se tedy v přestrojení za štamgasta vydává do tohoto podniku a Leo následně přiběhne s policejní jednotkou a když se Jin pokusí Xiao Mei naoko znásilnit, oba vsadí do vězení. Xiao Mei je možná slepá, ale není hloupá, takže si před Leem hraje i na němou. Existuje jediné řešení - Nechat Jina s Xiao Mei utéct a doufat, že ho zavede až ke klanu. A tak se s Yimouem vydáváme na velkolepý komorní roadtrip. Jin s Mei projíždějí na koních krajinou, Jin občas jakože zlikviduje pár vojáků a pak si s Mei sáhodlouze povídá. Snaží se z ní dostat nějaké informace, které pak sýčkuje Leovi, ukrytému v lese, ale sám si uvědomuje, že se řítí do osidel lásky, tím spíš, že Mei si s kovaným playboyem dost ostříleně pohrává. Jejich cesta s každým dalším ujetým kilometrem formuje jejich emoce, ale je také plná nebezpečí a překvapení. House of Flying Daggers se začal natáčet takřka hned po premiéře Hrdiny, se skoro stejným štábem, takže je tu spousta společných bodů a hlavně Yimou svůj další epos vypráví v podobném stylu. Přesto jsou v kontextu oba filmy diametrálně odlišné. Opět platí, že sledujeme příběh několika lidí, kteří jako by byli odděleni od času a prostoru. Ve filmu se (nepočítaje pár útočících bezejmenných vojáků) objeví všehovšudy nějakých šest postav, přičemž většinu času je na scéně pouze trojúhelník Jin, Leo a Xiao Mei. Na vykreslení složitých a neustále se měnících citových vazeb mezi touto trojicí si dává Yimou hodně záležet, minimálně stejně jako na pohádkových záběrech, dokonalé souhře barev a pečlivě soustružených kamerových jízdách. Hrátky s barvami tu nejsou podřízeny striktnímu řádu jako v Hrdinovi, ale také mají svůj význam a House of Flying Daggers vypadá nádherně, i když "méně dokonale" než Hrdina, v tomhle filmu nejsou jednotlivé výjevy natolik dotažené, aby ve vás způsobily citová hnutí (jako např. bitka nad jezerem nebo souboj v listí z Hrdiny), možná je to tím, že na postech kameramana a skladatele hudby jsou trošku menší šarže, obě složky jsou ale výtečné a bezchybně slouží celku. U House of Flying Daggers se Yimou odhodlal hned k několika zásadním krokům. V první půlce možná až nezdravě moc rozvíjí charaktery pomocí moudrých replik, takže tempo mírně upadá a i když je House "filmovější" než Hrdina (který je přeci jenom uměle rozsekaný do jednotlivých segmentů), musíme si počkat zhruba do půlky filmu, kdy na nás Yimou vysype hned několik point, které změní směr celého děje. Ve chvíli kdy se dozvíme tyhle důležité (a pro někoho možná šokující) informace, jako by Yimou konečně zapadnul do správných kolejí a zbytek filmu se rozjíždí k mnohem silnějším výjevům, které ve finále mohou směle soupeřit s emocionální masáží z Hrdiny. Problém je v tom, že tenhle přechod (ono nahromadění nových informací) není zvládnut zrovna bez úhony a pokud se trochu nezapřete, uslyšíte mírné skřípání. S trochou nadsázky se dá říct, že Hrdina je prakticky o ničem, je to jednoduchý příběh, který je složitě vyprávěný. House of Flying Daggers je ve své první půli úplně o ničem (ale i na to se moc hezky kouká) a Yimou mu dodá smysl až jaksi dodatečně, čímž ovšem nijak neospravedlní hodně vlažný rozjezd. Naštěstí má dobré herce a vizuální cit, který publikum odkojené občas až příliš fádní hollywoodskou produkcí, ujistí o tom, že pro podobné filmy jim bůh nadělil oči. Ano, musím vytknout přemíru počítačových efektů (především létající dýky), které občas vypadají až příliš uměle (Hrdina byl v tomhle o dost střídmější), ale jinak se proti Yimouovi nedá říct ani popel, je to prostě nádhera, do které bezvadně zapadají i nadpřirozeně krásní herci, především Zhang Ziyi, která doslova roste do krásy. A výborně hraje. V Hrdinovi měla maličkou roli, ale tady má šanci předvést, co umí, stejně jako její kolegové - Takeshi Kaneshiro a Andy Lau. Právě o Lauovi by se dalo říct, že je z celého ansámblu herecky nejzkušenější, ale nejvíc prostoru si urval mladý Kaneshiro, na němž do jisté míry ležel celý film, protože je to právě jeho přerod, který je tématem celého díla. Ze začátku to příliš nevypadá na úspěch a jak už bylo řečeno, do mysli se vám začne vkrádat kacířská myšlenka, že Yimou sice svůj filmový štětec namáčí do pestrých barev a kreslí opravdu hezké znaky, ale když se je snažíte přečíst, zjistíte, že nic neznamenají a jsou na filmovém papíře čistě jen na efekt. Ale to je omyl, ze kterého vás tvůrce vyvede v závěru filmu, i díky hercům, kteří zvládnou náročnou katarzi postav. Sněhové finále patří rozhodně k nejúchvatnějším scénám filmu. Ale mohlo být ještě úchvatnější. Sám Yimou přiznal, že u House of Flying Daggers se odklonil wuxia žánru a natočil podivný hybrid. Chybí tu především akce, i když by se z první půlky mohlo zdát, že jí je tu víc než v Hrdinovi. Jin a Xiao Mei vždycky po cestě potkají hordy vojáků a musí se jich zbavit. Ruka Ching Siu-Tunga je na choreografii i dramaturgii soubojů patrná, i řadoví bojovníci umějí věci, které by Nea donutily utéct zpět do tréninkového simulátoru, naši hrdinové pak naopak zabíjejí víceméně na dálku (Jin má luk, Mei zase dýky), málokdy se dočkáme souboje nablízko a ještě méně je tu kombinací beze zbraně (Jinův útok ve věznici vypadá zajímavě, ale odehrává se záměrně v polotmě, aby skryl případné chybičky). Akce je tu podobně "měkká" jako v Hrdinovi, souboje jsou tu působí spíš jako tanec a vizuální prvek, necítíte v nich sílu a důraz (takhle holt wuxia filmy vypadají, ale i v Tygrovi a Drakovi je poznat určitý náboj akčních scén. Ten tam musí být, abyste se o hrdiny trochu báli, viz souboj Zhang Ziyi vs. Michelle Yeoh. Podobné napětí v Yimouových filmech úplně chybí), navíc kromě Andyho Laua (a to ještě tak napůl) nemá žádný z herců patřičný bojový výcvik a Zhang Ziyi, i když se s každým novým filmem zlepšuje, předvede spíš hezkou akrobacii než bojové prvky. Možná se vám zdá, že se o soubojích rozepisuji až příliš, ale pro řadu lidí jsou asijské filmy pořád ještě synonymem poskakujících, vřískajících hrdinů, kteří přijdou do baru a srovnají ho se zemí. A žánr wuxia navíc bojová umění a nadpřirozené schopnosti svých hrdinů nemůže jen tak ignorovat. Jakkoliv mám proti akčním scénám v House of Flying Daggers výhrady, patří k tomu nejlepšímu co loni v Asii vzniklo a Ching Siu-Tung opět dokázal, že patří ke špičce, navzdory tomu, že musel kašírovat víc než obvykle. Jen to mohlo být ještě lepší. To ostatně platí o celém filmu, který jako duch pronásleduje zápach spálené šance. Je to velice slabá vůně, ale filmoví fajnšmekři ji přesto postřehnou a nemohou ji ignorovat. Ale netruchlete, komu se líbil Hrdina, tomu se bude líbit House of Flying Daggers a notoričtí odpuzovači tentokrát nebudou "zpruzeni" politickým podtextem (ne že by tu nebyl, ale nakonec zjistíte, že nemá žádný význam) a "létacími scénami", a Yimou přiznal, že udělal pár chyb a že se z nich poučí. I když se to spíš vztahovalo k onomu žánrovému manévrování, které lze vyřešit jednoduše - House of Flying Daggers není wuxia, je to dobová romance, proložená akčními scénami (opravdu jen ve smyslu pentliček). A sakra dobrá, pokud to z předchozích řádků dostatečně nevyznělo. 80%

Milník čínských bojových filmů. V roce 1979 konečně čínská vláda trochu popustila uzdu a dala svolení k natočení film s prvky bojových umění. Z celé Číny se tedy seběhli mistři bojových umění (resp. byli pochytáni producenty) a natočili jeden z nejlepších akčních filmů všech dob. Ačkoliv má Klášter Shaolin velice slabý příběh (typická zrada/pomsta je tu sice obalena vládními intrikami a výcvikem v Shaolinu, nicméně se jedná jen o prachbídné berličky ;) a filmový štáb tenkrát točil spíš metodou pokus-omyl, jsou tu věci, které snímku neodpářete a které z něho činí naprostou klasiku. Ať už jsou to báječné lokace nebo důvěryhodní mistři bojových umění (aby taky ne, když jde o pravé mistry... v tomto filmu nebylo použito kaskadérů ani choreografů... všechno zvládli herci sami, měli k tomu ty nejlepší dispozice), předvádějící neuvěřitelné kousky nad kterými se i dnes tají dech. Film se točil téměř dva roky (!) a bojové scény byly dovedeny do naprosté dokonalosti. Ve filmu nenajdete "herce", který by nedokázal zlikvidovat dveře od latríny pouhým pohledem, ovšem byl tu jeden, který nezůstal u meditací a po úspěchu Kláštera Shaolin se u filmu uchytil. Tedy přesněji řečeno, stal se jednou z největších filmových hvězd současnosti. Mluvím samozřejmě o akční ikoně jménem Jet Li. Produkce ho vybrala jako talentovaného mladíka a obsadila ho do hlavní role - Jet prokázal nejen herecké schopnosti (i když těch pár scén, ve kterých bylo vyžadováno "hraní", je dnes spíš pro smích), ale hlavně neuvěřitelnou fyzickou připravenost - bez drátů, speciálních efektů a kaskadérů, tu Jet předvádí to nejlepší ze své výbavy a samotný jeho výkon je dostatečnou pozvánkou ke shlédnutí tohoto filmu, který následovaly ještě dvě pokračování. 100%

Jmenuje se Fait (DMX) a je to superzloděj a starostlivý taťka. Znáte to - čas od času s věrnou partou vykradete banku, abyste měl dost peněz na výchovu dcery. O to jde přeci především. Jenže při poslední akci se mezi kořist zamíchaly i tajuplné černé diamanty po kterých zřejmě pase celá tchajwanská vláda. Tajný agent Su (Jet Li) by ještě nebyl to nejhorší, protože chce diamanty získat legální cestou, ale jeho bývalý spolubojovník Ling už je ochoten jít přes mrtvoly a... přes unesené dcerky. Ve chvíli, kdy se Faitova dcera ocitne v nebezpečí, stává se z černošského zlodějíčka a žlutého agenta dvojka k pohledání, která s nezanedbatelnou pomocí několika "přicmrndávačů" nakope zadek "politicky vyváženému" týmu překupníků se zbraněmi... Ehm. Pokud teď marně přemýšlíte nad tím o jakém béčku z osmdesátých let mluvím, ušetřím vám čas a námahu. Řeč je o Cradle 2 the Grave, rok výroby 2003. Příjemný popík střídá rap a místo Stevena Seagala je tu barevně vyvážená dvojka: raper-neherec DMX a vyhasínající asijská hvězda Jet Li. Jinak se ale zas tak moc nezměnilo, příběh je průhlednější než dobře naleštěné okno a ve scenáři s notně prošlým datem spotřeby to jen hýří hláškami typu "Tohle není můj styl", "Můj táta vám nakope prdel" nebo "Nepřišel jsem bojovat"... Za podobné výstřelky by možná před třemi dekádami film získal nějaké ty bodíky k dobru, ale dnes jde spíš o nechtěně zábavný kolorit dob dávno minulých. Asi nejvíc to bolí při scéně, kdy je užaslým mezinárodním překupníkům se zbraněmi vysvětlováno jak si vyrobit něco moc nebezpečného a komentář jednoho z padouchů bezpečně posílá majestátnost situace do věčných lovišť. Ale budiž, vratký scénář ještě žádný akční film nezabil a na tenkém ledě se režisér Bartkowiak pohyboval i v předchozích vypalovačkách Romeo musí zemřít a Lovec policajtů. Jenže... když se vykašlete na scénář, musíte mít v záloze nějaké eso. A to Bartkowiak tentokrát nemá, zřejmě už všechny dobré karty vyplýtval na první dva filmy a v Cradle 2 the Grave vaří z vody a osvědčených kamerových triků. A onen pomyslný led pod ním začíná velice rychle praskat, protože už od první scény filmu je všechno špatně. Postavy jsou prostě příliš sexy a příliš cool než aby si k nim divák vypěstoval nějaký vztah - DMX se na scéně objeví jako ultradrsňák, ale jeho herecký projev připomíná oživlé dřevo, vrcholem budiž modlící scénka s dcerou nad kterou budete kroutit hlavou ještě dvacet minut po jejím skončení. Bartkowiak však nic nedaruje ani ostatním - Jet Li hraje drsoně úplně největšího, za celý film prohodí jen pár suchých vět, zásadně nepoužívá výtah a rozhodně není prototypem kladného hrdiny, což jeho sympatizanty (to je slovo ;) spolehlivě odradí. No a pak je tu Mark Dacascos - slovní zásoba nejmenší ze všech, pomády ve vlasech by se člověk nedopočítal a jeho lesklé obleky jen zdůrazňují čtyřprocentní orientaci... Ufff, to si snad Mark nezasloužil. Scenáristův berserk se ale nezastavuje - bleskurychle přeběhněme dvě krásky (Kelly Hu a Gabrielle Onion), opět barevně vyvážené (v tomhle filmu je zkrátka všechno politicky korektní) a spravedlivě rozhozené na obě strany zákona a dostaneme se k třešničce, tedy abych byl přesný ke shnilé třešničce. Pokud duo komiků, Anthony Anderson a Tom Arnold, tvořilo v Lovci policajtů úderný hláškovací tým, tentokrát jsou jen vyhaslými stíny a naplno to rozbalí až v závěrečných titulcích. Příliš pozdě něco napravovat. Bleskurychle tedy přiskakujeme k záchranné brzdě zvané "akční scény", ta už vytáhla z bryndy i větší průseráře. Jenže... tentokrát ne. Stačí jedno šikovné střihnutí a dynamika akčních scén je spolehlivě sterilizována. Od začátku do konce jsem se nemohl zbavit dojmu, že film stříhá nějaký záskok (nebo nějaký debutant), protože díky přemíře zbytečných střihů a hlavně vzájemnému prolínání několika scén, divák ze samotné akce nic nemá. Jet Li sice bojuje dobře, ale to není takový problém, když všichni ostatní jen plácají rukama do vzduchu (zvlášť DMXovi by měli jakékoliv bojové umění pro příště zakázat. Černí muži neumí bojovat, alespoň v tomhle filmu to platí dokonale ;). Špatný střih a diletantství ostatních se tak nemile odráží na Jetově výkonu a situace se nezlepší ani při závěrečné bitce Dacascos vs Li, která je prolnutá s dalšími třemi souboji (všemi do puntíku mizernými). Je to moment, kdy je vaše mysl spolehlivě umlácena množstvím podnětů a vy nakonec nevnímáte vůbec nic, jen koukáte jak se před vámi kamera a celé plátno divoce točí. Přitom nelze říct, že by (některé) akční scény byly úplně špatné. DMX se spolehlivě vyřádí na čtyřkolce při honičce skrz L.A., Jet Li vymlátí kupu ultimátních zápasníků, koneckonců i ta závěrečná scéna celkem "ujde", problém je ve skládání scén do sebe a v jejich nulovém potenciálu vůči příběhu. V tomhle ohledu Bartkowiak naprosto selhává a nedokáže potlučenému scénáři narovnat páteř. Výsledkem je pak nudný akční film, který by mne nepřekvapil ve spodním regálu videopůjčovny nebo v nočním programu komerční televizní stanice. Jenže tohle je akční vypalovačka s průměrným rozpočtem a jedním z nejtalentovanějších filmových bojovníků... Dost ostudná bilance, která je možná zdůvodněním Jetova útěku do Francie. Tam momentálně točí s Lucem Bessonem a Corey Yuenem (ten už má zřejmě amerických produkcí taky plné zuby). Doufejme, že z Jet Liho brzy vypadne něco rozumného, protože Cradle 2 the Grave je zatím jeho nejslabším pokusem o dobytí amerického trhu a pokud se Jet Li z téhle béčkové špíny brzy nevyhrabe, skončí velice špatně... A to by si určitě nezasloužil. Jeho účast v čínském velkofilmu Hero dokazuje, že herecky i fyzicky je ve formě stejně jako v dobách svých nejslavnějších HK produkcí, takže problém spíš vidím v nabídce amerických scénáristů a producentů pro které je Jet Li pořád jen "další kopající asiat". Jediný kdo se z téhle škatulky dokázal vymanit, je Jackie Chan, kterému pomohl komediální žánr, jenž je "mezinárodní". U vážně míněných akčních filmů je to trochu jiné a plně to dokazuje hláška, kterou počastuje Jetovu postavu jeden ze záporáků: "Pusť mě Bruci, ať ti můžu nakopat prdel". Jet Li odvětí: "Já nejsem Bruce". Pro americké publikum ale bohužel jsi, Jete. Zkus s tím ve Francii něco udělat, jinak se tahle hláška (spolehlivě vyjadřující mírně rasistické zabarvení celého Cradle 2 the Grave) stane na americkém filmovém trhu tvým doživotním prokletím. 30%

Běloši to v hongkongských filmech nemají jednoduché - buď hrají idioty, záporáky nebo maso na porážku. Právě tu poslední variantu si střihla parta Evropanů v úvodu Peacock Kinga, když coby skupinka vědců poslouží pro prezentaci síly dvou démonek, fanatických příslušnic Greenpeace, které si usmyslely, že lidé jsou hříšníci a tak je třeba vzkřísit krále pekel, aby nad tím zemským holubníkem převzal velení. Naštěstí je tu ale tibetský a japonský mnich a jejich žáci - Lucky Fruit (Hiroshi Mikami) a Peacock (Yuen Biao) - zástupci absolutního dobra. Jedině oni dva mohou společnými silami peklo porazit. Vyrážejí tedy do Tokya, kde se otevřely dvě z pekelných bran a navzdory tomu, že si zpočátku příliš nerozumí a kočkují se při každé možné příležitosti, když se začnou modlit a jejich firebally sekají nestvůry na malé nudličky, je jasné, že tihle dva se hledali. Během první půl hodiny stihne novopečené duo ztrestat oživlé dinosaury, čínský klon českých Chobotniček, démona ve formě za kterou by se nemusel stydět ani Gigerův Vetřelec a to je jim ještě v patách pekelnická jednotka vedená Gordonem Liu. Takové trhlosti se dějí jen ve filmech Ching Siu-Tunga a anime, a jelikož hongkongský mág v obsazení nefiguruje, musíme za původní předlohou až do Japonska. Peacock King je v zemi vycházejícího slunce docela populární manga sérií (vznikly tam podle ní i tři filmy) a režisér Lam Ngai Kam (Story of Ricky) se zjevně snažil zaútočit adaptací právě této látky na nová území (o průniku hongkongské kinematografie do japonských kin by se dal napsat samostatný článek - zkoušel to i Jackie Chan (City Hunter)) a proto snímek není ani tak moc hongkongsky ujetý a humorný, jako spíš japonsky "podivný". Což je problém, protože kapka humoru a akčních scén (je tu jenom jedna, zřejmě proto, aby Biao jen tak nezahálel. Koneckonců mít ve filmu Biaoa a Liua a nepostavit je proti sobě, to by byl hřích) by snímek podržela ve chvílích, kdy hercům dojde dech a Ngai Kam naivně spoléhá na vizuální efekty. Těch je tu nepočítaně a některé jsou skutečně převratné (malé potvůrky, dinosauři, král pekel, vetřelčí stvoření) - na svou dobu. Šestnáct let po premiéře už většina trikových záběrů působí úsměvně a i když Ngai Kam často dovede navodit až hororovou atmosféru, k udržení vašeho zájmu to stačit nebude. Biao je zoufale nevyužitý (ostatní hrají o dvě třídy hůr, takže je snad ani nebudu kritizovat ;), veškerá magie a náboženská "ying&yang" moudra začnou brzo otravovat a samoúčelně použité triky přivádějí tempo k teplotám při kterých mrzne rtuť. Stačilo trochu víc akce a adrenalinu a mohla to být druhá Legenda o zlaté perle nebo Princ slunce, jenže Ngai Kam uhodil hřebíček na hlavičku až ve Story of Ricky. Peacock King byl jen takovým nesmělým pokusem, který dnes zaujme jen kvůli originálním trikovým sekvencím (a to ještě musíte mít náladu na něco tak švihlého). Příliš málo na klasiku, příliš málo i na průměr. 40%