Vincak

U filmů Takešiho Kitana je dobré vědět do čeho jdete. Sonatine je sice filmem o yakuze, ale násilí a akce není jeho hlavním zaměřením a nějak se ji nesnaží estetizovat. Místo toho ukazuje existenciální krizi jednoho zasloužilého gangstera hraného samotným Kitanem. Jeho kamenný obličej necukne před ničím. V nejakčnějších scénách, které jsou dosti antiklimatické, ho vidíme jak prkenně stojí, střílí a ani se nehne. Vražda tady nic neznamená. Tu a tam řekne pár slov, občas se zasměje, ale spíše mlčí. Kolem něj se jeho kolegové baví a on si není jistý, co v yakuze vůbec dělá. Všechno je pomalé, jakoby nezajimavé. Hezké, ale mizivé. Obrazy pomalu plynou, dirigovány typickým Kitanovým střihem a najednou to všechno skončí. Jestli hledáte zábavnou gangsterku, Sonatine vaši chuť asi neuhasí, ale jako subtilní drama o apatii a absurditě funguje skvěle. 10/10

Akční melodrama o dobrosrdečném zabijákovi a jeho vykoupení. Pro mě nejpůsobivější byly akční scény plné ve slow-motionu tryskající krve a létajících těl. Mezi těmito scénami pak najdeme také drama, které je občas trošku cheesy, ale nad kterým jsem se i tak spokojeně usmíval. Hlavním drsňákem je Tun-fat Chow, který má zvláštní šarm labradora kříženého s pitbulem. Je tak trošku roztomilý, ale jeho černé oči vrhají děsivé pohledy na všechny, kteří se mu opováží postavit do cesty. Jeho láskou se stane slepá pianistka, která se ale postupně stává pouhým můstkem sbližujícím ho s detektivem, který mu jde po krku. Zdá se mi, že jejich společná bromance nakonec přebije původní romantickou linku, ale co už, přeju jim to. Celkově film nachází slušnou rovnováhu mezi vztahy a vraždami, hezky spojuje všechny linky dohromady a vykresluje složité vztahy mezi jedním vrahem a světem, který je proti němu. Verdikt: 8/10