tenna

Scarlet Johansson stačí, že mluví a stejně ji milujete. Víc nezaměnitelný ženský hlas byste totiž v Hollywoodu těžko hledal a jsem ráda, že Samantha dostala právě její hlas. Film s nádechem Black Mirror, který opravdu chytne za srdce. Muž, co se zamiluje do operačního systému, a kdo jiný než Joaquin může hrát roli romantika, který působí trochu jako autista. Když se ale do filmu zadíváte, tak zjistíte, že takhle autističtí jsou ve filmu všichni. Je jiná doba, lidi nemají kamarády, mají počítače, které mluví, cítí a přemýšlí. Jsou vám schopni nahradit kámoše, rodinu ale i lásku. Nic nadprirozeného, žádné sci-fi drama aka roboti vs. lidi, jen láska a potřeba porozumění. Opravdu nápaditý scénář, jen jsem byla zklamaná koncem. Hodil se tam, byl logický, ale já čekala asi něco jiného. Nějaký klasicky ohraný happyend. Každopádně Samanta a Teo jsou můj nový fav couple a jejich dialogy vám zlepší den. Škoda, že si takhle nepokecám se Siri.

Nevím proč, ale tenhle film jsem odkládala hrozně dlouho. Dnes vím, že to bylo dobře, pro tenhle film musíte dojít do určitého věku. Videla jsem ho poprvé nedávno a od té doby už asi 5x. Jak by naše společnost vypadala, kdyby Hitler vyhrál? No asi nějak takto. Vycházky, tajná policie, jedna strana a jeden vůdce. Jo tak nějak by to bylo. Hugo Weaving, ač zakryt maskou, předvedl parádní výkon. Nevidíte obličej, ale do jeho hlasu se prostě zamilujete. Tchaikovsky je třešnička na dortu, kterou si vychutnáte za doprovodu ohňostrojů ničících Londýnský parlament. Natalie Portman zase ukázala, že umí zahrát všechno a je jedno zda má vlasy nebo je plešatá, pořád je kost. U scény, kde ji holí hlavu ukápne slza nejedné dívce, protože co je větší klenot než vlasy. Je to ten film, kde hlavní hrdina musí prostě zemřít, aby ostatní mohli žít a jít v jeho stopách. Trošku veselejší a obdobné provedení filmu 1984 aka kdyby Julie a Smith přežili a svrhli režim, vypadalo by to nějak takto. Prostě jeden z filmů, který musíte vidět, než zemřete.

Jelikož jsem cílová skupina těchto filmů, nechala jsem se unést davem a koukla na tento dívkami opěvovaný film. Byla jsem překvapená, ale nemile. Každý okolo říkal, jak je to skvělá romantika s opravdu jiným a originálním dějem, ale dostalo se mi jen neskutečné množství klišé, ze kterých mi bylo tak trapně, že jsem některé scény musela přetočit. Hlavní hrdina i hrdinka jsou fakt hot a jiskra mezi něma je, ale tím to končí. Herecké výkony obou hlavních představitelů jsou otřesné, nelze jim věřit jediný úsměv a asi bych měla cítit slabost v kolenou u vší té romantiky, ale já cítila jen to, že mi ty dvě hodiny života už nikdo nevrátí a možná jsem raději měla zírat do zdi. Jestli chcete romantické klišé, koukněte na Crazy stupid love nebo Zkus mě rozesmát. Dostanete co chcete, ale tohle bylo prostě nic neříkající. Edit: o rok později jsem to viděla opilá znovu a to víno by tomu tu hvězdu i přidalo.

Jakožto fanoušek korejského filmového průmyslu, první věc co jsem v Soulu udělala bylo, že jsem šla do kina na něco co není K Drama o lásce ze střední. Film zasazen do roku 1994 ve mně zanechal tak rozporuplné pocity, že jsem odcházela šťastná a hrozně smutná zároveň. Oba pocity jsem nacházela v tom, že konečně něco, co Jižní Koreu neukazuje jen jako barvité městečka plné bohatých a krásných Korejců jezdících v moderních autech, ale ukazuje to chudou rodinu, která bydlí v paneláku, který spíše připomíná králíkárnu. Film krásně ukazuje mezilidské vztahy v Koreji, které prostě takto doopravdy vypadají. Postavy jsou rozporuplné, v jednom momentě se do nich hrozně vžijete, v dalším je nesnášíte a nechápete. Co bych filmu vyčetla je to, že některé scény byly až moc dlouhé, to samé platí o některých dialozích. Doporučuji všem co se o korejskou kulturu a život zajímají, líbil se, ale znovu už bych ho asi vidět nechtěla.

Od tohoto filmu jsem očekávala mnohé a skutečně nezklamal. Výkon Joaquina byl skvělý, věřím, že stejně jako u Ledger lze očekávat Oscara. Jeho tanec, vyhublá postava, hudba a monology, to všechno dohromady tvořilo něco tak skvělého, že jsem na ten film šla ještě ten týden podruhé. Scéna v talkshow šokovala tak, jak jsem snad ani nevěřila, že to po tom všem co ve filmu bylo, ještě lze. Co mě potěšilo, ale i zmátlo byla linka ohledně rodičů v té době ještě malého Bruce, nesedí mi jen věk, protože Batman a Joker by měli být přibližně věkově stejní. Každopádně kdo u závěrečné scény neměl husí kůži, není člověk. DC Universe opět ukázal, že prostě umí tvořit postavy, které nejsou jen černé nebo bílé, jak je tomu u některých Marvelovek.