Ramanam

Nemohu říci, že jsem vyloženě zklamán, ale zcela určitě jsem si od tohoto kultu 70. let sliboval daleko více, než jsem poté dostal zpět. Asi jako většina zdejších hodnotících jsem viděl jako první předělávku „Don“ (2006). Bylo to ale již před mnohými lety, takže nemohu příliš srovnávat, ale vím jistě, že byla povedenější a vylepšená. I když si A. Bachchan odnesl za svůj výkon cenu Filmfare a základní kostra příběhu je kvalitní, tak na ostatním je ten zub času prostě znát. Mnohé neduhy a nedotaženosti v zápletce, její nepřesvědčivost až naivita a často narušená plynulost budiž příkladem. Hudba dobrá a písně „Yeh Mera Dil Yaar Ka Diwana“ a „Khaike Paan Banaras Wala“ jsou nesmrtelné. Čtyři vlažné hvězdy.

Za mě parádní let! Ač se mi směr současného Bollywoodu již toliko nezamlouvá, tak s tímto nemám vůbec žádný problém. Tedy až na samotný závěr, který dle mého malinko pokulhával a nějak mi to ke všemu předchozímu příliš nesedlo, ale to byl jen estetický problém. Když si na začátku přečtu, že je film věnován IAF, tak budu muset přijmout fakt, že to bude dílko oslavné a vlastenecké (což nám chybí jako sůl). Jestli s tím má někdo problém, tak to má kor blbé. Jen tak mimochodem, za kolika teroristickými útoky/válkami stojí Indie? A co „čistý“ Pákistán, který navíc podporuje podobné ksindly? H. Roshan, D. Padukone a A. Kapoor, toť hvězdná sestava se zárukou. Hudba příjemná a poctivá. Pět slabších hvězd.

Klasická jihoindická jízda s poselstvím, ale v tomto případě se po celou dobu na plný plyn nejelo. Stačilo pár úvodních minut a byl nám naservírován parádní vyvražďovák. V tomto smyslu však poslední, neb se hlavní hrdina postupem času rozhodne jít cestou nezabíjení svých nepřátel v touze po kýženém smíru. Ale rozhodně ne cestou naprostého nenásilí, neb ani nemá na výběr, takže bitky budou, jen ne fatální. Až na poslední hodinu, která ztrácela spád a kde se to nějak celé rozplizlo do bezvýrazna, jsem byl spokojen. Našel jsem si tam vše co v indickém filmu má být ve vyváženém poměru. N. T. R. Rao Jr. a P. Hegde pro mě jsou a i budou magnety s přitažlivou silou. Hudba v dobrém průměru. Čtyři slabší hvězdy.

Klasická moderní (no právě...) průměrná podívaná. Je to přesně ten typ nenáročných filmů vyskytujících se v čím dál větším počtu (naštěstí se tam nepoučuje), které pomalu, ale jistě ztrácí onoho „ducha Indie“. Bez něj si to prostě neužívám tak jako starší kousky. Hlavní předností (vlastně jedinou) je výběr skvělých hereček, které od sebe navzájem dělí jedná dekáda. Tabu (53 let), K. Kapoor (nyní K. K. Khan, 43 let) a K. Sanon (33 let). Hvězdná bollywoodská sestava. Příběh je takový nemastný neslaný a ani postavy mě výrazněji neoslovily. V druhé části se rozjíždí dosti podivná akce, která je značně nevěrohodná a naivní. Toto mě již vážně neoslovuje. Průměrná hudba si musela vypomoci kousky ze starších hitů. Tři hvězdy.

Mírné zklamání. Námět je dozajista hoden k mnohým zamyšlením nad podstatou lidských vztahů a návazností s tím spojených. Takové věci mě moc baví a po této stránce jsem spokojený. A nikoliv jen po této jediné, neb musím moc pochválit herecký projev S. Kapura a hlavně K. Sanon, která mě dokázala plně uchvátit až nadchnout. Hlavní problém, který mi to celé pokazil, je příběh sám. Jeho konstrukce, zápletka a tempo. Začátek pohodový a přesun do Indie nabízel mnohé možnosti. Má představa vývoje se žel nenaplnila. Nápady se vyčerpaly poměrně brzy a počalo to býti dosti natahované a nevýrazné. Kouzlo bylo pryč... Závěr ve stylu, že vše má svůj rub i líc chápu, ale... Hudba průměrná. Tři silné hvězdy.

Legendární film, který posbíral mnoho cen Filmfare a vstoupil do historie. Bylo mi ihned jasné proč. Příběh o rozdělení rodiny (tří bratří) během zemětřesení není až toliko ojedinělý (včetně toho, co následuje), ale způsob, kterým to Y. Chopra zpracoval je zcela unikátní a naprosto kouzelný. Díky „Waqt“ mi dochází posloupnost a vývoj tvorby budoucí. Čím více poznávám starší věci, tím více mi zapadají výsledné kousky do evoluční stavebnice indické kinematografie. Budu v tom rozhodně velmi rád pokračovat. Tento naprosto jedinečně nezaměnitelný snový svět plný barev, krásných interiérů a exteriérů, půvabných žen a emocí miluji. Úchvatná a dechberoucí láska. Hudba nezajímavá. Čtyři hvězdy.

Kultovní filmová legenda na kterou jsem se těšil. A výsledek? Popravdě jsem malinko zklamán. Mohl za to sám Raj (R. Kapoor), o kterém si rozhodně nemyslím, že byl charakterově čistým prosťáčkem, kterého zkazil až svět boháčů. Raj totiž vykazoval jasné znaky vyčůranosti již při vstupu do „hříšné“ Bombaje, takže smůla. Ta čistá bytost byla Vidya (Nargis). Boháči byli patřičně prohnilí. A chudí byli prostě chudí s různými charaktery. Chudoba sama o sobě spravedlivce nevytváří a toto jednostranné pojetí dobra a zla nemusím. Závěr byl VELMI!!! nereálný. R. K., N. a řádně úlisná Nadira hráli na výbornou. Hudba parádní a písně „Mera Joota Hai Japani“, „Pyar Hua Iqrar Hua“ a „Ramaiya Vastavaiya“ to potvrzují. Čtyři hvězdy.

Příběh sice není nijak novátorský, ale oslovit mě určitě dokázal. Prostředí lesů a hor nezklame snad nikdy. Mnohé vtípky byly povedené a herecké obsazení sedlo parádně. Vedle klasiků V. Dhawana a K. Sanon musím ještě vyzdvihnout a pochválit i výkon A. Banerjeeho. To je přesně ten mix, který dokáže zvednout náladu, pobavit a hlavně potěšit. U podobných filmů opravdu nečekám hlubokomyslná zamyšlení s filozofickým přesahem o podstatě Bytí. S efekty jsem problém neměl žádný, dle mého úplně v pořádu. Na samém konci se na scénu vloudí R. Rao a A. Khurana s „pozvánkou“ na pokračování „Stree“ (2018), což ještě podtrhne účast S. Kapoor v závěrečné protančené písni. Hudba vydařená. Čtyři hvězdy.

Těšil jsem se jen na to, až konečně uvidím D. K. Kumar ve větší roli a nic více si nezjišťoval. Jaké však bylo milé překvapení, když jsem zjistil, že se jedná o předělávku výborného malajalámského filmu „Bangalore Days“ (2014). Hindská verze za originálem značně pokulhává a občas vypravování servíruje poněkud rozpačitě, neuceleně a povrchně. Na výsledku je rovněž znát poněkud lacinější produkce. Ačkoliv je neduhů více, tak síla, hloubka a kvalita příběhu původního (před kterým opět smekám) vše prosvěcuje a k lepšímu obrací. Též musím pochválit obsazení ženských rolí. Vedle D. K. K. si mě získala i Anaswara Rajan a P. P. Varrier (žel s minimem prostoru). Hudba je pohodová. Písní požehnaně. Čtyři slabší hvězdy.

Vítěz dvou cen Filmfare (nejlepší film dle kritiků a nejlepší příběh) a k tomu nominace pro M. Bajpaie (nejlepší herec dle kritiků). Bylo to rozhodně jiné než klasická indická tvorba pro davy. Přidaná artová hodnota mi nijak nevadila. Několik takových filmů jsem již viděl a tento je naprosto snesitelný. Světu vládne pokrok. Pokrok nezastavíš, ale je to vážně pokrok? Jak pro koho, že? Pro bohaté určitě a chudé je v rámci onoho pokroku nutno uklidit, aby nekazili ráz zkultivované krajiny. Za odměnu dostanou mobil a právo mlčet. Nejsem si úplně jist všech těch nebezpečných akcí s kojencem uvázaným na těle, ale budiž. Dodalo to celku, působícímu odcizeně (naschvál), špetku citovosti. Hudba jen doprovázela. Čtyři hvězdy.