DJ_bart

"I've always wished for more artistic talent." "Well, murder can be an art, too. The power to kill can be just as satisfying as the power to create." ____ Dle mého skromného úsudku určitě nejzdařilejší snímek pana Závěsovýho čuráka - alespoň z hlediska řemesla, revolučních praktik a metodiky interpretace. Zatímco 'Vertigo', 'Okno do dvora', 'Ptáci' a 'Na sever severozápadní linkou' jsou naivní překombinovaný brajgly díky nimž tohoto režijního virtuóze spíš považuju za infantilního Nefakčenka, je snímek 'Provaz' fakticky pozoruhodným distingovaným dílkem takřka ve všech svých aspektech a složkách - na milimetr přesnou hereckou koordinací počínaje, perfektním fázováním gradace konče - a ze všeho nejvíc právě vyžaduje diváckou pozornost a presumpci. Kuriózní premisa z ranku kriminálních příběhů od Agathy Christie je zde taktně implementována do ryze komorního melodramatu, které by vůbec nebylo špatný v podobě divadelní hry - ač primární devizou je však ona revoluční a řemeslně decentní forma. Možná mírně nadhodnocuju - pořád jsem totiž trpěl kvůli typicky neurotickému Hitchcockovskému kýči, patetický sentimentalitě a narcismu celkově - narativ je navíc příliš prvoplánový, předvídatelný, a ony 'rádoby' distanční střihy jsou doslova do očí bijící (dokonce jsou zde dva přiznané) - ale já mám pro tyhle vycibrené one-take majstrštyky jednoduše slabost.... VERDIKT: 7,6 špagátů pod flígrem z 10

"Zdenko, kdyby tě tatínek viděl, jak si tu klidně čteš, byl by oheň na střeše." "Oheň je u nás stejnak desetkrát za den. K nám by se hasiči najezdili." ____ Spíš než o celistvě kompaktní příběh jde spíš o velice kuriózní pásmo různorodých žoviálních grotesek, které mají jedno zásadní pojítko - a to božského Jaroslava Marvana, jehož ztvárnění pedantského otce a jeho optimistického bráchy (který nonšalantně ráčkuje) se může hrdě řadit na vrcholný piedestal dvojrolí. Samozřejmě, potenciál dané premisy šel využít lukrativněji - expozice je příliš dlouhá, a děj nabere na ženiálních komediálních obrátkách až v poslední třetině - jenže když vezmu principielně v potaz dobu vzniku (1947), lze to jakž takž odpustit. Vladimír Slavínský zde navíc akurátně vykreslil vzájemné vztahové peripetie, dílčí leitmotivy a rodinnou dysfunkčnost, která má nedílnou roli na finální pointě. To vše se posléze perfektně pojí do kultivované příručky k tomu, jak se fofrem dostat do Jedličkova sanatoria! .... VERDIKT: 8,5 lvích krotitelů z 10

jedna z těch rádoby "kultovních klasik" jejíž oblíbenost jsem fakt nepochopil.

Aneb co se nestane když laskáte poštěváčky a sledujete VHSky s filmy 'Rocky' a 'Úsvit mrtvých'.... Špičák je jednoduše definicí a esencí sociální satiry, která lukrativně využívá paradigma dominového efektu z hlediska gradace narativu. Pointa zprvu není jasná, a divák tak ani zhola nemá sebemenší ponětí, vo co tady vlastně jde - a nepomůžou vám k tomu ani unáhlený dedukce, natožpak predikce. Snímek totiž na první pohled vzbuzuje dojmy spontánní improvizace či mystifikace, která nectí jakoukoliv pragmatickou zákonitost či hierarchii fikčního mikrosvěta - mnohdy až bizarními dialogy a jejich atektonickou výstavbou počínaje, absurdní hereckou choreografií a expresí protagonistů konče. Ta zvrácená pečlivost, s kterou Yorgos vede své aktéry jako epileptické karikatury, je de facto totální bizár (viz. scénka s tanečkem), ovšem jeho pojetí minimalismu je excelentní - totéž platí pro vztahové peripetie a destrukci rodinných vazeb.... Nakonec se z tohoto prapodivnýho kolotoče vyklubal dechberoucí a zcela atypický milník dystopického subžánru, geniální sociologický experiment, a v neposlední řadě rafinovaná kritika rodičovské diktatury, kterej prostě nemá sebemenší chybu. Je to zvrhlý, klaustrofobický, nesnesitelně provokativní. Pokud tedy existuje originálnější řecká žánrovka s tak kuriózní premisou, zabalte mě do athénského saténu a upalte mě zaživa extra panenským olivovým olejem. Tak ženiálně vypointovanou scenáristickou perličku, která si navíc zaslouží nejedno zhlédnutí, nevidíte každej den - Yorgos má kreativní fištrón jak málokdo! Yorgos je král.

Pro všechny fanoušky bizárků, milovníky špaget a lidi s kardiovaskulárním onemocněním 🖤

"We dance alone. That's why we only play electronic music."

Yorgos je extratřída a snímku z hlediska řemesla nejde nic vytknout - statická kamera či jímavý monochromatický vizuál saturovaný do tmavě modrých tónů, je prostě famózní. Jenže obsah jako takový protentokrát dost a stagnuje a je to celkem škoda....

Pošetilá pseudo-dokumentární forma, chaotická herecká choreografie, naprosto absurdní dramaturgická i scénografická dezorientace, amatérská improvizace, mystifikační spontaneita - to vše a nejen to v celovečerním debutu krále filmových bizárů, Yorgose Lanthimose, který jednoduše nemohl být ujetější chujovinou. A jak již název napovídá, jde o kinetickou anarchii vůči filmovým normám. Konceptuální úlet hadr.

typická netflixovská žumpa.

mnohonásobně slabší než Cimrmanovské divadelní hry, takže uděluji 7 dvoudílných plavek z 10