bart_

jo, jasný, sex je cool, ale už jste někdy viděli Lego Ninjago?

"Everyone keeps telling me how my story is supposed to go. Nah, I'ma do my own thing." ____________ More like Spider-námrd: Napříč fanouškovskými orgasmy.... Jde totiž o impozantní meta-film, který ambiciózně a [zcela beze srandy] naprosto vizionářsky bourá všechny myslitelný i nemyslitelný hranice toho, co dokáže animace a film jakožto umělecké médium nabídnout, že to fakt ani možný není. Tvůrci se doslova posrali v kině a předvádí ten nejúchvatnější pestrobarevný ohňostroj, jaký kdy lidské oko spatřilo – ohňostroj, na který jen tak nezapomenete, a který je tak moc extrémně insane, až divákovi fakt hlava nebere, jak se tenhle monumentální audiovizuální milník vůbec podařilo vytvořit. Krom toho že Across the Spider-verse sofistikovaně kloubí a nápaditě ohýbá trans-mediální reálie, fikční nuance a poetiku Spider-manovské mytologie napříč komiksy, filmy, seriály a hrami [geekovské pomrknutí na Lego, Spectacular Spider-mana, Tobeyho a Andrewa neskutečně potěšilo; Miguel O'Hara vzbuzuje neuvěřitelný respekt; no a Spider-Punk rules!], a taky naprosto geniálně využívá a důmyslně překrucuje koncept multiversa skrze stěžejní příběhové motivy [finální cliff-hanger, v němž Miles střetne své druhé zlé já, mi odjebal dekel jako málokterý plot-twist napříč filmovou historií], jde v neposlední řadě o ultimátní, zcela přelomovou a doposud neviděnou revoluční tapisérii umělecké invence a neuvěřitelně pestré palety nespoutaný kreativity, post-moderně kombinující 3D animaci s klasickou 2D kreslenou animací, stop-motion, ale i live-action hranými pasážemi (!) – na první pohled tak jde o malý krok pro filmový průmysl, na pohled druhý jde však o velký skok pro animované řemeslo. Nic nechybí, nic nepřebývá, všech pavučinek je tu tak akorát.... Jasně, je trošku náročný se v tom celým multivesmírným bordelu, společně s radikálně dynamickým vyprávěním, nepolevujícím tempem a neskutečně hektickou střihovou skladbou [mnohdy využívající fragmentaci mizanscény skrze autentické komiksové rámečky], vůbec vyznat – ovšem to není vůbec na škodu, ba právě naopak, a divák tak nemá jakoukoliv šanci nechat v té intenzivní záplavě adrenalinové akce a pohlcující kompozici barev své smysly byť na chvíli oddechnout. A samozřejmě by kdekdo mohl remcat, že jde o pouhou expozici potažmo prolog k něčemu většímu - ale do pavoučí prdele, takhle přece epický příběhy odjakživa fungovaly, fungují, a i fungovat budou.... Všechna ta spektakulární exploze nápadů a esteticky překrásných vizuálních orgií je však jen pouhá pomyslná dekorace na hlavním nosném pilíři, jímž je onen neskutečně lidský, osudový a emotivní příběh o významu hrdinství – poněvadž jestliže Into the Spider-verse bylo o vůli nikdy se NEVZDÁT a STÁT se hrdinou, tak Across the Spider-verse je o vůli VZDÁT se toho co milujeme, aby jsme mohli BÝT hrdinou.... Across the Spider-verse tak v konkluzi netvoří nejenom plnohodnotné pokračování dnes již kultovního oscarového animáku či další komiksový spektákl marvelovského repertoáru se vším všudy, ale i totální audiovizuální přepal kterej nemá sebemenší obdoby, famózní fan-servis, dechberoucí zážitek, a hotovej cinefilní námrd, o kterým se nikomu ani v těch nejdivočejších vlhkých snech nesnilo – natožpak těm věrným fanouškům, kteří v dětství každou sobotu ráno po teleshoppingu s Horstem Fuchsem sledovali animovaná dobrodružství Pavoučího muže. Tenhle film je doopravdy neocenitelný klenot a živoucím důkazem toho, že umělecky hodnotné, nekonvenční a progresivní snímky oslavující tvůrčí svobodu [a co prostě mají srdíčko] nemají oproti zástupu korporátních filmů a rychlokvaškových studiových prefabrikátů jakoukoliv konkurenci. Já už prostě nemám slov a už se teď nemůžu dočkat, do jakých koutů arachno-humanoidního poly-vesmíru dobrej soused Spidey zavítá příště. Společně s No Way Home a dvojkou Raimiho trilogie tak Across the Spider-verse tvoří absolutní a těžce překonatelný etalon Pavoučích, ne-li rovnou komiksových či blockbusterových filmů, který ukazuje sílu komiksu ne jakožto brakových omalovánek pro děti, ale jakožto umělecky hodnotného eskapistického média pro všechny generace. Co dodat? Fascinující a naprosto přelomový veledílo, který naprosto přepisuje pravidla toho, jak lze vyprávět (audiovizuální) příběhy. Soundtrack fenomenální.... VERDIKT: peak of cinema; gamechanger animovaný tvorby; (re)definice pořekadla every frame a painting; esence všeho co miluju na komiksových filmech. 10 pavouků z 10 🕷🕸 Stan Lee by byl pyšnej ❤️💙 .... PS: dávejte bacha, kam hážete bagel ;)))

"Then you're left in the dust. Unless I stuck by ya. You're the sunflower. I think your love would be too much. Or you'll be left in the dust. Unless I stuck by ya. You're the sunflower. You're the sunflower." 🌻

[VIDĚNO 4.5.] "I love you guys." ___________ Zatímco Volume 1 bylo bezchybnou vědecko-fantastickou jízdou a skvělým seznamovákem s touhle bandou šílených anti-hrdinů, a Volume 2 emocionálně pohlcujícím barvičkovitým spektáklem o významu rodiny a kamarádství – přičemž jak v Infinity War tak v ENDGAME hráli Strážci Galaxie extrémně důležitou roli – tak Volume 3 je důstojnou rozlučkou s tou nejcharismatičtější bandou outsiderů, jaké kdy filmové plátno zažilo. Autorský rukopis a jen tak nenahraditelná poetika Jamese Gunna – spočívající v hledání krásy v jinakosti a obrovské empatii vůči nedokonalostem – se ani zde nezapře, středobodem jsou jako vždy postavy, a Gunn zde tak perfektně kulminuje takřka všechny příběhové linky, témata a (leit)motivy, jež lemovaly cestu Strážců napříč Marveláckým univerzem. Strážci Galaxie vždy vynikali tím, že dokázali perfektně vybalancovat komediální space-operu [jež je španělskou vesnicí pro diváky bez nadhledu], konverzační drama a šílený akční spektákl [který je jen tak akorát over-the-top], a i tentokrát tento unikátní žánrový mix funguje na výbornou. Rovněž vynikali i tím, že odjakživa figurovali jako outsideři a vyvrhelové, jenž jsou neustále konfrontováni svými nedostatky, díky čemuž s nimi divák dokázal navázat neobyčejně silný sympatie, které se nejen v rámci komiksového žánru jen tak nevidí. A přestože jsem se na tuhle rozlučku neskutečně těšil, mám pár výtek, kvůli kterým nemohu vpálit pětikvalt, i když bych tak moc chtěl.... Největším problémem je pro mě celkem banální zápletka, spočívající v tom, že se naša parta dostane z bodu A do bodu B, jen aby zjistila, že se musí dostat do bodu C – a sorry jako, ale k využití příběhových [a několikanásobně nápaditějších a originálnějších] lokací má Gunn k dispozici celou fakin galaxii a vybere si Planetu Země z Wishe? Navíc dějová podzápletka zabývající se vztahem Petera a Gamory nemá jakoukoliv katarzi a chtě nechtě vyšumí do ztracena – a jestli je něco, co jakožto naivní romantik fakt nesnáším, je to nenaplněná láska. No a kupříkladu taková Nebula, jež má ihned vedle Rocketa zcela bezkonkurenčně nejlepší character-development-story-arc ze všech postav v MCU, zde má právě společně s Rocketem [který byl avizován jako hlavní protagonista] žalostně málo prostoru. A celkově vzato práce s příběhovými motivy, vzájemnou interakcí a character developmentem jednotlivých postav není tak scénáristicky vypiplaná jako v předchozích dvou dílech. A dokonce ani ten písničkový soundtrack – jedna z největších devíz celé franšízy, která přivedla nejednu generaci k poslechu retro muziky, včetně mě, poněvadž soundtracky k jedničce a dvojce Strážců Galaxie dost výrazně formovaly můj hudební vkus – není na pár vyjímek tak zapamatovatelný. Možná ve Volume 3 hledám něco, co v něm už od počátku být ani nemělo, a možná jsem se nechal zcela zaslepit hypem a nechal si namazat med kolem huby – jen chci zkrátka zdůraznit ten kontext, v rámci něhož se Vol. 3 prezentovalo jako něco, čím v podstatě ani není [tedy jako definitivní a emocionálně vtahující rozlučka] a ve výsledku se nesetkalo s mým [možná až moc vysokým] očekáváním.... Abych však nebyl jenom protivnej rejpal, ačkoliv je Volume 2 stále nepřekonané, i tak jsou třetí Strážci Galaxie nezpochybnitelný nadstandard komiksovýho žánru a špičkovým blockbusterovým spektáklem, u něhož není o zábavu nouze, protože já se bavil přímo královsky. Hlášky a situační humor fungují jako vždy na výbornou, a 'zimomriavkových' momentů je víc než požehnaně [zejména celá retrospektivní linka o Rocketově tragickém původu fakt bere dech a je byť drastickou, tak famózní alegorií o týrání zvířat]. Navíc tahle dojemná intergalaktická pohádka poeticky končí songem, kterým to tehdy všechno začalo – co víc si přát? A já fakt nebudu lhát, když řeknu, že mi tahle banda pošuků s níž jsem vyrůstal bude fakt chybět a navždy zůstane v mým srdíčku. Tahle parta je prostě srdce MCU a nepopiratelný důkaz toho, že v záplavě korporátních prefabrikátů a komerčních škvárů je stále zájem o silné emotivní příběhy co mají srdíčko a osobitý přesah. Inu, každej si přece zaslouží happy end.... Co dodat? MY JSME GROOT 💜 VERDIKT: 8,4 mývalů z 10 🦝 PS: "Budeš Strážce mojí Galaxie" je moje nová balicí hláška

"Who gives a fuck about movies?" _____________ Aneb co se nestane když studenty filmové vědy dožene na práh smrti jejich vlastní koníček.... První SCREAM považuju za pomyslný etalon halloweenské filmotéky, dosud nepřekonaný kult subžánru slasher, a v neposlední řadě za perfektní meta-hororovou satiru, která geniálně podrývá klasická filmová klišé. Pátý SCREAM na tuto tradici brilantně (zcela nečekaně) a velmi modernizovaně navázal, vdechnul této franšíze zcela nový život a ukázal, že tahle série má stále co nabídnout. Šestý SCREAM je sice opět post-moderním výsměchem fenoménu requelů, sequelů a dojení filmových značek, avšak nedosahuje takové scénáristické nápaditosti, vynalézavosti, nepředvídatelnenosti, meta-parodické hravosti, ani "who-dun-it" dynamiky pátého (natožpak prvního) dílu, které vynikaly svým revizionistickým ohýbáním žánrových pravidel, popkulturními odkazy a důmyslnou hrou s diváckým očekáváním. Zato brutalita jednotlivých vražd daleko přesahuje vše, co jsme doposud viděli, a nabourává pomyslnou hranici diváckého diskomfortu – alespoň tedy v mezích teenagerské zábavy, která se mnohdy neubrání pubertálnímu sentimentu, kýči a patosu [z kterýho můj cringe-metr často praskal ve švech]. Ten inovativní potenciál využít koncept Ghostface jakožto nezastavitelnou hrozbu kolektivních zabijáků ve víru velkoměstského ruchu New Yorku byl tak dost promarněn a namísto toho se tu repetitivně hraje na jistotu, jede se ve starých kolejích a identicky se variuje stejný koncept z předchozího dílu. ALE pěkně bych šmelil, kdybych řekl, že jsem se nebavil, protože za víc kvalitních slasherů bych nejradši vraždil – a kdo ne, tak si zaslouží vykuchat.... VERDIKT: 7 bodných ran z 10

Mytologie Star Wars univerza společně s širokou paletou animačních stylů [kde dominuje moje milované stop-motion] je kombinace, o který jsem nevěděl, že potřebuju.... druhá série antologie Star Wars: Visions dokazuje, že Hvězdoválečný kánon je galaxií neomezených možností – a to se týká jak samotných příběhů, tak kreativity. Škoda jen té krátké stopáže.

Mamma mia, animák ve kterým italskej instalatér zachraňuje za pomoci vopic říši hub před invazí želv? Ty trubko, no neber to! .... jo, je to tak infantilní a hloupý, až je to prostě skvělý. Ale upřímně, co chtít víc od přímočarýho dobrodrůža podle kultovní skákačky, který se nebere vůbec vážně, a který zábavně využívá arkádový reálie a fikční prvky svýho herního předobrazu.

[VIDĚNO 6.5.] "Netrep kokotinos!" _____________ Slovenskej sociálně komediální revenge-flick alá devadesátkový buddy-movie kde Zdeněk Godla a údržbář na vozíku bojují proti maloměšťáckým mafiánům, populistickým politikům, organizovanýmu zločinu, a manželské krizi? Per to do mě ať je po mně! Invalida krom dynamické chemie mezi Gregorem Hološkou a Zdenkěm Godlou [která fakt funguje na výbornou], nelineárně strukturovananým vyprávěním [nápaditě využívající vyprávění ve vyprávění], osobité režie Jonáše Karáska, béčkové low-budget stylizace, precizně natočenými [a přesto echt groteskními] akčními scénami, nebo situačním humorem až Tarantinovského střihu [který je tak debilní až je prostě geniální] bezpochyby zaujme i svou rovinou sociální satiry. Ta je pojata s nekompromisně ironickým dobovým přesahem do slovenské devadesátkové kultúry, jež však nepřikrášleně podrývá nostalgii z této éry, a vyznačuje se neobyčejně pestrým retro koloritem plným šusťákových souprav, videopůjčoven, disca, neonů a cigánských osad.... Tenhle film je doslova trefa do černýho a zkrátka představuje ten nejlepší recept na to, jak skrze trapnohumor a nekorektní výsměch společenským předsudkům [který bez potřeby karikovat uráží snad všechny a všechno] poukázat na důležitost inkluzivity, a zároveň přesvědčit diváky o tom, že rom je nejlepší přítel člověka. A nebudu trepať kokotiny, když řeknu, že takhle jsem se v kině už dlouho nebavil, a že tahle šílená jízda na invalidním vozíku [nemající daleko k ranným gangsterkám Guye Ritchieho] má unikátní potenciál stát se kultovní klasikou, protože má takřka vše, co českým žánrovkám tak akutně chybí: drive, osobitost, nadhled, a ksicht.... VERDIKT: prvotřídní žánrovka; perfektní gádžovina. 9 štefániků z 10

[VIDĚNO 27.4.] Aneb potkali se u jezera.... Sice nejde o nijak převratnou romanťárnu – protože kontrastní vztah mezi stydlivým třináctiletým Bastienem a impulzivní šestnáctiletou Chloe, který ambivalentně balancuje na pomezí kamarádství a lásky, mohl mít přeci jen o něco poutavější dynamiku – ale i tak jde o neskutečně civilní, lidský, citlivý a subtilní dílko [jelikož nejde o film příběhový, ale pocitový] a vynikající coming-of-age leporelo, který zcela přirozeně a bez jakýchkoliv příkras pojednává o zkoumání vlastní intimity, strastech i radostech dospívání, půvabu první lásky, a vůli čelit vlastnímu strachu a samotě. K tomu si ještě přičtěte echt poctivý formální zpracování, který perfektně snoubí melancholicky atmosferickou poetiku s až rozjímavým rytmem a nostalgicky stylizovanou estetiku [formát 4:3 v kombinaci s 16mm filmem je neskutečně vizuálně podmanivej] a máte vymalováno na prvotřídní náladovku/letní teenage romanci [která je však parádním artovým protipólem tohohle subžánru], skvělý režijní debut Charlotte Le Bon a víc než působivý příspěvek do francouzské větve Quebecké kinematografie, po jehož zhlédnutí budete mít chuť se se svým soulmatem kousat do ruky až do krve.... možná tak jedině zamrzí dost nejednoznačný a interpretačně otevřený konec, o jehož happy endu lze polemizovat donekonečna.

zcela bezkonkurenčně nejlepší film ke Dni matek.