Nýdnol

Tak tohle byl sotva dokument. Chápu, že s hooligans je asi těžký natočit jakoukoli smyslplnou konverzaci, nicméně bych čekal alespoň pokus o to. Autor Jiří Volek v rozhovoru pro lidovky.cz uvedl, že to byl záměr a chtěl tak vytvořit atmosféru, což nevim jestli se tak úplně podařilo. Přesto má můj respekt, že se nebál jít do toho a dostat se mezi ně.

Dobrý, ale mohlo to jít víc do hloudky. To by ale ČT nesměla škudlit a měla tomu věnovat víc časoprostoru.

Chadwick Boseman se stal Jamesem Brownem stejně jako se Val Kilmer stal Jimem Morrisonem. Skvělé hudební scény, dějově nic moc.

Doktor nebo blázen? Kdo je normální?

Po tomhle filmu je mi ze zpravodajských médií ještě víc na blití. Jake Gyllenhaal ve svý nejperveznější roli.

Kterak tři trubky iluze o světě ztratily.

Jak by asi vypadali komerční blockbustery, kdyby se netočily v Hollywoodu ale na Broadwayi? Ptačí muž roztáhl křídla poctivé filmařiny a ukázal hloubavý příběh o vyhaslé filmové star, která zápasí se svým egem, jenž je znázorněno jejím největším úspěchem. Trefou do černého obsazený Michael Keaton představuje muže, který se snaží oživit svou upadající kariéru vlastní divadelní hrou. Děj filmu tak lehce rozehrává úvahu o rozdílech mezi celebritou a skutečným umělcem. Úvaha víceméně trudnomyslná, chvílemi vtipná. Nadchne skvělými hereckými výkony, vychytanou kamerou a zejména perfektně vybubnovaným soundtrackem. Film roku v lednu? Jestli ne, tak jsem na letošní rok opravdu zvědavý.

Pane bože! Pane bože! Pane bože!

Těžko si představit depešáckej sound bez vlivu německý metropole. Anton Corbijn si toho byl vědom a připravil parádní koncertní záznam, který je proložen rozhovory s členy depešácké crew, fanoušky ale i nahodilými občany Berlína. Toto je zobrazeno v typicky corbijnovské černobílé vizáži. Koncertní skladby mají rovněž opět vychytanou vizualizaci, která jenom umocňuje feeling z muziky téhle legendy. Z celého tracklistu mě nejvíc nadchla skladba Halo (nyní v úpravě od Goldfrapp), kde hlavní protagonistka doprovodné vizualizace prochází koncertním kotlem. Dále pak klasická Black Celebration, kde se za zvuku syntenzátoru světelné rampy pomalu spouští nad hlavy kapely a vy máte pocit, že jste právě přistáli na planetě Depeche Mode. Další zajímavou vizualizaci má další klasika Enjoy The Silence, u které vždy Corbijn zvolí jiné téma a přesto vychytané a také Gahanova chlouba Should Be Higher. Zajimavý okamžik nastane při Pain That I'm Used To, kde se klávesák Peter Gordeno chopí baskytary. Škoda, že se k tomuhle kroku neodhodlal Fletch, určitě by tim umlčel všechny pochybovače o své (ne)muzikálnosti. Co by na to asi říkal Alan Wilder :-)? Překvapením rovněž bylo Martovo akustické okénko, kde se rozhodl pro skladbu But Not Tonight, která se rázem proměnila z diskotékové vypalovačky v nádhernou baladu. U Personal Jesus zase DM hezky provokativně natahují úvod a to jen potvrzuje to, jak si celou show hodně užívaj. Na koncertech jsem byl u vytržení, když začali hrát mou oblíbenou Barrel Of a Gun, tato pecka se ale z nějakého mě nepochopitelného důvodu na záznamu neobjeví a to je velká škoda, jelikož ji naživo na standartní šňůře prakticky nikdy nehráli. Rovněž trochu zamrzní i absence posledního alba Sounds Of The Universe, ze kterého bych uvítal alespoň nářezovku Wrong. Samozřejmě tu nesmí chybět klasiky Walking In My Shoes, I Feel You, Clarkovská Just Can´t Get Enough a samozřejmě hymnická Never Let Me Down Again (profláklé mávání rukou nelze ignorovat ani když sedíte v obýváku na gauči). Celkově se tedy jedná o další corbijnovsky depešáckou podívanou, kterou nemůže žádný oddaný černooděnec ignorovat.

Můžete chodit do vyhlášených nóbl pudl restaurací, ale nejlepší mňamka na vás stejně vždycky čeká doma. Předvídatelné a přesto dojemné.