Depeche Mode live in Berlin

Co k to mu dodat? Vynikající vystoupení, kde je vidět, kolik energie můj oblíbenec David společně s Gorem vyprodukovali. Nádhera. Enjoy the Silence předvedeno na mistrovské úrovni, ve vynikajícím a lepším kabátu. Záznam songu zde: https://www.youtube.com/watch?v=-_3dc6X-Iwo (28.10.2017)

Těžko si představit depešáckej sound bez vlivu německý metropole. Anton Corbijn si toho byl vědom a připravil parádní koncertní záznam, který je proložen rozhovory s členy depešácké crew, fanoušky ale i nahodilými občany Berlína. Toto je zobrazeno v typicky corbijnovské černobílé vizáži. Koncertní skladby mají rovněž opět vychytanou vizualizaci, která jenom umocňuje feeling z muziky téhle legendy. Z celého tracklistu mě nejvíc nadchla skladba Halo (nyní v úpravě od Goldfrapp), kde hlavní protagonistka doprovodné vizualizace prochází koncertním kotlem. Dále pak klasická Black Celebration, kde se za zvuku syntenzátoru světelné rampy pomalu spouští nad hlavy kapely a vy máte pocit, že jste právě přistáli na planetě Depeche Mode. Další zajímavou vizualizaci má další klasika Enjoy The Silence, u které vždy Corbijn zvolí jiné téma a přesto vychytané a také Gahanova chlouba Should Be Higher. Zajimavý okamžik nastane při Pain That I'm Used To, kde se klávesák Peter Gordeno chopí baskytary. Škoda, že se k tomuhle kroku neodhodlal Fletch, určitě by tim umlčel všechny pochybovače o své (ne)muzikálnosti. Co by na to asi říkal Alan Wilder :-)? Překvapením rovněž bylo Martovo akustické okénko, kde se rozhodl pro skladbu But Not Tonight, která se rázem proměnila z diskotékové vypalovačky v nádhernou baladu. U Personal Jesus zase DM hezky provokativně natahují úvod a to jen potvrzuje to, jak si celou show hodně užívaj. Na koncertech jsem byl u vytržení, když začali hrát mou oblíbenou Barrel Of a Gun, tato pecka se ale z nějakého mě nepochopitelného důvodu na záznamu neobjeví a to je velká škoda, jelikož ji naživo na standartní šňůře prakticky nikdy nehráli. Rovněž trochu zamrzní i absence posledního alba Sounds Of The Universe, ze kterého bych uvítal alespoň nářezovku Wrong. Samozřejmě tu nesmí chybět klasiky Walking In My Shoes, I Feel You, Clarkovská Just Can´t Get Enough a samozřejmě hymnická Never Let Me Down Again (profláklé mávání rukou nelze ignorovat ani když sedíte v obýváku na gauči). Celkově se tedy jedná o další corbijnovsky depešáckou podívanou, kterou nemůže žádný oddaný černooděnec ignorovat. (12.01.2015)

Anton Corbijn v jednom rozhovore tvrdil, že vo filme je málo pohľadov do publika, aby si divák užil koncert z pohľadu návštevníka. Našťastie to nie je pravda a tá druhá poznámka je blbosť, pretože to by musel byť celý koncert snímaný jednou kamerou. Ďalej tvrdil, že prestrihy do publika sú iba v prípade piesní, kde kapela spolupracuje s návštevníkmi, lenže to je v každej piesni. Setlist je fajn, veľa prekvapení neponúka, ale predsa sa len nejaké nájdu. Všetci vieme, že najväčšie hity nesmú chýbať. Škoda len, že sa zase jedná o nahrávku z haly, keď už prvá časť turné bola štadiónová, taký záznam z olympijského štadióna v Berlíne by bol monstróznejší. Ale zase lepšie, ako ho nahrávať z polorozpadnutých Pasienkov. (23.12.2014)

Delta Machine je pro mnoho depešáků nejlepší album od SOFADu. Navíc songy z něj zní naživo opravdu skvěle. Už jen otvírák Welcome to My World, dokázal milovníky syntetizátorů dostat do varu. Co je ale podstatnější...Gahanův hlas je tady v nejlepší kondici za mnoho let. DM působí kompaktně...samozřejmě v rámci vystoupení jsou to pořád solitéři a veškerou pozornost na sebe strhává frontman skupiny. Z jeho vystoupení cítíte živelnou radost, která je ale namixována soustředěným výkonem, když se pouští do těžších pasáží. A dává je levou zadní. V Praze zněl naživo úplně stejně, jako na CD. Berlín je synthcentrum Evropy, přesto se mi záznam koncertu nezdá výjimečnější, než jinde. Vlastně to na mě působilo trochu nudně. Corbijn se s designem moc nevytáhl a i když vím, že to DM neudělá, myslím si, že by jim změna, která by jejich živáky zatraktivnila, jen prospěla. Nicméně v hlavní roli je tady DM a jejich výborná deska. A oboje šlapalo jak má. (07.07.2020)

Dvorní režisér DM Anton Corbijn zachytil na podzim 2013 kapelu v nejlepší možné formě. Od počátku osmdesátých let urazili pořádný kus cesty, což asi nejlépe vystihne porovnání současného špičkového bubeníka se zvukem elekrických "bicích" z prvních alb. Původně jedna z nejvíc New Wave kapel se od začátku osmdesátek do dneška přerodila ze soundu syntetických kláves do temnějšího kytarového stylu, což mě baví. Prvky Glam rocku přetrvaly, ale co :-) ... Na velkém plátně s Dolby zvukem - paráda. (04.05.2017)