BlackLass

Panno Marie, Čecháčci se tu na hodnocení zas vyřádili a vlastně vůbec nepochopili skutečnou podstatu tohoto neo-západního skvostu. Netflus poslední dobou flusá jeden výkal za druhým, ovšem Samuelův skutečný debut (ne, neodkazujte mě na rok 2013) je fresh, lehký a odsýpá rychlostí zvuku. Samozřejmě, že klasický Divoký západ vymysleli běloši, ať to zní jakkoli tautologicky. Westerny se v Hollywoodu natáčejí v podstatě ode dne, kdy vůbec vznikl. A právě nad tradicí westernů s výhradně bílými kovboji se James Samuel jen ušklíbl a svůj film obsadil téměř výhradně Afroameričany. „Bílé“ město se objevuje jen krátce a jde o pouhou karikaturu. Zkrátka skutečný rasistický ráj, krátká vsuvka od Samuelovy černošské exploze. Režisér si je jistý, že jeho představa o černém Divokém západě není o nic horší než ta o čistě bílých hrdinech westernu. Bude-li takových filmů více, pak samy vytvoří mýtus o černých kovbojích a historici budou mít co dělat, aby vysvětlili, jak to bylo „doopravdy“. Pochopte, že James Samuel fakt nemá nic společného s „poníženými a uraženými“ černošskými aktivisty Black Lives Matter. Akorát si zabírá neobsazené pole černošského tématu v dříve bílém žánru a dekonstruuje western stejně jako Jarmusch či Tarantino. Hrdinové pronášejí pompézní projevy, vizuální forma hraničí s melodramatem à la Hallmark. Běžný fanoušek žánru, schopný překousnout postavy s jinou barvou pleti, se zároveň dočká akčního vyprávění, kde postavy nejprve střílí a pak mluví. Délka stopáže je více než dvě hodiny, což je na typický western hodně, ale my tu máme western atypický, a to postmoderní složený z odkazů na jiné filmy s notnou dávkou ironie nad mýty a představami lidí, jak tomu bylo to v oné době. V přeplněném žánru vyčnívá tento kus především díky kombinaci inovativní hudby a vizuálních prvků, díky nimž je film překvapivě svěží, ale stále dobový. Hudba nás bere hluboko do temného světa gangsterů a psanců, zatímco Samuelův objektiv naplní každou scénu symbolikou a strašidelnými, avšak vysoce stylizovanými záběry. Jeden negativní faktor však spatřuji. Některá ze ‚‚zvučných‘‘ jmen jsou ve filmu špetku nevyužita. Například postava Beetzové v některých částech filmu zcela mizí a nerozkrývá svou podstatu tak, jak by mohla. A ani Lindo nemá dostatek času na obrazovce, kolik by si zasloužil, nemluvě o nějakém vývoji postavy. Máme před sebou zkrátka zábavný film standardní pro naši dobu. Jde o dynamický, ironický western, kde není ani zrnko realističnosti, kterou nám ale režisér ani jednou neslibuje. Naopak pomocí freeze frames a trochu delších pauz, než je nutné, zdůrazňuje, že jde jen o film, ve kterém je známka nějaké dobové autenticity zcela zbytečná a jakýkoli podtext hledat divák skutečně nemusí. 48 % zcela neadekvátní, stačí mrknout na Rotten Tomatoes.

Lynčujte mě všechny národy světa, ale tohle bylo prostě celý špatně. 17. května 2012 vyšlo další „mistrovské dílo“ Sachy Barona Cohena Diktátor. Film se příliš neliší od svých předchůdců Bruna a Borata – teda vlastně jo, názvy předchozích filmů začínaly písmenem B, zde jde o D. Konverzace v lámané angličtině a ploché vtipy selhávají a týkají se převážně urogenitálního systému. Upřímně, jen těžko to nazvat humorem. Jediná věc, která na tomto filmu není otravná, jsou kostýmy a kvalita obrazu. A to vše díky skvělé práci umělců jako je mimo jiné Lawrence Sher. Co je ale děsivé, tak fakt, že na tento film se vyplácalo 65 milionů dolarů. Je velmi těžké pochopit, proč. Tak třeba film Death Race s ohromným množstvím kaskadérských kousků, výbuchů a speciálních efektů stál tvůrce ‚‚pouhých‘‘ 45 milionů. Je na druhou stranu pravda, že na rozdíl od Borata se zde tvůrci alespoň pokusili vytvořit doměnku filmu. Jsou přítomny davové scény, které na sebe navazují, a dokonce i kaskadérské kousky. Těžko říci, komu je tento film určen. Pokud odstraníme vše, co je za hranou, pak by si člověk pomýšlel na dětské publikum. Ale protože po takové obřízce z filmu nezbyde prakticky nic, zaniká i tahle varianta, a tak bych to ponechala úzkostlivým teenagerům s IQ neandrtálce. Pokud Sacha Baron Cohen za pár let vezme roli ve snímku pod názvem Marťan, bude možné s naprostou jistotou říci, že hlavní hrdina bude komunikovat v marťanském dialektu angličtiny, prezentovat své genitálie, mluvit o Židech z rudé planety a pokoušet se politicky žertovat – ofkórs dost nepovedeně. Ale to už se opakuji. 30 %.

Ačkoli se o Stoneovi poslední dobou mluvilo více než je zdrávo kvůli jeho politickému vyznání, v kinematografii měl mistr smůlu. Filmem Savages ale dokázal, že má stále co nabídnout. Film posílá diváka na zběsilý výlet plný sexu, krve, drog a rozpolcení. Režisér sebevědomě naplnil snímek výtečnými herci, aby přesvědčivě zahráli zábavné idioty a maniaky a působili důvěryhodně, aby je divák nemohl jinak než zbožňovat. Ve filmu lze zkrátka vidět starou dobrou hollywoodskou školu. Ano, hrdinové nepřekypují inteligencí, ale Ben, Chon i O (která je obzvlášť vtipná svou touhou jít do obchoďáku) jsou prostoduší divoši a v žádném případě ne darebáci. A je to téměř poprvé, kdy bych chtěla a můžu souhlasit s režisérem, který celý život strká do společnosti vředy.

Ruská mafie je znovu zpět na vrcholu módy. Za posledních několik let se Rusko stalo dějištěm mnoha pozoruhodných filmů – od Rychle a zběsile přes Red Sparrow až k Siberii. Tohle je ale velká tragédie. I kdyby místo dějiště nebylo zasazeno do Ruska, ale například Konga, film by byl stále stejně špatný. Hlavní postava je nejen extrémně nesympatická, ale také zcela nezajímavá, protože za ní není žádný příběh. A ani po několika vzpomínkách, které Lucas sdílí se svou novou ruskou milenkou Katjou (volba hlavní hrdinky jako by byla výsměchem kráse ruských děvčat), se soucit s ním nezrodí. Na rozdíl od totožného Johna Wicka vypadá Lucas Hill obzvlášť depresivně – jako by nebyl hlavní postavou, ale jen náhodným hrdinou třetího stupně, který má být zabit v nějaké přestřelce. Diváci měli s Reevesem vždy poněkud zvláštní vztah. Byly mu odpuštěny mnohé nedostatky a ne vždy dobré volby projektů, pro miliony diváků však stále zůstává neporazitelným Neem a nezničitelným Wickem. Tady ale nepočítejte s tím, že váš oblíbený herec může zachránit špatný film. Rossova malba nemá divákovi co nabídnout, tedy kromě slavného jména v titulcích a fasády moskevského mrakodrapu na plakátu. A pokud to někde na Západě bude fungovat, pak se náš divák bude nudit. Takhle totiž rozlehlá Sibiř opravdu nevypadá. 15 %.

Hluboko uvnitř Humr vypráví příběh skutečného světa, ve kterém jsou pravidla a normy chování dovedeny do bodu absurdity, ale místo pobavení nás nutí zamýšlet se. Režisér jakoby chtěl říci, že i člověk samotář – stárnoucí a zchátralý tvor žijící mezi ostatními – má šanci najít štěstí ve vztahu. Lanthimos mimo jiné pozvedl téma závislosti člověka na potřebě systému. Chaos škodí jednotlivci, proto je pro lidskou existenci důležitý soubor zákonů, pravidel a doporučení. Není divu, že prokázaná totalitní vládní instituce, která ovládá lidi, je téměř jediným možným výsledkem. Pokud však člověk tolik potřebuje být vázán na soubor pravidel, ztratí pak svou individualitu? Nejen o tom je životní cesta za každých okolností charismatického (bohužel nikoli v roli Tučňáka) Colina Farrella, který nějakým pohnutým způsobem okouzluje svou podobou odděleného, ​​zdeptaného a poddajného obyvatele pofidérního hotelu. Na tváři mu nebliká stín sebezáchovy – už rezignoval na to, že se promění ve zvíře. Mísí se v něm jakási kombinace lenosti a lhostejnosti k vlastnímu osudu. Ale právě v této kombinaci je schopen vyvolat emocionální reakci ze strany divákovy obrazovky – koneckonců, je stejný jako my všichni. Film zachycuje několik úrovní vnímání najednou a na každé z nich staví něco jiného. Je zábavný, násilný, komplexní, odpudivý, všestranný a otevřený interpretaci. Můžeme snad žádat více? Jednoduše fascinuje od prvních záběrů a nepustí až do samého konce. Stáváme se svědky podivného světa s podivnými pravidly, jejichž podrobnosti nikdy nebudou divákovi plně odhaleny. Řecký režisér ale místo toho ponechává prostor a podněty k přemýšlení a takový prostor je, dejte mi za pravdu, hřích nevyužít.

Kdo by si pomyslel, že moderní kinematografie je i v novém tisíciletí schopna skutečného thrilleru, který udržuje po celou dobu napětí a nepůsobí jako naftalín. Kdo by si pomyslel, že takový thriller by mohl docela dobře zapadnout do škatulky filmu pro mládež, aniž by skýtal dávku idiocie, co je dnešní době vlastní. A hele! Uklidňující krajina a idylický obraz společného rybolovu otce a syna nás hned na začátku uchlácholí, aby však vzápětí náš klid a harmonie explodovaly poměrně neočekávaným zvratem. Jakoby režisérův záměr byl co nejvíce diváka uvolnit a oklamat a následně ho překvapit – stejná technika je použita v celém filmu v různých měřítkách hned několikrát. Lehce upozaděnou se může zdát ústřední role Shii LaBeoufa. Ačkoli je jeho tvář téměř neustále poznamenána složitými aritmetickými operacemi a psychologickými rozbory v jeho mysli, v roli teenagera utrápeného nicneděláním je věrohodný. Pravděpodobně lze jeho roli v Disturbii chápat jako promotour vycházející hvězdy v očekávání Transformers. Ve snímku je navíc dokonale vyvážený koktejl mládežnických a osvědčených, leč překvapivě stále úspěšných, vtipů s dráždivým soundtrackem. Film tak může suverénně rozdávat pozdravy Blair Witch či všem Saw. Poslední dobou se ukázalo, že právě thrillery pro mládež obvykle vycházejí lépe než jejich žánroví bratři míření na dospělejší publikum. To platí i v případě Disturbii, na kterou se často zapomíná ne kvůli nedostatečné úrovni kvality, nýbrž nedostatečnému tlaku na její propagaci.