BlackLass

Ale, ale, ale, kdopak se tu objevil!

Celkem dlouhá pauza na to, že jsem si chtěla zakládat pravidelný ČSFD deníček. Snímků jsem za tu dobu ale stihla relativně mnoho. Ne nadarmo nese titulek tohoto příspěvku slova ‚‚věčně mladá‘‘. Právě to je jeden z filmových počinů, na kterých stanulo mé oko. Dlouho předlouho jsem se k němu odhodlávala, ale pořád jsem si říkala: ‚‚Dokonalá blondýna, co toho za svou hereckou kariéru ještě moc nepředvedla, Harrison Ford v romantickém dramatu... uhm... a nějaký neznámý lumbersexuál - no vážně, co může tahle trojka nabídnout?‘‘ Navíc, koukat na nestárnoucí krasavici, když už se úspěšně blížím ke třicítce? No chceš to...? Překvapení! Nevím, zda mě snímek doslova nadchl právě kvůli těm nejnižším očekáváním, nebo protože jsem vůči romantickým filmům dost skeptická a od začátku tisíciletí jich moc kvalitních nevzniklo. Zkrátka a dobře, fakt mě to dostalo. A nevadil ani happyend, který byl předpokládatelný (narozdíl od zbytku filmu), i když by se hodil tragičtější závěr. Celé to dýchá nadpřirozenem a zahaleností, která je velmi sympatická (stejně jako ta dokonalá blondýna). Slzu jsem tedy neuronila, na což stále čekám (a jednou to klapne!), ale srdce sobce lehce roztálo.

Slzu jsem neuronila ani u Deadpoola 2, k čemuž jsem se také chystala dobrý rok. A vskutku jsem myslela, že právě to bude ten film, který mě rozpláče. Ne, že bych byla nějak zvlášť vázána na červené kostýmy a plakala do polštáře, že Reynolds zkrátka nikdy nebude uctívat mě (ale tu dokonalou blondýnu viz nahoře - kolikrát se k ní dnes ještě dostaneme?). Nebyl! Opět - možná jsem čekala příliš málo, možná to byl skutečně dobrý (a dobrý znamená za tři) film, ale vůbec neurazil a dokonce rozesmál. Abych se dala na komiksovky a uctila umění Marvelu, to mě nepřesvědčilo, ale na třetí pokračování tohohle spálenýho, ale stejně pořád zatraceně sexy superhrdiny rozhodně zajdu do kina.

No a jestli nemáš rád snímky plné sentimentu a lidi dokonalého vzezření za každé situace, nemáš rád ani komiksovky a už vůbec ne nereálné příběhy, co nevychází ze života, otevři Dostojevského. Třeba Ti alespoň on objasní, co znamená termín ‚‚věčný‘‘.

Hej, Ty! No Ty, Ty, kterej ses nějakou nejapnou náhodou objevil (znovu?) na mém profilu a dokonce se doklikal na můj deníček!

Tak jak se dnes máme? Odpovídáš slušné a očekávané ‚‚fajn‘‘ a ptáš se, jak se daří mně? No, došla jsem dnes k celkem zásadnímu zjištění, že seč se snažím, co můžu, na blockbustery a postapo počiny fakt nejsem... Jako takhle, opakuji - opravdu jsem se snažila, ale prostě... Mad Max jako jeden z nejlepších snímků dekády? No vážně? Asi jsem do podobného žánru nedorostla a nebo jsem ho prostě přerostla. Ale hlavně a především nepochopila jsem, proč jede ústřední skupinka někam, potom si to vlastně rozmyslí a jede zas zpátky, přičemž ji po celou dobu odchytává skupinka ‚‚antagonistů‘‘ a vše to doplňuje parta feministických modelek, která jen způsobuje problémy a vlastně nic (doslova!) neukáže. Vizualizace bezesporu fenomenální, ovšem pointa a hlubší myšlenka mi poněkud unikala (jé, teď by se do mě všichni pustili, že jsem pseudointelektuál, co za vším hledá smysl). 

Kéž by to ale bylo vše. Rozhodla jsem si spravit si chuť nějakou tou klasikou v podobě Loupeže po italsku. Sakra, zas jsem přestřelila. Skutečně jsou filmy, které sází akorát tak na herecké obsazení a vlastně neposkytnou žádnou inovaci, hlubší podtext (ježiš, co s ním pořád mám) a alespoň špetku uvěřitelné herecké výkony, což se od hvězd takového kalibru očekává? Charlize je sama o sobě božská, ale v tomto snímku bych jí za její ufňukanost jednu švihla. Mark Wahlberg, co vypadal jako Matt Damon, byl samozřejmě prototypem modly, co pobral všechno moudro kosmíru. A co by to bylo za bandu, kdyby v ní chyběl Jason Statham v podobě zatraceně sexy řidiče (narozdíl od své ženy v Mad Maxovi alespoň umí nějaké to herecké řemeslo předvést). Za mě vyhozené dvě hodiny života, i když na druhou stranu, každý snímek něco poskytuje - tenhle patřil mezi právě ty, které mi odebraly některé z posledních iluzí o současné kinematografii. Takže jediné, co soudím, že bylo zvládnuto, tak komiks MM, na kterém se Miller podílel. Neváhej ho prozkoumat, dá Ti to o něco více nežli daný/é film/y ‚‚všech dob‘‘. 

PS: Minule byly problémy se závorkami, dnes jsem to přestřelila s uvozovkami. Což. :)

Hola hej, (ne)šťastný (ne)známý, co jsi se ztratil na ČSFD a nějakým bolestným nedopatřením zaplul na můj profil! (Genderová nekorektnost, klobouček.)

Tak jsem si Ti tak řekla, že už nějakou dobu si tu hodnotím jeden kinematografický skvost / plevel za druhým a je tedy na čase rozvířit i svůj deníček plný pseudoznaleckých soudů a zcela objektivních názorů. Dnešní den se tedy nesl v hábitu The Beggining of Infinity, kdy docházelo k přemlouvání mého druhého já a Pavlíny, zda sem něco psát, co sem vlastně psát, když v době mnohosloví již mnohé neosloví, a kdo vůbec jsem, abych někomu poskytovala interní mysli a někoho tlačila k uchopení mých pohledů. Říkáš si, že je to přece deníček a každý si z toho ve výsledku vezme to, co sám uzná za vhodné? Ano, totéž jsem si ve výsledku řekla i já, jen špetku jinými slovy...: ,,Kdo to kurva vůbec bude číst?” A v ten moment některému útržku mého rozpolceného já myšlenka založení virtu-čsfd deníčku vlastně velmi zaimponovala a přemluvil tak ostatní, aby souhlasily. Většinová společnost zvítězila.

PS: David Deutsch tomu fakt rozumí, neboj, tahle “učebnice” nekouše. Každý filosof, osvícenec či pouhý zapálenec by ji měl docenit (ach to škatulkování). 

PPS: To je ale závorek.)))

PPPS: Jmenuji se Pavlína. Těší mě. Čau.