matisse

Nejcivilnější, nejpůsobivější a nejsmysluplnější film Toledana s Nakachem. Brečím. A zároveň mám po tomhle neutuchající víru v lidstvo. It's kinda funny, too.

Živelný film-argument, který se nebojí tepat a tepat, Training Day z Montfermeilu a pořádná rána flash-ballem do hlavy.

Je mu vyčítána repetitivnost. Povrchnost. Přílišná násilnost. Manýrismus. Opakuje se tu jen zdánlivě. Podobné tragédie, postavy a setkání se ukládají v hlavním protagonistovi jako účinky jaderného záření. Nejdřív nejsou vidět, nic se na první pohled nemění, ale nakonec se - naprosto neodvratitelně - projeví. Povrch tady znamená tvář Petra Kotlára. Často nehybná, neprůzračná. Nikdo nám neřekne, co cítí. Emoce z nás nevykutá hudba, ani exaltované herecké výkony. Za nevýrazem, za povrchem, se toho přesto děje mnoho. Absence hudby a dialogů tu pak není manýrou, ale naprostou nutností, jak pomalu, neokázale, a přitom efektivně přitahovat pozornost k prostému, skutečně se v mnohém opakujícímu ději, odpoutat ji od chlapcova nitra, aby nakonec jeho odhalení bylo o to bolestivější. Bezvýchodnost je to strašná, ale nepramení z explicitního zobrazování násilí. To je tu nakonec zobrazeno oproti předloze cudně a v náznacích. Je to právě způsob vyprávění, které předstíraně negraduje, nechává nás zažívat shodné věci znovu a znovu, a nenaservíruje nám katarzi na zlatém podnose, které dělá z Ptáčete temně hypnotickou kroniku zoufalství, lidského údělu a podle mě jedinečné kinematografické dílo, které tu skutečně nebylo celá desetiletí.

Co se tady ksakru stalo? Podle mě jde o naprosto tragické nepochopení tvůrců, v čem tkví kouzlo světa, který sami stvořili. Podobně jako George Lucas nedokázal navázat na první trilogii a zoufale přestřelil v tom, co dělá Hvězdné války neopakovatelným fenoménem, ani Rob Thomas se nedokázal vyhnout naprosté dezinterpretaci vlastního úspěchu. I tady měl radši přijít J. J. Abrams a vysvětlit, že Veronica Mars stojí a padá na Veroničiných vztazích s nejbližšími v rámci mikrosvěta Neptunu, na jejím vnitřním vývoji, a přes tragické události v minulosti, také na vtipu a optimismu - "Mám za sebou fakin šílený dospívání, ale dostávám se z toho, koukejte, jde to!" Místo toho je nám naservírován ten nejpříšernější oslí můstek k tomu, aby Veronica slovy Roba Thomase "dospěla, odrhla se konečně od středoškolského světa a dostali jsme více temnou, noirovou 5. sérii." No, gratuluju, Robe, kdo na ni ale bude koukat, když tu máš tisíce na*ných fanoušků, co ti tenhle skvělý nápad v podstatě crowdfunfovali, a dostali za to jen fakáče do xichtu a lacinou a línou scenáristiku, teda nevim. ////////// Jinak až do poslední epizody je to celkem průměr, hlavně chemie Keith-Veronica šlape, ostatní (Wallace, Weevil, Dick) jsou tam spíš do počtu. Logan je nejdřív dost nevýrazný, ale s každou epizodou je to lepší. Evil of the season žádný zázrak, člověk se v tom ztrácí a v podstatě ho to ani nemá proč zajímat, ale dá se. Poslední díl nicméně všechno pošle do kopru. Not my Veronica.

Wtf. Not my Veronica. Tak lazy a cheap writing jak posledních 20 minut týhle epizody jsem dlouho neviděla. Rob Thomas vůbec nepochopil, v čem tkví síla jeho hrdinky a opakuje debilní schéma "suffering makes women strong", ačkoli samotný utrpení radši rovnou přeskakuje nejblbější výpustkou v dějinách TV tvorby. Hodinu jsem ss musela uklidňovat čtením stovek rozzuřených komentářů na imdb. Bože můj, jdu si to vymazat z hlavy a do mýho osobního kánonu ten konec ani nepáchne.

Nevim, kde začít, snad tim, že je až podivuhodný, jak nulovej rytmus to má, a jak hloupě všechny dialogy znějí. Hlasitý, vizuálně hnusný, scenáristicky odbytý. Chybíš nám, Guillermo.

Žádnej film se nikdy nebral tak vážně. Odporně doslovný, přemoudřelý, prošpikovaný sexismem schovaným za ultra-tragickou zápletku (doslovně i metaforicky), která jakdyby o jedné ženě je. Jenže ve skutečnosti je to egocentrický režisérův extrémně naivní stejtment o významu umění, na pozadí nacistického zvěrstva, o které ale vůbec nejde. Jde o hloupoučký proklamace vydávající se za velký životní pravdy (viz už samotný název a všechny scény o hledání Kurtova uměleckého stylu). Midcult jak blázen. Tohle je imho ten nejhorší a nejsebestřednější tip filmů. Total fail, že to bylo nominovaný na Oscara. Pfuj.

Luc Besson naplnil tenhle odlehčený blockbuster výbušnou energií, která pohání epozodickou pohádkovou strukturu, v níž nejde o záchranu světa, ale hlavně o zábavu - a svatbu. Staromilskost v romantické lince a určitá naivita, která provází gagy i hlavní zápletku, jsou ale funkční - dělají z Valeriana nekomplikovaný svět s nekomplikovanými hrdiny, kde je bezpečné a nesmírně úlevné se pohybovat a jen se nechat oslňovat.

Před soumrakem meets Schůzka naslepo meets Hele vole kde mám káru. Budete muset přepínat mezi debilním a inteligentním humorem, ale ve výsledku to funguje. Nad průměr to povyšují Lake Bell a Simon Pegg jakožto nekonvenční romkom pár, jehož dialogy jiskří popkulturním porozuměním a ironií.

Nikdy jsem se tak nenasmála. Díky, Slavoji Žižku, za doporučení! <3