Greg25

Adaptace, která (trochu překvapivě) zůstala daleko předaleko za kvalitou českých adaptací a citu českých divadelních režisérů pro díla Tennesseeho Williamse. Ať už Tramvaj do stanice pražského Činoherního klubu v režii Ladislava Smočka nebo Tramvaj s (naprosto skvělou) Zuzanou Slavíkovou v Divadle Pod Palmovkou (doposud nejlepší adaptace hry, kterou jsem měla možnost vidět) byla o několik úrovní výš než adaptace Benedicta Andrewse, který natahuje nepodstatné, přičemž podstata hry mu uniká pod rukama. Hra, která je plná symbolů a nevyřčeného a která nabízí, aby množství odkazů bylo vysvětleno divákem, o tento hlavní bod je tahle adaptace ochuzena, Andrews neustále něco zcela zbytečně vysvětluje a ještě to opakuje - ve hře je například tolikrát zcela zbytečně vysvětleno, co vůbec znamená onen název hry - takže hru bagatelizuje a zužuje až nevěříte, že tohle je adaptace oné hry, spíš na motivy. Gillian Anderson exceluje v druhé polovině, ačkoliv její Blanche nemá s předlohou mnoho společného, v závěru dokazuje, že je skvělá herečka, ale přiznávám se, že tónina jejího hlasu je vcelku rušivě nepříjemný prvek (a přestože je to záměr, pro mě je to už někdy přes hranu snesitelnosti). A upřímně Zuzana Slavíková ji na prknech Divadla Pod Palmovkou přehrává na celé čáře. Ben Foster se v roli krapet ztrácí a jeho Stanley během inscenace změní několikrát vykreslení Stanleyho povahy, Vanessa Kirby je mimo úplně a ve srovnání s Klárou Issovou na Palmovce, lze Kirby zmínit jen v tom nepovedeném na inscenaci, mezi které lze zmínit i otáčivé hlediště, což je v tomhle případě jeden z nejzbytečnějších prvků bez jasného smyslu (proč Andrews nevyužije otáčivé hlediště plně do pohybů herců?) obdobně jako přenesení hry do současnosti, což vlastně za a) není téměř znát (s vyjímkou zmínky o tom, že Stanley nebojoval ve 2. sv.v., ale v Afghanistánu) a za b) Andrews ani na moment posunutí do současnosti nikterak nevyužije. Stejně jako otáčivou scénu nebo kulisy. Nazvat Andrewsovu adaptaci jako nepovedenou je zcela na místě. Doposud nejhorší adaptace Tramvaje do stanice Touha, kterou jsem viděla. 50%

Myslím, že pro divadelní představení není nic horšího než když na něj zapomenete v tu chvíli, kdy opustíte kinosál (divadlo). Může to být skvělé, může to být špatné, ale vůbec nejhorší je, když je to nijaké. A Hamlet v režii Lyndsey Turner přesně takový je - nijaký. Dekadentní scéna, které dominuje škála barev od modré k zelené s kulisami a narážkami, které odrážejí tu válečnou epochu, tu současnost, tu alžbětinské období, jak se to zrovna hodí, víceméně beze smyslu (že je hamlet postava z každé doby a v každé době se hraje víme i bez toho). Dekadentní snaha šokovat (tričko s Davidem Bowiem, frak s nápisem king, paroží na jídelním stole), humorně se vloudit (aktovka na zádech, vysoké dveře, minihrad) vyznívají jako módní výstřelky, které nejsou ani na okamžik začleněni do celku jako kompaktního díla. Jsou tam jen pro efekt, pro danou situaci, vlastně narušují a nedávají důvod proč, narážky a absurdní humor tříští původní dialogy, aby se k nim nešetrně vzápětí vrátili a potřeli tak všechno. Celou hru, jak její předlohu, tak vizi režisérky. Skákat od jednoho k druhému, nedá vyniknout modernímu zpracování ani síle původního příběhu. Dochází tak k roztříštěnosti. Z mého pohledu byly také vynechány verše, které jsou podle mého pro Hamleta stěžejní, které dokazují, že to není jen ironický hejsek a žvanil, ale domnívám se, že to vynechání je cílené na to, aby zde byl Hamlet postavou ještě rozporuplnější a tudíž (z pohledu režisérky) modernější. Ze hry tak není vůbec patrný Hamletův vztah k Ofélii, takže když se v závěru trpí pro lásku, uniká vám proč (tedy neuniká, protože to notoricky znáte, ale z hlediska téhle adaptace ano). Když už by hra ke konci měla gradovat, tak jen přihlížíte něčemu, co po třech hodinách snad nemůže být ani finále. Ona vůbec druhá půle je nějaký odskok na procházku nebo co. Cumberbatch je skvělý divadelní herec, jak jsme mohli vidět třeba ve Frankensteinovi, a jeho Hamlet je určitě skvělý, jen to vlastně není moc vidět. Vinou režie, výrazných kulis a megalomanské scény s barevnou estetičností a taky toho, jak řekl můj parťák na NT Live - Cumberbatch hraje s každým, kdo šel zrovna kolem, to to vystihuje asi nejvíc - taková road movie, kde Cumberbatch oběhne všechny postavy, s každou poklábosí, aby pak na konci zemřel. Bez čehokoliv co by ty scény nějak pojilo, divadelně, příběhově (týká se výběru replik a návaznosti), emočně. 50%

Silný příběh Arthura Millera, minimalistická scéna a bravurní místy skvěle moderně symbolická režie belgického (nebo spíš nizozemského, jak se to vezme) režiséra Ivo van Hoveho vás dostane. Jeho neskutečný cit pro gradaci díla, kdy po miniaturních kousíčkách hustí atmosféru až k takřka filmovému finále a přitom si vystačí jen se samotnými herci v čele se skvělým Markem Strongem, kterému výborně sekunduje Nicola Walker v roli Beatrice. Žádné kudrlinky, pojďme hezky na emoční dřeň, je jedno jestli je to příjemné, takhle to prostě reálně je. Občas narazíte na adaptaci, o které si myslíte, že už lepší být ani nemůže - svým pojetím je natolik trefná a přesná vyznění předlohy, že to snad ani víc nejde. Tohle je ten případ. 100%

Režie Anny Shapiro je solidní sázka na jistotu (nikterak inovativní, spíše striktně klasická - ovšem v broadwayském duchu), což je vlastně ta největší škoda celé adaptace. Přesto že Chris O´Dowd s Jamesem Francem jsou skvělý, tak se představení za celou dobu, přes velkou snahu, té hloubky, naléhavosti a emocionality díla vlastně nedoktne. A v konečném důsledku si uvědomíte, že jste viděli i lepší adaptace. Protože v tomhle případě je strašná škoda, že to nejde na větší syrovost, odvážnější režii, protože když na to mám herce, proč do toho nejít.  Adaptace, kde formálně bylo vše, ale ve skutečnsoti tam chybělo to hlavní - duše, atmosféra a morální naléhavost předlohy. Jako "výcuc" z knihy pro středoškolské čtenářské deníky ucházející, jako divadelní zážitek slabší. A je rozhodně špatně, když vás v průběhu představení napadne, co za skvostné představení by z toho udělali evropští divadelní tvůrci, při předloze natolik provázané s americkou kulturou to není pro americké tvůrce nejlepší vizitka. To oni by to sakra měli chápat lépe. 65%

Silnější v jednotlivých scénách než v celku, což je ale pro Boyleovu režii typické. Brilantní herecké výkony (viděno ve variaci Cumberbatch - Monstrum, Miller - Frankenstein) a nezapomenutelný divácký zážitek se silnou atmosférou, kterou trošičku podporuje i samotné promítání v klubových kinech. Vynikající kamera i Boylovy filmové postupy na divadle umožňují autentický zážitek se skvělými záběry, tolik vzdálené statickému snímání českých divadelních představení. 100%

Shakespearův Coriolanus je nedoceněná tragédie, na tragédii navíc s některými nestandardními prvky, což z ní dělá jednu z nejzajímavějších Shakespearovských her vůbec. A Donmar Warehouse pod taktovkou Josie Rourke dokázal, že Coriolanus má v sobě nadživotní sílu vyprávění a prakticky nezničitelnou aktuálnost. Minimalistická scéna (dva čtverce a osvětlený žebřík, sem tam pár židlí) dodává Coriolanovi potřebnou syrovost, autentičnost i symboliku. A pak herecké výkony, ale kdo by čekal při pohledu na herecké obsazení, že nebudou excelentní? Tom Hiddleston je vynikající, disponuje neskutečným hereckým citem pro postavy a jeho Coriolanus, prostě je Coriolanus se vším všudy a ve druhé půli z vás dokáže vymačkat všechny emoce. Mark Gatiss jako Menenius je naprosto skvělá volba, protože on se do té role dokonale hodí svojí mimikou vším a podává rovněž skvělý výkon. A v neposlední řadě samozřejmě skvělá Deborah Findlay jako Coriolanova matka Volumnie. Nevděčnou roli tu má B.H. Sorensen jako Coriolanova žena Virgilie, její role sama o sobě se omezuje na příležitostné výlevy smutku, které jsou však vždycky pozadím hry a nikdy ne jejím hlavním středem, což z ní z principu činí spíše lehce přehrávající postavu. Coriolanus je dechberoucí představení, násobené několikrát o to víc, máte-li rádi Shakespeara. A toho já mám moc ráda. 100%

Mistrovká hra Davida Harea, který je mistrným vypravěčem (z filmových scénářů mj. Předčítač nebo Hodiny) to potvrzuje i ve Skylight. Čisté, vytříbené, přesné, sžíravé i uvolněné, takový je Skylight. Víceméně statická neměnící se scéna, která dává vyniknout hereckým výkonům – Nighyův Tom i Mulliganina Kyra jsou natolik živoucí a natolik strhující obyčejní hrdinové, že vás chytnou a dokonce představení nepustí. Vytříbená hra se slovy, náladami i životními postoji, která se ani na okamžik nebojí jít na dřeň. Dovedu si představit, že Skylight by se mohl uvádět i u nás, ideální hra třeba pro pražský Činoherní klub (i když je pravda, že napojení na britskou scénu je tu výrazně hmatatelné, ale nikterak to nebrání hru prožít a pochopit, naopak to nádherně ukazuje, kolik toho s Brity i v životních, kulturních a politických specifikách máme společného). 100%

One woman-show Helen McCrory. Jí patřilo celé jeviště v Olivier Theatre v Londýně. To ona vás nadchne, protože tomu se říká hrát a prožívat naplno. Zdatně ji sekunduje Danny Sapani jako Iason. Oslnivé herecké výkony bez chyby. Rozpaky však přinese režie a dramaturgie (a nejde přitom o to, že divák je od samého začátku vhozen doprostřed děje tragédie, kdy je mu předchozí děj vyprávěn skrze flashbacky, což od diváka vyžaduje mnohem větší snahu). Zatímco druhá polovina dovoluje využít Euripidovy předlohy naplno, ta první tápe. Ve chvílích, kdy tragédie přepne do současného manželského konverzačního dramatu, v popředí je čistý střet manželů, bez využití komplexnosti předlohy. Přesah do současnosti je přitom patrný už v předloze a civilnější pojetí by nevadilo, kdyby tak očividně nezjednušovalo předlohu a nepůsobilo tak vlastně přespříliš rušivě. Kostýmy a kulisy(jinak nádherná scénografie lesa) z 30. let jakoby zůstávali otázkou proč vlastně je antická tragédie se současným manželským dramatem hrána v kulisách z 30. let? Chybí jakékoliv opodstatnění, protože i nastíněná bezčasovost vyznívá poněkud ironicky – uváží-li se, že ve hře neustále a zcela logicky zaznívá otázka Bohů, orákula i jména antických  králů a tehdejšího územního členění. Jako kdyby dramaturg neměl dost odvahy převést do konkrétní doby, nebo upravit hru tak, aby tedy odpovídala jeho původnímu záměru. Stejně jako přepínání mezi „manželským dramatem" a „antickou tragédií" v první části (vrchol je scéna s foťákem na film; v kulisách z 30. let obzvlášť vhodné...) je rušivé pro druhou část, která je čistou tragédií. Jenže ve chvíli, kdy by emoce měli gradovat s hrou, jste jako divák stále zaseknut na neukotvené žánrovosti a neustálém přepínání z první části. A přestože na vás těsně před koncem vyjede drásavá hudba, která jakoby pobízela k slzám sama o sobě, máte pocit, že vás tahle adaptace svou rozháraností vzala trochu na hůl. Pro mě trochu rozpačitý dojem. Ta dramaturgie i režie mohla být ucelenější, s lepším dojmem. 70%