Pierre

Tento film pojednává  o policistu Azulailovi, který se domluví s celou francouzskou delegací, poklidně rozpustí náboženskou demostraci, počestně se spřátelí s prostitutkou..no, možná vážně nemá  na to být policajt (jak  sám říka), ale je  to človíček se srdcem na pravém místě v moc milém a sympatickém podání (mě neznámého) Shaike Ophira, kterého si zde lze snadno oblíbit. Má první zkušenost s izraleskou komedií mi nepřišla nadšení, ale určitě zjištění, že i v Izraeli  se natačely ve své době zdařilé a milé komedie. Mám sice  z Ha-Shoter Azulai především pocit milé jednohubky o hodném policajtovi, která se  ale bez většího souvislejšího děje či nějakých geniálních vtipů v podstatě bez problémů odejde. Nebylo to vůbec špatné a z filmu mi zůstal příjemný pocit. Líbila se mi i milá poetická úvodní písnička.

Námět o svěření božské moci je skvělý, ale po úvodní vtipné reportáží chvilku trvá než se film rozjede a Bruce se konečně potká s Bohem. Když na to konečně dojde, začne být film docela zábavný (A viděl, že je to dobré). Komedie, která místy pobaví, sem tam je trapná, s koncem, který by se mohl zdát patetický, ale přišel mi celkem milý.  Na triky se tady ale moc dobře nekouká.

Není to zklamání, protože jsem mnoho nečekal  ale z tady toho filmu uplne nejsem ve svym živlu - ha, ha, ha. Ono to žádná vylozena katastrofa, Vlhoš mi byl tou svou přecitlivělosti i sympatický, ale prostě mě zaráží a přijde divný, jak moc se z Pixaru stává tuctove studio. Což vyniklo ještě tím, když nám před filmem pustili kraťas k Vzhůru do oblak a  mohl jsem si připomenout, jaké filmy dělal Pixar dřív. A ta změněna animace u ohně a vody asi musela dát dost práce, ale na oči mi to bylo nepříjemné. A děj? Když už nevíme, kam s tím hnout, dáme do toho romantiku. No, je to fakt nůůůda.

Tento film by se mohl zdát trochu kuriózní, ale je skvělý. Má první zkušenost s Jeanem Yannem (a v podstatě první film tohoto školního roku)  dopadla nad očekávání výborně. V transu jsem byl  v podstatě už při úvodních titulkách s originálními animacemi a rozvernou úvodní písničkou. U  prvního muzikálového s transvestismy jsem si ještě chvíli zvykal na ten styl, ale na další muzikálové pasáže jsem místy koukal  jako na něco až fascinujícího z jiného světa  a na druhou stranu většinou hodně vtipného a  absurdního .  Ne vždycky mě baví muzikály, to se tady ale povedlo. Taková muzikálová čísla opravdu jen tak někde neuvidíte. Tady se dokáže zpívat o oceli, která je dobrá, když si chcete zaplavat a vrtí se jako ženské tělo.:D Jinak odvrácený pohled na financování divadla mě bavil a  hlavně hlavní motiv pragmatického režiséra a zasněného skladatele žijícího jenom pro svou hudbu mě tady dost dostal. První dávka menší deprese se do filmu dostala,  když jsem viděl, v jakém prostředí musí skladatel žít, ačkoli jeho nadpozemská hudba se dotýká až nebes a dokáže dokonce i jeho rodinu na chvilku udělat kultivovanější, než zase dozní. Film se ale staví kriticky nejen k  Šoubyznysu obecně, i v mnoha detailech   ( všiml jsem třeba toho karikaturovitě nadšeného  hekajícího režiséra avantgardním divadle.), ale i k hlavní dvojici hrdinů. Ano, skadatel Blonch sice zpočátků působí určitě sympatičtější než režisér Mastard. Bylo pro mě například smutné vidět, jak ho nechápe a dehonestuje jeho vlastní rodina. Když Blonch  tak bezelstně až tajemně prosil Bastarda, aby se za ním už nikdy nevracel, šla z toho až melancholie a otázka: co s tím člověkem sakra je? Jak se mu to stalo? Ale i sympatie k němu postupně zvadnou. Hlavně při jeho projevu  za pultíkem s rozmáchlými gesty o hudbě, kterou přirovnává k fanatismu a náboženství (říkal jsem si: To má být nějaká nárážka na Hitlera??). Skladatel Blonch je takový velký snílek génius v těle menšího šílence až tyrana.  Až by člověk souznil s režisérem Mastardem, když si zoufá: Chci ho zabít šestatřicekrát denně, dohání mě k šilenství. Ale musím uznat, že to je génius. Jenže Yannův režisér se zase z uměleckého autora shodou okolností mění na chladného pragmatika schopného klesnout kamkoli, aby vyhověl svým sponzorům. Oba mají naprosto jiný přístup k umění, ale ani jeden není moc plakátové kladný hrdina, naopak jsou oba plní rozpaků. Přesto  (nebo možná právě  proto) na tuto silnou dvojicci dvou naprosto odlišných hrdinů jen tak nezapomenu stějně jako na celý tento film a příběh se spoustou skvělých momentů (třeba obejmutí varhan - s následnou melodiií opravdu krásná část!....nebo to pomalé sužující svlékání té řady, co souhlasila s pornografickou show.)  Oba hrdinové nakonec jedno společné přeci jen mají: pro umění jsou schopni (jen každým svým způsobem) ve výsledku podstoupit cokoli..včetne závěrečné největší obětí.Dokonce i jeden naprosto vedlejší motiv mě zde zaujal.  Trochu mi vrtalo hlavou , proč Blonch v prostředku filmu zmizel, to bylo takové tajemné a dál se to neřešilo. A čtyřka podnikatelů obsazena figurkářemi z různých jiných francouzských komedií  byla určitě fajn osvěžením.Ta   největší  vážná rozsekávačka má ale  teprve příjít, když se ukáže, jak se pan režisér vzepře zastavení premiéry, když jsem  viděl tu smutnou premiéru bez jedinného diváka, kde najednou v poklidu usedla  bojovná četa jako by je krása symfonie opravdu tak strhla, že by zapomněli na svůj úkol, aby pak následovala střílečka, kde se  režisér-skladatel navzdory naprosto opačným názorům,  dočkají  společně  bok po boku definitivně posledního sklonu . Ačkoli možná by si někdo mohl všimmout, že spolu už při prvním setkání společně bok po boku utíkali před skladatelovou rodinou, kdy Blonch dokonce na okamžil lehce chytil režiséra za ruku a prchali ,,jakoby´´ společně jako spojenci. To to mě docela dostalo, ale asi by mě dopředu, jaký je potká společný osud. No, toto vystoupení se opravdu povedlo, takže je závěrečný potlesk zasloužený, ale zároveň znepokojivý a opět budí mnoho otázek. Tleská rota za  skvěle odvedené práci, zůstali snad někteří ,,chlapci´´ sedět na sedadlech a stále si myslí, že sledují představení nebo tleská divák za skvělý film? A taky jsem si všiml, že na poslední dvě vteřiny režisér Masstard zvedne hlavu. O tom už vůbec nevím, co si mám myslet.:D Nezáměrná chyba, drsný vtípek na závěr, pro ty co vydrželi, nebo důkaz, že i tohle bylo celé divadlo? To vám neprozradím, protože fakt  netuším. Omlouvám se, světe.

Dle očekávání super zábava . Tyvole, tykrávo, to by se člověk posral, rozumíš mi, ne? To abych jenom zůstal ve slovníku představení, které skládá krásný hold obecné češtině. Nekorektní Čvrtníček se zkrátka na podobný humor hodí a sedí mu  a mistr Lábus dokázal se svým básnickým projevem a smyslem pro recitaci a pro pozorování lidí dát     všem těm vulgarismům nový rozměr. A i Polášek opět  ukazuje, že by si zasloužil využívat víc.. Pouze vsuvky  vlasatého zpěváka mi bohužel  přišly jen jako vata (snad jen na závěrečné Queeny.) Naopak mě hodně pobavily i krátké bonusové materiály. Za chvilku je konec, ještě je neděle, a tejden je v prdeli. 

Skvělá kamera, stylizace  a ztvárnění atmosféry oné Ospalé díry (:D), vesnice, kterou sužují nadpřirozené vraždy. Scénář je občas i vtipný  (Deppovy vynálezy.) a hlubší v rovině, proč hlavní postava vše vysvětluje prostým rozuem. Jinak je to hlavně napínavé v rovině odkrývání tajemství. Především, když se začně řešit, kdo vzal jezdci tělo   a  jestli ho neovládá strážmistrova láska Katherine.   Docela fajn děsivější  dobrodružství.

Nejsem sice zrovna fanda podobných filmů, ale tohle bylo příjemné překvapení. Takové pohodové rodinné dobrodružství.  Scénář je docela vtipný, příběh nepřekombinovaný   a dáma šlechtična Joselin pohledná. Čistá čtyřhvězda to není, ale klidně ji dám.

Pomáda je super! Ideální film na začátek školního roku nebo před koncertem Tata Bojs, když se chcete roztančit na 220 Travoltů, Travolta umí nejenom tancovat, korzovat s koženou bundou, brát vážně sporty s tělesným kontaktem,  ale i krásně dělat soukromí pomocí jídelních lístků. To pak ani nevadí, že ty holky zdaleka nevypadaly  na středoškolačky a já bych nevypadal jako Travolta,  ani kdybych prodělal proměnu jak Sandy. You're the one That i want si i tak vždycky užiju.

Zajímavá je už jenom    forma příběhu příběhu příběhu v příběhu (škoda, že mi zatím nic neříká jméno Stefan  Zwieg, kterému je film věnovaný.) Ale tuto hezkou jsem formu jsem si uvědomil až na konci. Jinak si film zdaleka nevystačí jenom s ni a vyprávění je obohaceno mnoha zajímavými způsoby. U filmu Wese Andersona ,,Grandhotel Budapešť.´´ jsem někdy žasl nad prdlým humorem, líbily se mi příjemné tajemné scény jako poslední advokátův  podvečer zakončený v  muzeu (pan Anderson musí mít asi slabost pro zimní podvečery, jinak si atmosféru té scény nedokážu vysvětlit),   také jsem si často  přišel skoro  jako na prohlídce různých krásných nasvícených prostředí a záběrů, které by se skoro daly vystavit. Rovněž  se mi líbilo elegantní suché herectví Ralpha Fiennese. Nechce, se věřit, že stejný člověk hrál i Voldemorta.  Svět pana Andersona je krásně barevný a podmanivý, ale občas je trochu náročné ty všechny dada momenty a detaily stíhat. Možná mi taky přišla zbytečně výstřední ta záliba pana Gustava ve starých dámach.:o Jinak mi bylo v Andersonově světe bylo hezky  a nebránil bych se tomu se do něj někdy vrátit. Aby mi teprve docvakl zbytek, ale taky jen tak pro radost.:o Tomuto borci totiž do konce nedochází šťáva...poslední půlhodina naopak výborně graduje a nabídne asi nejlepší vtip filmu s přestupkem v lanovce (který je opět krásný i pro oko),  napínavou katarzi s originální akční scénou zimní honičky  z pohledu saní a následné hromadné střílečky....a závěrečná ponta je teprve rozsekávací hřejivé zakončení. Jeho svět  ostatně zmizel  dřív, než do něj sám vstoupil. Ale musím říct, že se mu dařilo tuto iluzi udržovat s úžasnou gráciií. 

Režisér Troller dokázal film obohatit o mnoho úměleckých nápadů jako je náhlý flashback v barvě se sépiovým vizuálem, koláž projížděk Olofa na kole s dívčí kolegyní, stopování jednotlivých záběrů nebo kamerové nápady, kdy například zprvu zhora stolu vidíme boty a až pak obličeje postav. Uznání si tedy  zaslouží  nejenom zobrazení starých časů, kdy lidé uchvátily první filmy, ale z dnešního pohledu už také samotná starosvětská poctivá filmařina, kvůli které se mi nechce jít pod tři hvězdy. Protože jinak je to v podstat obyčejná sociální balada natáhnutá do skoro tříhodinového (!) filmu se stoprocentně realistickým hrdinou, který se celou dobu tváří stejně. Filmy, které na velkém prostoru zobrazují život jedné postavy, mohou být zajímavé, tady toho Olof vyzkoušet fakt hodně, ale zároveň jsem si  k němu nevytvořil žádný vztah.