Slarque

Dokud jsme ve švýcarských Alpách, je všechno v pořádku. Čím déle příběh prodléval ve Frankfurtu, tím víc to nudilo. Pak konečně přišel návrat do hor. Nové zpracování sice nikoho neurazí, ale sotva věřím, že se k němu budou diváci vracet.

Tenhle film má svoje mouchy: pro obraz byl vzhledem k příběhu zvolen příliš široký formát, dialogy jsou často obtížně slyšet přes filmovou hudbu, narozdíl od vložené historické linie nedokáže udržet jednotnou atmosféru a styl a nejspíš měl být tak o dvacet minut kratší. Všemu tomu navzdory si myslím, že v rámci českého amatérského filmu jde o povedený počin. Z herců je nejlepší Anna Čtvrtníčková, ale bavila mne i Kristýna Frejová, naopak celou tu linii se Štefanem/Polévkou bych vyhodil.

Nad očekávání zajímavé nahlédnutí do tvůrčích dílen čtyř českých společností vyvíjejících počítačové hry. Je tu snad všechno od náčrtků v papírových blocích a terénní průzkum přes ladění programu, shánění financí, skládání a nahrávání hudby (Floexovo okénko při práci na Samorostu 3) až po vypuštění hotového produktu vstříc hráčům, případně aspoň posun od prvního dema na další vývojový level. Celkově je tento dokument slušně zvládnutý.

Myslel jsem si, že hokejový turnaj v Naganu je po těch dvaceti letech naprosto vytěžené téma. A vida, Ondřej Hudeček nám v americky rychlém stylu naservíroval množství materiálu na toto téma, které jsem nikdy neviděl, a přidal čerstvě natočené vzpomínky (nejen) účastníků. Ke sportovním zážitkům je chytře přimícháno i dost politických kontextů, aby vypjatost duelů s ruským týmem pochopili i diváci z Ameriky. Výborné (90%).

Asi sis neumím představit sám sebe na koncertě, kam dorazí 50 tisíc lidí. Já se masovým akcím spíš vyhýbám. Takže radši zůstanu u podobných audiovizuálních konzerv. Kamera, zvuk i střih špičkové, setlist naštěstí obsahuje i pár novinek, jinak by to byla už pomalu nuda, kapela má z čeho vybírat... a největší klasiky si samozřejmě nechala na závěr (90%).

Trojice starých jazzmanů, kterým se povedlo z tehdejší ČSSR uprchnout na Západ, a jejich život v New Yorku, Paříži či někde v Bádensku-Württembersku. Laco neustále na všechno a všechny nadává, Ján se živí jako hrající Santa Claus a bezzubý Ľubo bloudí po Paříži a vypadá na umření. Nepříliš hudební dokument spíše o stárnutí než o muzice.

Filmové drama se skládá ze tří částí. V první sledujeme telavivskou rodinu, jak se vyrovnává se sdělením, že jejich syn padl při vojenské službě. Ve druhé sledujeme syna se třemi spolubojovníky střežící Bohem i lidmi zapomenuté stanoviště. Ve třetí sledujeme s půlročním odstupem, co tato událost udělala se životem rodičů. Ve filmu je i dost humoru, který se zejména ve střední části může hodně rychle změnit v tragédii. Kontroverze v domovině byly zřejmě uměle vyvolané, protože tento film není protiizraelský, jen je proti úřednické blbosti, která je zřejmě všudypřítomná, byť ji často dotyční byrokraté myslí dobře (90%).

Dokumentární kronika vesmírného programu sond Voyager od přípravy, návrhu, cílů a nákladu na palubě přes start a úžasné záběry Jupitera, Saturnu, Uranu, Neptunu a jejich měsíců až po téměř současnost, kdy sonda Voyager 1 vstoupila do mezihvězdného prostoru, kde je jediným lidmi vytvořeným objektem (dokud se tak daleko nedostane i Voyager 2). Dvě hodiny plné slavných techniků i astrofyziků utekly jako voda.

Scenáristka a režisérka v této osobité variaci na příběh o šílené vědkyni experimentuje s diváckými očekáváními. Pro někoho může tato sci-fi mít i parametry hororu, jiného může pomalu plynoucí děj lehce nudit. Na vícero úrovních se tu tematizuje originalita a plagiáty, a to ve výzkumu i v umění. Autorka si vlastně na celý film vystačí se dvěma a půl postavami a jedním tajemně působícím lesem. A pro mne byl výsledek hodně povedený.

Námět na thriller zabitý nenápaditou realizací. Studeně modré je tu všechno, včetně nevěstince. Asi po půl hodině mi došlo, že lepší už to nebude a od té doby jsem se až do konce konstantně nudil. Milan Kňažko to sice svým lecterovsky démonickým projevem vytahuje z úplného dna, ale herecké výkony ostatních buď nestojí za zmínku, nebo je umrtvila Ševčíkova stylizace. Vítězství formy nad obsahem je prohrou pro diváka. :(