Airman

Soundtrack boží, závod kluzáků nečekaně dechberoucí a závěrečný fight s Maulem neskutečný. Pět to není jenom z principu přehnané infantilnosti a digi bordelu, který má ale své nostalgické kouzlo a jednalo se tak o významný pokus vyprávět epický příběh prostředky moderní technologie. Kéž by to jenom zůstalo jako ojedinělý pokus v dějinách kinematografie, a ne jako primární mustr filmové tvorby v současnosti. Má to kouzlo, možná to má šarm a zas tak mě to neštve. Je to prostě jiné Star Wars, lepší ale asi ne.

Velice příjemná podívaná, která vás hodí do efektně a dravě natočené akce hned na začátku, kde ihned cítíte, že to vše působí zvláštně syrově a autenticky. A později zjistíte, že vlastně většina herců v rolích vojáků v tomto filmu jsou skutečný veteráni a to dokonce z období americké invaze do Iráku. To, co shazuje tento film ke konci je jeho stereotypně či rutinně odvyprávěný příběh, což ho činí lehce předvídatelným. S tím taky je ještě spojen problém, že ne každá část poslední honičky je tak dechberouci jako všechna akce predem. Tak či tak, jedná se stále o nadstandardní a solidní akční “testosteronový” film s notnou dávkou klasického amerického, ale zde ještě snesitelného, patosu o pravdě, za kterou stojí bojovat, pokud se zrovna třeba jedná o důvody k vedení války a i s kritickým, lehce skutečnými událostmi inspirovaným, přesahem do zahraničně-politických machinací amerického imperiálního vojensko-průmyslového komplexu a do obecného fungování rozpínací politiky státních celků. Paul Greengrass věděl, že to bylo špatně, jeho film také ví, vy také a při tom všem sypaní si popela na hlavu si k tomu ještě onu jízdu pořádně užijete! 75%

Naprosto famózní hypertestosteronový motorický film, při němž vám zvuky výfuků aut po sešlápnutí plynu budou doznívat v ušních bubíncích ještě hodiny po skončení projekce. Stydím se za to, jak mě tato dokonalá a poctivá filmařina semlela a jak jsem se do ní spontánně hluboce emocionálně zamiloval i přes jeho naprostou banalitu, možná i šablonovitost, jež je typická pro všechny dramatické biografické filmy tohoto druhu. Učitelé Frankfurtské školy by ze mě neměli radost, ale co mám dělat, když skromná a komorná opulentnost jednotlivých automobilových honiček předčí i nového Avatara a všechno je krásně líbezné a cukrkandlové, hezky nostalgicky zabarvené a jakoby zasněné a k tomu jsou postavy napsané podbízivě sympatickým způsobem a k tomu jsou zahrané výbornými herci (Damon a Bale byli trefou do černého jako nikdy). Ne ale nějakým patetickým (i když možná ano... hehe) mravokárným či moralistním, ale lidsky podbízivým stylem. Je zde totiž docíleno nějakým božským filmařským umem, že vše působí zcela autenticky a všedně, ale s tak osudovou razancí, které zaznívají při poslechu Beethovenovy osudové! A k tomu ještě ten soundtrack! Ten soundtrack, který se kongeniálně snoubí jak s jemnými a hmatatelně elegantními, ale i občas hutnými a turbulentně dravými scénami. "Bohužel", se postupně z Le Mans '66 stává v mých vzpomínkách jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec, k němuž budu cítit velké pnutí plné obav, že to nebude takové jako poprvé, se zase jednou vrátit a znovu ten všechen adrenalin prožít na plné pecky a na maximum. James Mangold si po Loganovi vydobyl o jedno místo v mém srdci navíc. A já mu to za to asi i děkuji. P.S. - Soudntrack mi občas připomíná soundtrack z Blade Runner, možná proto mám k tomu takovou náklonnost!

První polovina filmu krásně a fakt úspěšně buduje atmosféru nepříjemného a lehce mysteriózního sociálního dramatu a rozehrává příběh se sympatickými postavami, jenom proto, aby to v druhé polovině snímku vyznělo v kontextu první částí filmu jako divně přepálená „sci-fi“ záležitost z jiné dimenze. Tak či tak, film si zaslouží ocenění za jeho dobře zpracovaný sociálně-kritický přesah a extrapolaci, ale skrze až relativně schematicky napsané scenáristické figury (repliky některých aktérů či aktéři samotní - možná to je ale plus a Peele chce chce skrze toto ironizovat až absurdně zjednodušené perspektivy lidí na problémy ve světě, které se ukážou jako silně nedostačující), probublávajícího rasismu inherentního pro (v tomto případě) americkou společnost a která trpí, podle slov samotného Jordana Peele, iluzí postrasového idylického světa, jenž se se zvolením Obamy měl stát realitou. Ale bohatství se od otroctví stále drží v rukou bílých a tak tedy, když se ve filmu řekne, že jsou ti, kteří přijedou na oslavu tzv. „So white“, tak je s tím spojeno galerijní „poštví“, kaviár na francouzské bagetce a převážně geriatrické osazenstvo. Rasismus je spojen nejen s ekonomickým kapitálem, ale i kulturou. Je to vzezření jako takové. A k tomu má ten film jednoduše krásný vizuál s notnou dávkou jemné gradace intenzivních situací s geniálním herectvím či monumentálních alá Počátek scén za doprovodu silného ominózního basu. To ale také platí spíše pro první část filmu, kdy poté spíše připadá, že už filmu jakoby docházely nápady, chuť či peníze pro překonání excelentního začátku. Za bombastickou první polovinu a k tomu super soundtrack solidní tři hvězdičky - 70%.

Fakt boží film, neuvěřitelné! P.S. Viděl jsem naposledy v roce 2009, když mi bylo osm! Bomba film ale!

Další film ze série klasickcých amerických velkofilmů vzdávájící hold tradičním hodnotám cti, přátelství a hrdinství v pokoření, pro nás, exotické japonské kultury a sebekriticky reflektující pošetilosti bílého muže rozšiřující svou sféru vlivu za účelem tzv. "bezprecedentní prosperity". Stoí to ale za to! Akční sekvenci mají říz, morální trable hlavního hrdiny jsou dobře poamericku stále v konfrotaci s jeho svědomím, které si není jisto na jakou životní cestu by se mělo vydat. Toto vše je zaobaleno v balíčku charismatického a snažící se hrát Toma Cruise a ono to prostě funguje. Když uronil slzu, uvěřil jsem mu to. Když se zamiloval, chápal jsem proč a to není málo! Hans Zimmer zbytek podbarvuje svým dnes již typickým, tehdy spíše nastupujícím, latentním burácením čehosi - ono to ale více než ujde! Prostě velkofilm jak má být, který dnes možná zatuchlé koncepty heroismu a hrdosti umí ždímát až na dřeň a to bez užití opulentních atrakcí dnes tak běžných pro kdejaký blockbuster. Vždycky máte pocit, že jde o všechno. Málokdy máte pocit přehlcení a apatie - sám jsem se několikrát přichytil přítom jak jsem byl iritován onou "nespradlivou" technologickou převahou amerikanizovaných Japonců. A ta scenérie! Jo, ta scenérie... Ať točili kdekoli, zeleň tam je krásná. Kež by těch Hollywoodským průmyslel vytoužených utopických vesniček, kde to ještě dává smysl a civilizace a moderna to nepokazili bylo více! Ale jak nám vzkazuje znovuzroený Tom Cruise - pro to musíme bojovat! A to se ctí! P.S.: Kéž bych to viděl v kině! P. P.S: Ten film patetický stále je, o tom žádná. Tom Cruise zde zosobňuje archtyp bílého konzervativního koloniálního muže, který zavrhuje modernitu jako takovou a raději se navrací do stavu nevroucí duševní mírumilovnosti a vyrovnání. Nezapomenout, že ona tradiční japonská kultura je vyobrazena v naprosto neproblematicém vztahu ke kvalitě životu jednotlivců a ostatním společnostem. Je to jako na sáhodlouhou diskusi dělané!

Spielbergův, na poměry debutu, skoro majstrštyk. Už v první deseti minutce dokáže Spielberg tématizovat řadu zásadních problémů moderní společnosti jako jsou maskulinita a "nesnesitelná" a zesměšňující dominance ženy v domácnosti, dále zdálivé feminní anticharisma hlavního hrdiny, který se nedokáže jednoznačně (až ke konci) svému matadorovi postavit. Spielberh nám tedy na začátku nabídne takový lehčí intelektuální koktejl, abychom si zadostiučením mohli užít hodinu nervy drásající autohoničku mající své silnější a slabější momenty, Intenzita napětí budována Spielbergovskou geniální režiíí (ta střídá mezi drastickým close-upy na předek přibližujícího se náklaďáku a jasně přehlednými záběry dodržující zákony akční choreografie a to "akce a reakce") a tzv. chechpointovskou gradací (to je série záchytných bodů, kdy se v příběhu přesuneme na jiné místa a s jejich příchodem děj současně vyvrcholuje a extremizuje se) má vskutku duševně zkličující rozsah. Slabější stránkou filmu je, i přes jeho dnes již netradiční krátkou stopáž, jeho monotónnost. A ta je nakonec nevyhnutelná z několika důvodů: absence rozpočtu (je otázka jak by takový film vypadal dnes, nezratil by své kouzlo nebýt takovou minimalistickou akční projížďkou nehostinných míst kalifornské pouště?) a absence většího zaměření se na psychický thriller. Nemohu ale říci, že by se film stihl za těch 90 minut okoukat. Mám pocit, že s postupným dodáváním určtitých dějových elementů a komplikací si Duel dokáže udržet díváckou pozornost po celou dobu. Dále nesmíme opomenout zdánlivě neexistující charakterový vývoj hlavního hrdiny od prvních záběrů blaženého poslouchání rádia nestrachujícího se bílého úspěšného byznysman, nereprezentující typický mýtický archetyp mužného "Chlapa" - hrdina se podle mě nejmennuje Mann náhodou, až po poslední vzbouření se teorrizování jeho života ze strany tajemného řidiče cisterny. I když není vyloženě sympatický, je naprosto logickým způsobem napsanou postavou k tomuto filmu. A jeho vnitřní monology bych spíše připsal k dobru - ty totiž dokreslují témata nastíněné v úvodu. Spielbergův Duel je vynikajícím filmem. Samozřejmě má své chyby, ale různorodost možných přístupů k Duelu z něj dělá příjemné dobové akční béčko a to mnohem inteligentěnjší a možná zábavnější než většina akčňáků dnes - to, že tu nejsou žádní zlý rusové, arcinepřátelské prvky, ale boj o holý život kvůli neznámé působící síle, události, po které už nebude nic jako předtím, boj človeka dosud žijícího svůj poklidný a ignorantský život, život úspěšného byznysmana zažívající rozpad idendity, mu připočítám k dobru. Tento film je důkazem, že život od základu měnící událost nemusí přicházet z vesmíru, od znepřáteleného národa, ale můžeme se s ní setkat na silnici, během všedností našeho všedního a nijakého života. Proto abychom stanuli tváří tvář neuchopitelnosti, absurditě a strachu z konce života nemusíme nikam unikat a ani nikam chodit. Jak vidíme, ono (to tajemné ono jako řidič nákladního vozidla) si to přijde pro nás. P.S.: Myslím si, že toto vidět v kině musel být neuvěřitelný zážitek. A i když jsem odrostlý fanoušek komiksových a jiných blockbusterů, něco na tom komorním stylu vypravování prostě je - jako kdyby to byl život sám.