Ekdahl

Amen.

Hodně nadprůměrný mainstream. Výborná noirová atmosféra, Ryanová přesvědčivá na té oscilaci mezi pani učitelkou a samicí, bezvadnej Novej York. Těch pár podivností typu "chata" v majáku toleruju. Ocenil jsem "jinou", ženskou režisérskou perspektivu. Jediný podstatný mínus: zkušenější divák s velkou pravděpodobností pachatele odhadne, adeptů není mnoho...

Středostavovská panička na tripu. Je to plný klišé ("romantickej" Francouz knihovník vs. manažírink přes popelnice, rodinná idylka se synkem model ušatý torpedo apod.), hudba a la lesy smyčců je přímo úděsná.. Mírně nadprůměrnej produkt z fabriky.

Sleduji ze studijních důvodů a z jistého svého masochismu, o němž jsem nevěděl, ale teď už o něm nepochybuji. - Největším kamenem úrazu je Hřebejkova strašlivě doslovná režie, kvůli níž se výsledný dílo blíží karikatuře: vše je řečeno příliš doslovně. Tak ženu-stíhačku nevidíme jinak než s kontinuálně nasupeným, podezíravým výrazem. Má-li být chlap zobrazen jako buran, nafasuje trenky, nátělník, fusekle a rozvalí se u televize. Polívkové kolegu z práce neuvidíme jinak než v sandálech s fuseklemi a stále stejnými kraťasy a tričkem, aby i poslední blbec-divák pochopil, že tenhle chlap fakt není cool. Hřebejk nechápe základní věc, a sice že umělecký dílo má dát prostor imaginaci, čili nejen že není nutné vše říkat nadoraz, ale že je to přímo NEŽÁDOUCÍ. Hřebejk dělá z diváků pitomce, nejen v téhle komerční zakázce, ale i v ostatních svých filmech. Ta doslovnost je jeho režisérským trademarkem a v mých očích z něj dělá snad nejhoršího současnýho českýho režiséra mezi těmi, kteří na sebe trochu dají. – Seriál se dále vyznačuje žánrovou neujasněností. Komedie to není, jaksi se nedostává humoru, byť snahy o něj by u scenáristek bylo dost (nutno říct, že seriál Terapie, na němž se jedna ze scenáristek podílela, je o třídu lepší, mj. proto, že v něm nejsou tyhle marný pokusy o humor). Dále: místem děje je naprosto neautentická, euro-sterilní, pozlátková Praha, naleštěná „reklamka“ s odpovídajícími mladými a perspektivními „kreativci“, vystajlované bejváky s nábytkem čerstvě dovezeným z Ikey (byt Čvančarové a Čermáka) a na dobré adrese (masérka Kolesárové bydlí sama ve Vodičkově v bytě tak za deset melounů – tak určitě) atd. atp. Herecky nevyrovnaný, Havelka hraje na úrovni druhořadýho ochotníka, Čermák v jednom kuse přehrává, scény s Polívkovou co do trapnosti neúnosné, nutno přetáčet… Stručně: nebrat.

Mistrovský dílo zralýho Bergmana, komorní psychologický drama s hereckými výkony na nejvyšší úrovni. Bergman je jako scenárista i režisér mistrem koncentrace: píše „krví“. Dám-li si čas od času nějaký jeho film, pár dnů na to sbírám sílu a pár dnů se z toho otřepávám. Tak to má ale být. Sledování jeho filmů je duchovním zážitkem par excellence. V umění není možný jít o moc dál, než kam se podařilo dojít Bergmanovi. - Bergman je nelítostný, nic nezastírá, život je v jeho díle přítomen ve svý brutální a bolestný pravdě (současný český film, dalo by se říci, stojí právě na opačném pólu), přičemž filmový řemeslo u něj dosahuje vrcholný úrovně (Nykvist). V Podzimní sonátě ještě nepřevažuje divadelnost, jež může být vytýkána jeho pozdějším dílům, je přístupnější než ty experimentálnější věci (Persona), čas k ní byl milosrdnější než k jiným Mistrovým filmům (věci ze 60. let, např. Hosté večeře Páně): vše je zde ve šťastný rovnováze. - Nacházím u Bergmana jediný problematický moment: jeho závislost na lidských vztazích, nutkavou potřebu držet se někoho (ženské) za flígr, a ty vztahy a traumata pak pitvat. Někomu to může lézt na nervy, ale není sporu, že ty pitvy jsou mistrovský.

Setkání Jarmusch – Young dopadlo dík symbiose obou mistrů dobře. Hudba hraje ve všech Jarmuschových filmech zásadní roli (pro „Mrtvého muže“ Young nahrál jeden z nejzdařilejších soundtracků vůbec), režisér sám byl ostatně nějaký čas aktivním hudebníkem, má pro věc cit. V Jarmuschově katalogu jde spíše o věc méně významnou, ale kdo má rád Neila Younga, bude slintat blahem. Komu jeho hudba nic neříká, ať na to nekouká. Doporučit lze rovněž Youngovo stejnojmenné dvojalbum z tohohle turné. Celá 90. léta se Youngovi po tvůrčí stránce vydařila, turné k albu Broken Arrow zachycené ve filmu lze považovat za jedno z jeho nejlepších. P.S. Srovnání se Zelenkovým Rokem ďábla je spíše úsměvný: jednak je Zelenka o dvě třídy slabší filmař než Jarmusch, jednak se s Nohavicovou hudbou tak trochu míjí (např. Franta Černý se zrzavým knírem při důstojně krásné Kometě, toť „humor“ dle režiséra Zelenky…).

Pro mě jeden z posledních opravdu dobrých českých filmů, kultovní záležitost. Po roce 1990 se český film až na pár výjimek mění plus mínus v poušť, což ilustruje i smutný Vorlův vývoj od Pražské 5 a Kouře k pakárnám typu Gympl. – Kouř je oproti tomu dílem rozjetých tvůrců plných energie, výborných nápadů, kteří vědí, co chtějí říct a jak to chtějí říct. Aktéři tu zažívají tvůrčí vrchol, po němž přichází spíše sešup (Šteindler). Pozitivní roli sehrála i doba vzniku, to lámání ledů. Kouř je možná nejlepší ztvárnění pozdního „reálnýho socialismu“, tohohle hnusu, v českým filmu. Originální poetika, výborná hudba, skutečně dobré hlášky („natáhnu struny a jedu“) nemající nic společného s trapnostmi Hřebejka nebo Zelenky. Jeden z nejlepších českých filmů vůbec.

Po předchozích Allenových spíš slabších filmech (přeceňovaných Jasmíniných slzách a hlavně Poznáš muže svých snů, což byl vyložený průšvih) vcelku příjemné překvapení. Je úlevné vidět takto dobře, řekl bych starosvětsky odvedené řemeslo, hlavně scénář: logický, vtipný, hravý, sice z těch ukecanějších, jak se na Allena sluší, ale bez jakékoli vaty. Herci byli tentokrát vybráni dobře, působí přirozeně, nekoná se žádné přehrávání jako v předchozím filmu. – Dramaturgie první půlky je trochu slabší, táhne se to, ale pak to získá slušné grády a Allen dostojí pověsti prvoligového tvůrce. Doporučuji sledovat v "původním znění" s titulky, kdo rozumí slušněji anglicky, chytne se (obecně je v Allenových filmech, aspoň těch novějších, angličtina nadprůměrně srozumitelná). - A ještě technická k Nietzschemu, s nímž se tam operuje: „Nietzschova rekonstrukce tragického vidění světa se odvíjela od myšlenky, že …nahlédnutí do strašlivé a neuchopitelné podstaty světa musí být vyvažováno krásou uměleckého zdání.“ (P. Kouba, Nietzsche. Filosofická interpretace, 1995). Přesně v tomto duchu cituje Bergman na konci Fanny a Alexandra Strindberga: „Cokoliv se může stát, všechno je možné. Čas ani prostor neexistují. Fantazie přede a tká vzory na bezvýznamném podkladě skutečnosti.“ Allen tohle vyjadřuje ve formě té duchařiny, takové té pokleslé lidové patafyziky, ale u Nietzscheho nejde o víru v žádné „zásvětí“ tohoto typu.