Nathalie

Hudebně-taneční kompost, vedle kterého vypadá i naivní sequel Hříšného tance jako vcelku nadějné navazání. Nebýt camea Channinga Tatuma, hodila bych to rovnou na skládku toxických odpadů, pokud možno i s hlavními představiteli, režisérem, scenáristou a choreografem. Tam tu svou pouliční směs mohou rozbalit dle libosti.

Zhudebnění songu Avril Lavigne Ska8erboy? Princezna a žabák? Paint it black? Life on the streets? Baletní špičky vs r´n b patičky? Sympatická herecká dvojka, pár příjemných songů, co vyšumí z hlavy jak levné šampaňské, průměrná notověkroková veselice pro náctileté publikum. A jedna parádní scéna. Hledej, šmudlo. 50%

Romantická art-komedie, v níž onu údajně jitřivou nejistotu "má mě rád- nemá mě rád" akcelerují antidepresiva naložená do lihu. 70%

Adrian to napsal za mě. Exhibice profesionálního filmového teroristy Bruhla, rodinná a francouzská národní klišé, zbytečně explicitní a často se opakující trapnosti tvoří nános, který je nutno smést, abychom se dostali k podstatě: není jednoduché s někým vydržet a vůbec nezáleží na tom, zda ústřední dvojici dělí národnost, věk nebo názory. Důležité je, jestli je něco poutá tak, že spolu chtějí být. I v Paříži, městě (jejích nesčetných bývalých) milenců. 70%

Klasický severský humor, který je tak pomalý, že někteří jedinci usnou a tak svižný, že občas ty skandinávské výrazy a repliky nestíháte. Základní idea by sváděla k satirickým hříčkám, ale Hamer ji rozvinul v poetický příběh, v němž se pozorovatel mění v objekt a objekt v přítele, v mlčenlivém /snad proto nepatickém/ souznění.

Od iluzí k deziluzi se potácejí dva obchodní cestující, kteří prodávají hudební klíče do velkého světa: bez záruky vrácení vstupného.

IndieAmerican Pie. Další vypečený kousek z nezávislé trouby, tentokrát nikoliv pouze v přeneseném smyslu. Zavražděná filmařka Shelly vypráví příběh o klaustrofobickém ponoru těhotenstvím ženy v sevření tyranského slabocha, její zákonného chotě, s občasnými průduchy ve formě záletného gynekologa. Keri Russell v úloze ženy na útěku exceluje, vtipné dialogy a smysl pro pointu završují komické situace. Je to vtipné, leč neveselé, hravé, zejména hudba občas přiškrtí a povolí opratě vyprávění a psychoanalýza pomocí dortíků má něco do sebe /a do žaludku/ Komedie je to jen na povrchu. Jedna nenásilná jízda autem ve společnosti lidské zrůdy dokáže zvednout žaludek strachem i hnusem. Jako byste se dívali na uvězněného ptáčka v kleci, kterak ustrašeně lomcuje mřížemi a touží uniknout svému vězniteli. A ten netuší, že mu dal možná tu nejsilnější zbraň.

Dedication nezdobí novátorské postupy ani hluboké vrstvení, ale tenhle hudebně vyprecizovaný snímek s prostým klubkem příběhu a šílenými, ale zvláštně blízkými postavami uplete velmi příjemný nezávislý svetr. Je sice škoda, že charakter Billyho Crudupa není vytěžen ze všech zdrojů, protože rozvinutí autorského bloku je plodné téma, ale motiv hledání (se) pomocí někoho jiného funguje ve všech slupkách, které postupně padají. I otřelá klišé jsou přemalována tak zběsilými barvami, že jejich nepůvodnost neruší. Tom Wilkinson je jako obvykle nepominutelná ozdoba přístřeší a Mandy Moore překročila hranice snesitelnosti a míří k sympatiím. Rozjímavých 75%

(Pra) (po) (div) né.

Láska k přírodě a ke knihám není nejlepším předpokladem ke sledování tohoto pseudoherojského příběhu. Kde měla být prostá lyrika, je těžký patos, kde mělo být dojetí, ční kýč, kde měl být respekt k přírodě, je pár šouravých kroků kolem zrezivělého autobusu, kde moudrost, pár vytržených citátů, kde psychologická sonda, tam přeludy duševně nemocného člověka. Pennovo flagelanství a chabá konstrukce hlavního hrdiny ve mně bohužel přebilo i místy intenzivní roadshow. 50% si zaslouží vedlejší postavy, na nichž film stojí, hudba a několikero scenérií. Nikoli příběh a jeho vyprávění, které mi svou hloupostí připomíná Pláž. Nikoli Christopher McCandless, jehož příběh z jiného úhlu si můžete přečíst zde: http://nmge.gmu.edu/textandcommunity/2006/Peter_Christian_Response.pdf P.S. Z nadšeného přijetí by měl Don Quijote nepochybně radost.