Kivis

Kdysi jsem hodnotil čtyřmi hvězdami. Možná proto, že existují i lepší komedie s de Funèsem. Ano, existují, jenže i tato patří do naprosté špičky. Je gagy naprosto napěchovaná, neuběhne pár minut, abyste se něčemu nezasmáli. Louis byl známý svou skoro až chronickou obsesí po dokonalém záběru a častým přetáčením. V Jeden hot a druhý čehý je to vidět ještě víc než v řadě jeho dalších filmů. Opravdu, každý pohyb, každé gesto, je vypiplané k dokonalosti. Annie Girardot tady také dostává víc prostoru, než bývá u většiny Funèsových one man show zvykem a skvěle ten prostor využívá. Vypisovat tady jednotlivé gagy, které mě rozesmály, snad ani nemá význam, vždyť by to byl seznam dlouhý jak Funèsova filmografie.

Vzpomínám si, jak mě tento seriál naprosto nadchnul. Přišel přesně ve chvíli, kdy jsem se řečí těla zabýval. Formát zahrnující i ukázky řeči těla z reálných situací dodává seriálu ještě víc na atraktivitě. Tim Roth hraje skvěle a právě díky tomuto seriálu, jsem se o jeho filmografii začal trochu víc zajímat. Jenže všechno to nadšení bohužel po čase vyčpělo a já seriál někde kolem poloviny opustil, takže plné hodnocení dát nemůžu. I když jak jej neustále někde opakují, mívám občas nutkání se k němu vrátit a dát si ho do konce. Tak uvidíme...

Tohle je laskomina. Já jsem člověk, který od malička preferuje fotografii před video záznamy. Vždy mě fascinovalo zachycení jedinečného okamžiku. Velká část 50 vteřinových filmů bratří Lumièrů nemá žádný zásadní děj, ale mají dokonalou kompozici. Rozpohybované obrázky ve své nejryzejší podobě. Ale i do 50 vteřin se dá příběh vložit a i to se Lumièrům už v prvopočátcích filmové tvorby dařilo s elegancí a vtipem. Na některé z jejich filmů se odkazují i scény ze slavných snímků jako Titanic či Poslední samuraj. Jsem rád, že jsem se to díky tomuto netradičně pojatému filmu dozvěděl. Jsem rád, že jsem díky němu poznal kouzlo tvorby bratří Lumièrů a jejich početného kameramanského týmu. Někde jsem četl, že pro studenty filmových věd se jedná možná až o příliš povrchní podání filmové historie a tento snímek ocení spíš laici. No, na mě jakožto laika zase obsahoval film poměrně hodně odkazů na různá díla a osoby, které neznám. Takže jsem se svou vlastní nevědomostí připravil o dokonalost zážitku z tohoto netradičně pojatého dokumentu. Moje chyba.

Průměrná Funèsovka, což znamená nadprůměrná komedie. Těch scén, kdy se člověk od srdce zasměje nebo aspoň usměje, je i v "Plaváčkovi" spousta. Všechny lapálie, kterými projde Funèsovo auto, rozpadající se kostel, krocení traktoru, skok do louže, těžce nemocný Louis v posteli,... Skvělý je výstup na maják a ještě lepší návrat z něj. Právě po něm jsem se společně s bratry Castagnierovími a Louisem nasmál nejvíc, stejným tónem a stejně dlouho jako oni - takže mě vlastně na asi deset vteřin tento film totálně vtáhl do děje. A to se často nepodaří ani dramatům či thrillerům, natož pak komediím, které tuto ambici ani nemají.

V lednu 2007 hodnoceno třemi hvězdičkami. Pravděpodobně na základě nějakých letmých vzpomínkek z dětství. Když jsem si teď Adélu pustil, měl jsem dojem, že jsem ji vlastně viděl vždy jen útržkovitě v TV a nikdy celou. Hodnocení zvyšuji na 4, protože je to povedená komedie s vtipnými hláškami. Stylově se hodně podobá Tajemství hradu v Karpatech, které už jsem viděl minimálně pětkrát, takže člověk má občas lehký pocit déjà vu. I když vím, že Karpaty jsou novější, takže jsou to spíš ony, kde se Lipský trošku opakuje. I tak pro mě ale Tajemství hradu v Karpatech zůstává o kus výš. Kdybych jako první viděl Adélu, možná by to bylo naopak.

Příběhy, které Dakar za prvních 30 let napsal, jsou pětihvězdičkové, takže tento dokument rozhodně stojí za vidění. Bohužel jeho zpracování je poměrně slabé. U některých příběhů bych uvítal ještě trochu víc kontextu. Sice se dá asi všechno dogooglit a kvalitní dokumenty mě k aktivnímu hledání dalších informací většinou vyprovokují, ale to se v tomto případě nestalo. Rušivé je také rozmazávání tabákové reklamy. Ze začátku, jak člověk pátrá po důvodu rozmazaných záběrů, to odpoutává pozornost od samotného dění. Celkově to kazí dojem - místo atraktivních záběrů totiž u posádek sponzorovaných tabákovými firmami vidíme jen pohybující se čmouhy. Docela zamrzí také absence informací z kategorie kamionů. Beru, že u nás se jí díky úspěchům našich posádek věnuje větší pozornost než jinde, ale v tomto dokumentu to hraničí s ignorací této kategorie. Škoda, myslím že tyhle dakarské příběhy se daly zpracovat mnohem atraktivněji. Dokument však působí, jakoby vznikal s minimálním rozpočtem a v časovém pressu.

Tohle se Doylovi povedlo natolik, že se to snad ani nedá zkazit. Tato adaptace je povedená přinejmenším stejně jako ta z roku 2002 nebo ta ze série BBC.

Pěkná pohádka - ve stylu Velkého Gatsbyho (také od Fitzgeralda) nebo i tak trochu Velké ryby (také velká výprava o celém životě hlavního hrdiny na základě krátké povídky). Ale na rozdíl od nich Benjaminovi Buttonovi chybí jakákoliv přidaná hodnota. Dobře se na to koukalo, nenudil jsem se, ale ani na chvilku se mi netajil dech, ani na chvilku jsem nebyl naměkko, ani na chvilku jsem tomu příběhu nepodlehl. Jediné, čím tento film zaujme nadprůměrně, je vynikající práce maskérů - zasloužený Oscar.

Caine, Keitel, Sorrentino, Lang, motiv stárnutí. Na Mládí jsem se ohromně těšil. Když jsem našel v kině mezi plakáty k rozebrání právě tento, byly to pro mě první Vánoce (bylo to někdy kolem 20. prosince). Mládí se mi opravdu dostalo pod kůži, ale přesto jsem z něj byl lehounce zklamaný a hodnotil čtyřmi hvězdami. Teď, když jsem ho viděl podruhé, hned jsem věděl, že musím hodnocení zvýšit a zajímalo mě, proč konkrétně jsem nedal plný počet hned napoprvé. Jenže ouha, já tehdy nenapsal komentář. Dobře mi tak, teď už se to nikdy nedozvím. Možná jsem tehdy právě na základě plakátu a nějakých trailerů očekával trochu více přímého humoru - jenže to by zase nebyl úplně Sorrentino. Mládí je každopádně typem filmu, který si druhé či vícenásobné zhlédnutí zaslouží. Při tom prvním je to všechno takové zvláštní, že vám, jak jste v neustálém střehu, možná unikne řada detailů, které oceníte právě až na podruhé, kdy už víte, kam celý příběh směřuje a co je jeho smyslem. Mládí je především o emocích a... "Emoce jsou ve skutečnosti všechno, co máme." Babí léto po sorrentinovsku - podobné téma, úplně jiné pojetí, ale s emocemi to zamává stejně. U mě sice až napodruhé, ale o to silněji... a třeba se to s každým dalším zhlédnutím bude ještě stupňovat, jak už to u některých filmů, nebo třeba hudby, bývá.

Boží! Amazing! Estupendo! Sicario mi dokonale sednul. Temný americký thriller s výraznou mexickou příchutí. Vynikající kamera a skvěle padnoucí soundtrack, který mi chvílemi připomínal Gustava Santaolallu a chvílemi zase Hildur Guðnadóttir. Jediné, co mi dlouho přišlo přitažené za vlasy až moc, bylo, že si k akci přizvou někoho z FBI a nechají ho tak dlouho jen se koukat, aniž by mu řekli důvod a vysvětlili širší kontext. Jenže i tohle je na konci perfektně vypointované. Hodnocení hereckých výkonů, režie a dalších aspektů filmu by už bylo jen vršením superlativů, takže ve stručnosti - jeden z nejlepších filmů, jaké jsem kdy v tomto žánru viděl a jemuž klidně odpustím i jednu věcnou do očí bijící nedotaženost, a to sice, že drogový boss má tak málo početnou a slabou ochranku bez kamerového systému.