ostravak30

Další ze slavných muzikálů. A nutno říct, že to bylo úspěšné období producenta Arthura Freeda, jelikož další rok přišlo Zpívání v dešti. Ve filmu je Francie zobrazena přesně jak ji známe - sladká, svůdná, nádherná. Ač se po válce země vzpamatovávala, promítla se zde radost ze život a chuť pro klasické francouzské hry lásky šálivé. Talentovaný malíř zná své sousedy, ráno vstává, objedná si čerstvou kávu a lahodně chutnající briošky, slunce svítí, pouliční umělci pracují. Rovnou řeknu, že hudba u mě nehrála zrovna prim. Snad krom jedné skladby si ji neoblíbím, ale beru na vědomí, že je tento film, ač se to zdá vlastně neuvěřitelné, stár více než 70-ti let. Samostatnou kapitolou jsou kulisy, perfektně vypadající, které skutečně navodí atmosféru Paříže. A konečně taneční čísla. O těch by se dalo psát hodiny. Kdo ví, proč nakonec nebyl angažován Fred Astaire. Gene Kelly ale předváděl neuvěřitelné dovednosti, které hraničily s geniálností. Závěrečná taneční scéna je pak třešničkou na dortu pro fajnšmekry. Škoda jen, že se tvůrci uchýlili ke stonásobně omílanému klišé a film si neodpustil happy end, když už to vypadalo, že dopadne překvapivě. Jenže kdyby ne, to by jim zase neodpustili diváci.

Žijeme ve 21. století a témata, o nichž se dříve nemluvilo dostávají svůj prostor. Léo a Rémi jsou přátelé, ale naznačováno je nejen jejich spolužáky, že by tam mohla být i jiná než duševní blízkost. Děti tyhle věci neřeší, jsou odkojeni pohádkami. V pubertě už ale kolektiv mnohem více chápe a vnímá. Film však není jen o tom. Další nedílnou součástí, vyplývající z děje, je schopnost vyrovnat se se smrtí blízké osoby s možnými pocity výčitek. Netvrdím, že herecké výkony i mladých herců nebyly dobré. Na druhé straně divák musí pracovat pouze se svými vlastními domněnkami a mnoho náznaků je tak drobných, že těžko říct, kde leží pravda. A tím méně se snímek stává srozumitelným.

Příběh opět není zcela originální. V prvorepublikových snímcích je časté, že se nějaká postava vydává za jinou a na konci dojde k odhalení. A mezitím samozřejmě dojde k vypuknutí lásky. Opět je film a jeho vývoj jasně čitelný. Komediální část ale zachraňuje hlavně Václav Trégl. A taky mě bavilo, že Jiřina Zvoníčková, vydávající se za muže, je pořádně namalovaná - rtěnka, obočí. U filmu se chodilo na krásné ženy, takže nenamalovaná Hana Vítková nepřicházela v úvahu, jenže to působí dost bizarně. Stejně jako plochý nápad s tím, že se Mary sama přizná, jinak by totiž neexistoval způsob happy endu.