forsberg

Z nedostatku jiného čtiva pustila jsem se do  Malého slovníku ekonomických výrazů a poučena výrazy jako pádivá inflace, deflátor nebo magický čtyřúhelník nabyla jsem přesvědčení, že jsem sežrala všechnu moudrost světa. Načež přišel domů synek a zpruzele pravil, že musel jít v dešti pěšky z Masárny na Námrep a v práci jsem se doslechla od kolegyň, že jedna odlétá na Sardošku, zatímco další si objednala nové album Ejminy a třetí si koupila boty od Větví a teď se cítí větší sockou než Úkáčko. Evidentně čtu špatný slovník. Poptám se v knihkupectní po česko-českém.

Volal mi jednou otec, že má doma cesťáka s nějakým extra drahým vysavačem, který si za desítky tisíc koupit nehodlá, ale že mu cesťák slíbil sadu prďáckých nožů, když mu doporučí dalšího zákazníka. Nekoupila bych si takovou předraženou věcičku ani kdyby uměla mluvit a vyměňovat kočkám písek, ale co bych neudělala pro svého otce. I řekla jsem cesťákovi, ať klidně přinese ten zázrak pod podmínkou, že mě ušetří pohledu na fotky roztočů v nadživotní velikosti. Nezastíral hluboké zklamání, evidentně jsem ho připravila o zlatý hřeb programu, ale dostavil se včas a byl to jeden z těch mužů, kteří nedokážou odolat výzvě. Že ten váš zázrak neumí vyluxovat celý byt najednou? - zkoušela jsem. Vyluxoval. Ale starou matraci vyčistit neumí že jo? Vyčistil. A heleďte, tohle určitě nedokážete...do odpadu u vany nám spadla dvoukoruna a špatně odtéká voda. A milý pán vycucnul tím zázrakem techniky k mé radosti i dvoukorunu. Když odcházel, žádnou sadu nožů mi nenabídl. Zřejmě z obavy, abych mu nedoporučila dalšího vypečeného člena naší rodiny. 

Dlouhá léta strávená výchovou autisty (velice náročného na pozornost) mne naučila vypínat mozek kdykoli a kdekoli je to jen trochu možné. Nemyslet alespoň chvíli vůbec na nic je velice příjemné (mistr Osho by ze mě měl radost), ale občas se to nevyplácí. Bydlím v centru a turisté, dotazující se na cestu jsou můj denní chleba, ale tentokrát se nezadařilo. Mladý ruský pár mne vytrhl z "hlavaprázdnámyšlenkažádná" naprosto nečekaně dotazem na Václav площадь. V marném pokusu rychle zapojit mozek jsem zřejmě propojila nesprávné obvody a větu, kterou jsem ty dva obšťastnila si rozhodně za rámeček nedám. Да, я знаю, go this way, and on the corner you смотритэ Wenzelplatz.

Často slýchávám na čt24 debaty o produžování věku odchodu do důchodu, ale podstatné věci kupodivu nikdo neřeší. Umí si někdo vůbec představit co nastane, až armáda staříků a stařenek vyrazí do pracovního procesu? Půjčovny kol se budou muset z byciklů přeorientovat na francouzské hole. Dopravní podnik zvedne počet sedadel vyhrazených pro invalidy (ze dvou na všechna). A co semafory? Prodloužit intervaly, kdy svítí chodcům zelená bude zapotřebí. Apropó zelená...ke stáru se zvyšuje pravděpodobnost barvosleposti, navrhuji tedy místo tradičních tří barev kostičky, kolečka a proužky. McDonald začne nabízet k snídani místo šunky s vejci rohlík namáčený do Melty (McFinal Destination). Ale na jednu věc se vyloženě těším. Ty úžasné možnosti při výmluvách v práci: Promiňte, ftěla jsem dát vafemu foférovi fakturu, ale vypadla mi na ní pfotéza. 

Doma mi říkali, že malé hříchy trestá pán bůh ihned. Pravda pravdoucí. Dnes se mému autistickému synkovi rozbila noční lampička s motivem z Medvídka Pú. Každý, kdo ví jen cosi málo o autistech vytuší, že je to tragédie srovnatená se zkázou Pompejí. Nechtělo se mi v sobotní večer lítat po městě a shánět lampičku a za trest mě teď brní hlava z několikahodinové lamentace - Lampička kde je, kde je, žárovku koupíme v elektru - po dvěstěpadesátém opakování jsem přestala počítat. A do toho se mladší synek rozhodl, že opraví splachovadlo záchodu a protože potřeboval něco měkkého a ohebného, rozstříhal Medvídka a Íáčka ze stínítka lampičky a nacpal je do nádržky. Z poslechu milého soundtracku k Blood Diamond mě vytrhl řev ze záchodu, i vystartuji tím směrem a tam stojí synek s pološíleným výrazem, huláká - vypni přívod - a všude stříká voda. Zachtělo se mi zařvat - To máš za Íáčka, ale než jsem se odebrala na uklidňovací cigárko, řekla jsem jen - Jo kamaráde, malý hříchy trestá pán bůh ihned.

Ve zprávách je nám pravidelně předkládáno, že současná vláda (stejně jako všechny před ní) může za celorepublikovou blbou náladu. Kdepak. Může za ní reklama. Dokonalost jejího světa je děsivá. Dámy luxující v lodičkách a pucující záchod aniž by si zlomily pěticentimetrový nalakovaný nehet mi dokážou spolehlivě poslat náladu o pár pater níž, stejně jako šťastné rodinky s nosy zabořenými do talíře s polívkou v prášku, chlapíci, kteří se dokážou oholit jedním tahem žiletky a harantíci s Jarem v ruce a nablblým úsměvem ve tváří. Ráda by někdy viděla reklamu, o které jsem tuhle četla: "Po dlouhé, ošklivě vykachlíkované chodbě kráčí zcela otrávená žena. Když dorazí na záchod, následuje decentní, nicméně poměrně realistická výměna vložky. Divákovi je zřejmé, že se jedná o záležitost dosti nepříjemnou. Ani náznak rozesmáté chuti tančit. Poté žena kráčí - s výrazem ještě znechucenějším - chodbou zpět. A když narazí na hlouček postávajících a smějících se mužů, vytáhne z kabelky pistoli a nemilosrdně je postřílí. Teprve poté se jí na tváři rozlije spokojený úsměv."

Každý z kolegů, který vidí moje odřené auto řekne - Ježííš holka, kdo ti to udělal? - a já musím pokaždé po pravdě přiznat - Nikdo, zaparkovala jsem do značky Vyhrazeno pro invalidy. Nejsem špatný řidič, ale musím uznat, že vtipy o ženách řidičkách nejsou tak úplně mimo mísu. Parkovat se asi nikdy nenaučím. Moje auto se u nás ve čtvrti pozná snadno - stojí metr od chodníku. Pletu si pravou a levou. Členové rodiny, kteří mne občas navigují, se musí obrnit svatou trpělivostí, protože jsou nuceni poslouchat mé zoufalé výřiky - Neříkej sakra doprava, řekni jestli za tím červeným  nebo za modrým. Taky postrádám orientační smysl. Zoufale kroutím mapou ve směru jízdy a nebo se snažím jet za někým, o kom předpokládám, že jede stejným směrem (už se mi takhle povedlo navštívit areál Aera Vodochody a depo pro autobusy). Částečně je to zřejmě vina mého učitele autoškoly, který mě nenaučil couvání ani orientaci, zato ze mě udělal výborného taxikáře (hoď mě ke knihovně, odvez mě do Kongresový, zajeď do sámošky pro salám) a tak paradoxně jedinou opravdu dobrou radu ohledně řízení (velmi užitečnou pro něhoho, kdo jezdí do práce za tmy a za tmy se taky vrací) mi dal můj bratr. Když viděl, jak mžourám do protijedoucích světel, pravil - Páne Frodo, nedívejte se do světlííššek.

Umanula jsem si, že mou ložnici ozdobí Dámský psací stolek, taková ta věcička se dvěma šuplíky pod deskou a zakroucenýma nohama. Sehnat ho je ovšem úkol nadlidský. Velké obchody s nábytkem nic takového nenabízí a místo toho se nám snaží nacpat nevzhledné hranaté napodobeniny břízy (z dýhy), buku (z dýhy) a smrku (pro změnu z dýhy). I zabrousila jsem na aukro a byla omráčena zdejšími výrazy. Zatím co my, tady na csfd, často v komentářích potkáváme scény dechberoucí, režisérovu zručnost řemeslnou, soundtracky epické, scénáristy bezradné a role nevýrazné, aukro má svá vlastní klišé. Biedermeierovský stolek bývá rozkošný, dubový stůl mohutný, kredenc dycinky po babičce, pracovna zase po strýci notáři. Ale najdou se i perly nevídané. Třeba Roztomilý stolek v empírovém stavu. Potlačila jsem chuť napsat prodávajícímu, zda nemá něco pěkného v barokním stavu a přesunula se o stránku dál. A vida - Rozkošná replika anglického počítačového stolku z devatenáctého století. Vypínám aukro. Stejně mě z dalšího hledání pořád vytrhuje představa Oscara Wildea, datlujícího rukopis Šťastného prince na notebooku v rozkošném secesním stylu.

Sousedovy slepice mám ráda, když snášejí vajíčka v kurníku. Sousedovy slepice nemám ráda, když mi lezou dírou v plotě na zahradu. Pokoušela jsem se je vypudit různými způsoby, ale ta hloupá stvoření se vrací jako bumerang. A tak jsem za léta vyhánění získala v této činnosti jistou zvrácenou zálibu. Veliká zábava je například vyhnat nejdřív kohouta. On jediný totiž umí přeletět plot, což zbaběle učiní, jen co mě uvidí. A ty blbky bez něj nedají ani ránu. Peláší zpátky k díře v plotu a k mému potěšení do ní narvou hlavy všechny najednou, takže nemůžou tam ani zpátky, načež příšerně kdákají a poulí očima. Loni jsem si pro změnu půjčila synkovu airsoftovou pistoli. Po několika neúspěšných pokusech na způsob Arnoldova vylodění a frontálního útoku v Komandu (prchaly rychleji než by mne napadlo), jsem zvolila doomovskou taktiku připlížit, krýt se, vypálit a po týdnu tréninku jsem dokázala trefit kohouta do zadku z deseti metrů. Vypadal v ten moment némlich stejně, jako ta slavná slepice ve Žhavých výstřelech. Letos ale vytáhl soused těžší kalibr. Při plení záhonu jsem se otočila s neodbytným pocitem, že se na mne někdo dívá. Stála tam ovce. Zeptám se syna, zda existuje aisoftový kulomet.

Letos ještě nejel, ale čekáme ho každou chvíli. Jediná událost v roce, která rozvíří společenský život v naší ospalé  vesničce je průjezd nadměrného nákladu. Převáží vždy něco obrovského, tu součást lokomotivy, tu zase turbínu do elektrárny. Naše silnice je na hlavním tahu, ale velice úzká a aby takové veliké auto mohlo projet, musí se zastavit provoz v obou směrech, takže před velkým jede jedno malé autíčko a upozorňuje řidiče, aby uhnuli na stranu. Zvěst o této mimořádné události se nese ode vsi ke vsi. A my, nadšení venkované, vybíháme ze svých chaloupek a domečků, svoláváme sousedy a probíráme jaké to bylo loni a  zda to bude ještě větší než předloni. Stařenky a staříčkové si vynesou ven židličky a my ostatní se nalepíme na ploty, aby nám z té nevšední podívané náhodou něco neuteklo. Načež náklad projede a my se ještě půl dne nebavíme o ničem jiném - viděli jste to? (Všichni to viděli) A viděli jste to loni? (Všichni to viděli i loni). A pak, než se opět rozejdeme ke svým záhonům, bazénům a cirkulárkám, zamáváme si pěkně a řekneme si - Tak zase napřesrok sousedé. Pvně doufám, že nebudou finance na plánovaný obchvat naší vísky. Nerada bych, aby se náš společenský život smrsknul na prezentaci nádobí Zepter v místní hospůdce.

Při nahazování biografie Evy Braunové jsem si vzpomněla, jak mi pobaveně hlásil kamarád, že csfd je velice oblíbená mezi hnědokošiláči. Může za to bio Adolfa Hitlera, které je velice "skinhedskinhedbombrzelenejfriendly" (přemýšlím zda zrovna tohle přineslo Adolfovi 23 oddaných fanoušků). Mrkla jsem ke konkurenci, jak jsou na tom. Zatímco fdb se snaží o celkem nestranný profil, imdb to vylepšilo. Adolf Hitler, writer. Alternate Name: Der Führer. A co takhle příště třeba  Andrei Chikatilo, Human Gourmet?

To máslo jsme hledali dlouho. Přitáhla jsem jednoho dne domů nákup a můj autistický synek se jal pomáhat s jeho uklízením. Za chvíli přišel a hlásil - Uklidil máslo, uklidil máslo - pak že nemají autisti sociální cítění, hodný synek pomáhá matce s neoblíbenou prací. Načež jsem si šla večer namazat chleba, otevřu ledničku a máslo nikde. Vida, říkám si, asi ho dal do komory. Nedal. Že by do kuchyňské skříňky? Kdepak. A ani do pračky, ani do komody pod televizí, ba ani do skříně na oblečení. Optala jsem se synka kam že dal to máslo - Uklidil máslo, uklidil máslo. Tak nic. Prohledali jsme celý byt snad stokrát, ale záhada zamčeného pokoje rozluštěna nebyla. Ukusujíc suchý krajíc, vzdala jsem pátrání, usoudili jsme, že nejpozději do týdne najdeme máslo podle smradu. Týden uplynul, pak další a další, nic nesmrdělo a my zapomněli. Až do dne, kdy jsme při rekonstrukci bytu odtáhli těžkou synovu knihovnu a tam, na trubce od topení leželo máslo, přesněji jeho obal, úplně prázdný. Obsah se normálně vypařil. Obal se sice honosil názvem Jihočeské, ale já moc dobře vím, kdo byl pravým výrobcem. Tricatelovy továrny.

Nahoře v lesích nad námi, v jedné z místních jeskyní, žije Pán Všehomíra. Nikdo neví kde se vzal a odkud přišel, před třemi lety u nás zaklepal na vrata, zda nepotřebujeme s něčím pomoci, oplátkou za trochu peněz, jídla a cigaret. Opravovala jsem zrovna kamennou zídku u ohniště a pomoc se hodila, i pustil se s vervou do práce a taky do vyprávění. Nesmí mi prý prozradit svou pravou totožnost a pracuje jen proto, aby nenápadně vyzvídal, jak se vede prostému lidu. Neboť on je pánem světové ekonomiky, majitel Google a taky Poldi Kladno a potomek anglického královského rodu. V jeskyni, kde přebývá má prý řídící středisko, odkud diriguje světové dění a uděluje rady pánům Havlovi, Bushovi a Gatesovi. Optala jsem se ho na našeho současného presidenta - Pah, Klaus, taková loutka najatá - pravil. A pak dílo dokončil, řkouc, že mám štěstí veliké, neboť, krom toho, že vládne světu je také vyučeným zedníkem a odešel o dům dál, zřejmě šířit svůj věhlas k sousedce odnaproti. A já, hledíc na křivou zídku, řekla jsem si, že tohle je asi pravé ztělesnění obecního blázna, ale kdo ví, třeba jednou v lese u jeskyně zakopnu o nějakou tajnou páčku a vysune se řídící středisko všehomíra.

Každé léto trávím v maličké vísce, ztracené uprostřed kokořínských lesů. Máme tu jednu hospodu, obecní knihovnu (podle velikosti budovy obsahuje sotva pět knih) a taky dvě zastávky autobusu nahrazující středisko pro mládež a útulek pro seniory. Na mapě jsme sotva viditelní, ale evidentně jsme obec velkého duchovního významu. V zámečku na kopci sídlí budhistické centrum a začátkem léta tu pravidelně probíhá invaze Jehovistů. Naproti naší roubence je malé parkoviště a tam vždycky zastaví pět aut (z nějakého záhadného důvodu Jehova, kromě transfúze a Vánoc,  zakazuje zřejmě také používání jiných vozů než Škoda 120), z nich vystoupí dvacet bledých lidiček a ti obcházejí vesnici, klepají na vrata domků s tou svou hloupou úvodní větou - Víte, že svět je dnes plný problémů...Nebavím se s nimi, ale má matka ano. S odpovědí - Já problém nemám, ale vy asi jo - je zve dál a oni pak po hodině odcházejí ještě o poznání bledší. Letos, k lítosti mé matky, nepřijeli. Jehova zřejmě, vidouc každoroční návrat svých zviklaných oveček, prohlásil naší vísku za doupě pekelné.

Ten den, kdy se do domu mé matky přistěhovala babička, přivezli s ní stěhováci stopadesát krabic od banánů plných věcí. Pravila, že jsou to věci důležitosti nesmírné, a že na ně nemáme sahat. A tak jsme zakopávali o krabice. Vyhýbali se krabicím. Spali mezi krabicemi. Měli strašidelné sny o krabicích. A pak babička umřela a my usoudili, že je nejvyšší čas nahlédnout do těch pokladů. Ouha, babička byla Sběratel. Myslím ten s velkým S, který shromažďuje vše co najde a nikdy nic nevyhodí. Že byly krabice popsány jsem si všimla dávno, ale že jejich obsah odpovídá popisu mě omráčilo. Krabice s nápisem Ručičky od panenek obsahovala opravdu ručičky od panenek. Taky jsme našli nožičky a v další bedně hlavičky. Klidně bych s tím dokázala natočit horor Chuckyho armáda. Taky jsme objevili Punčochy na zašití. Kabáty bez knoflíků. Deštníky na spravení (čtyři bedny). Víčka od piva (dvě bedny). Krabice od mlíka. Pytlíky od mouky (dvě bedny). Roztřídit a zlikvidovat stočtyřicetděvět krabic mi zabralo několik měsíců. Jen ta poslední zůstala na půdě. Je na ní napsáno - Celé Kladno. Bojím se jí otevřít.

Rekonstrukce bytu vlastníma rukama přináší zajímavé poznatky a zkušenosti. Třeba, že sádra ztuhne v momentě, kdy s ní z koupelny dokráčíme ke zdi, na kterou jí chceme aplikovat. Nebo že štafle vypadají bezpečně jen dokud na nich zoufale nebalancujeme pokoušejíce se vymalovat štukovaný strop ve výšce čtyř metrů. Taky že koucouři mají báječnou vlastnost motat se tam, kde nejvíc překážejí, a že primalex se jim z chlupů dostává dost špatně. Ovšem  tohle všechno je slabý čajíček proti skládání nábytku z Ikea. Na  přiloženém návodu je vždy psáno, jaké nářadí si máme nachystat a taky je tam vyobrazen šťastný majitel nové skříňky, kterak radostně skládá díl po dílu tak snadno, jako by si mazal rohlík k snídani. Na návodu NENÍ psáno: že ke složení čehokoli potřebujeme doušek něčeho ostřejšího (čím větší kus nábytku, tím víc doušků), že v průběhu skládání vypustíme z úst tolik vulgarismů, až se hory začnou zelenat, že nejmíň jednou nakopneme kočku, seřveme dítě a práskneme dveřmi. A hlavně tam není zásadní pravidlo, totiž - Poslední šroubek nikdy nejde zašroubovat. Musí se do nábytku namlátit kladivem, za usilovného proklínání šroubku, výrobce, Švédska a globalizace. No nic, jedu do Ikea. Zapomněla jsem koupit noční stolek.

Jednoho rána mi začalo pískat v uchu. Navštívila jsem internistu a ten pravil bodře, že někomu píská a někomu nepíská a poslal mě na ORL. Tam mi koukli do ucha trubičkou a taky mi u něj zacinkali vidličkou a odborná diagnóza zněla, že někomu píská a někomu nepíská, a ať doufám, že to přejde. Po čtrnácti dnech mě doufání přestalo bavit a rozhodnuta pro samoléčbu, zabrousila jsem na stránky doktorka.cz. Přes obskurní témata typu Přistihl jsem manželku se psem či Máme rádi zarostlé bobry, dopracovala jsem se k Pískání v uchu a byl mi doporučen nějaký vitamín, který mne prý zaručeně zbaví pískání, ale způsobuje žaludeční nevolnost. Ha, říkám si, na oltář zdraví je nutné přinášet oběti, i přešla jsem k tématu žaludeční nevolnost. Pilulka prý existuje spolehlivá, ale bohužel způsobuje vyrážku. Pak už to šlo v rychlém sledu. Protivyrážkový preparát způsobuje nadýmání. Protinadýmací zase vypadávání vlasů. A prostředek pro opakovaný růst vlasů? Jistě, že je k nalezení, ovšem...způsobuje pískání v uchu.  Po pár dnech jsem zašla k zubaři, který mi vyvrtal zub. Pískání zmizelo, což mne notně rozveselilo a plna tvůrčích sil hodlám napsat Doktorce.cz blahopřání. Evidentně vynalezla perpetum mobile.

O praktikách obchodních řetězců si iluze nedělám. Vím, že to, co potřebujeme koupit nejvíc, nastrkají až někam úplně dozadu, abychom museli projít kolem spousty zbytečností které nepotřebujeme. Vím, že pouštějí hudbu podle potřeby (rychlejší, když je moc lidí, pomalejší zase aby zákazník nespěchal a nastrkal do vozíku co se do něj vejde). Vím, že ke kase dávají drobné blýskavé věcičky, spoléhajíce na znuděné dětičky ve frontě, které budou loudit - mamí, já chci žvejku s Barbie. Ale kam až dokážou zajít jsem doopravdy zjistila tuhle v Kauflandu. Zajeli jsme nakoupit večer kolem jedenácté, v naději, že nebude narváno a nebude hrát jazz. Bylo. Hrál. A jak tak procházíme mezi regály, říkám synovi - to je zvláštní, kolik takhle večer nakupuje lidí, co? A synek se rozhlédl a pravil - Oni nenakupují, podívej. Nebyli to zákazníci, ale noční doplňovači a pohled na ně mě naplnil děsem. Desítky jich postávaly či seděly u regálů do kterých dávali zboží. Pohyby měli pomalé, mrtvý pohled upřený do nikam, jen vždy maličko zvedli hlavu, když někdo projel s vozíkem okolo (zřejmě je zaujala vůně čerstvého, ještě chodícího masa). Namouduši by mne zajímalo, jak Kaufland donutil zombie doplňovat regály. Možná jim slíbil jako zaměstnanecký benefit sem tam nějakého zákazníka k snědku.

Jsou lejstra, která nám spolehlivě způsobí žaludeční nevolnost. Třeba faktura s doplatkem za plyn, přesně ve výši zůstatku na našem účtu. Upomínka z knihovny s nápisem - poslední varování před exekucí, díky které zjistíme, že si náš nezdárný synek půjčil před pěti lety Sexuálního průvodce mladého chlapce a nyní přestírá statečně, že o něčem takovém slyší poprvé v životě. Nic z toho ovšem nepřekoná papír, který mi každoročně způsobí zauzlení střev...totiž seznam věcí potřebných na letní tábor. První položka bývá pravidelně -  Nátělník 10x. Ježkovy voči, kdo kdy viděl tolik nátělníků pohromadě? Domnívá se snad paní učitelka, že jsem matkou Party Hic? Nebo snad, že můj soused je John McClane? A další položky seznamu. Punčocháče. Dva balíky papírových kapesníků (staví z nich stany nebo co?). Pokouším se zabalit celou skříň do malé cestovní tašky a proklínajíc feminizaci českého školství vzpomínám s láskou pana učitele mých synů na základní škole. To byly panečku seznamy lahodící oku zoufalé matky. Ešus, lžíce, noviny do bot.

V práci máme fofr. Extrémní. Že už jsme všichni přetažení poznáme snadno. Někdo jezdí po stole houskou místo myši. Další zvedne sluchátko telefonu, ale čísla vyťukává na kalkulačce. Dovolá-li se omyl, řekneme mu - Promiňte, asi vám přeskočilo. Kolegovi vejde návštěva do kanceláře a na otázku - Vy jste pan Novák? dostane odpověď - Ano, u telefonu. Já se, ve snaze napsat pěknou omluvu odběrateli, dopustila věty - omlouváme se, že jsme nedodržáli rermíny. Šmarjá, to jsem rovnou mohla dodat - Ano, pane Hrábě. Dokonce i Outlook začal projevovat jisté národně sociální sklony - tvrdohlavě navrhuje slovo avizace nahradit arizací. A do toho všeho nám přivezli nové reklamní předměty. Výrobce evidentně zapomněl na nás, drobnější jedince, i vyzkoušela (velikost S) jsem si  pláštěnku (velikost XL), k velkému pobavení všech zúčastněných a vida, konečně mám přezdívku: Tajemství loňského léta junior.