nash.

Od první, nezdařené řady, udělal seriál u té druhé velký kvalitativní skok. V té konečně vše drží pohromadě, nechybí nečekané zvraty ani nápady, děj přeskakující mezi několika světy i časovými rovinami bavil, postavy nejsou černobílé, což platí pro ty kladné i pro záporáky. Po počátečním zklamání tedy nakonec spokojenost.

Tak toto je úplně jiné kafe než nepodařená první řada. Má to švih i parádně vygradované napětí, řadu nápadů i nečekaných zvratů, silné emoce, parádního záporáka s originální schopností, a přestože to scénáristé občas neukočírují a trochu jim to ujede, oproti první řadě vše drží pohromadě a dává smysl.

Občas je tu fajn nápad, ale jinak je to celé takové rozhárané a v ději, postavách i konstrukci příběhového pozadí značně nekonzistentní.

Neobvyklý film o horách v srdci Japonců a o lidech v srdci japonských hor. Lyrická báseň o jejich odvěkém propojení, o svobodě a volnosti, o změnách v neúprosném čase, o mizejícím světě a jedné zapomenuté komunitě. Kdo miluje lesy a hory, kdo v nich prochodil nějaký ten pár bot, ten jistě porozumí každému verši, každému  nenápadně skrytému symbolu i každému z těch pomalu plynoucích obrazů, které nevysvětlují a nechávají na srdci divákově, aby je procítil a porozuměl jim.

Naprostá dokonalost. Jemné, čisté, křehké, laskavé, dojemné, moudré. Malý dokonale vybroušený filmový klenot a pohlazení po duši, jakých člověk nezažije mnoho.

Příběh, který je spíš smutný než atraktivní, a neuvěřitelný tak, že by jako scénář neobstál coby nevěrohodný. Objektivně spíš 4*. Ta jedna navíc je pro Suzanne. Za to, že nedostala šanci, za krásu a lásku, kterou rozdávala, ač sama žila v pekle. A za Michaela, kterého nemohla ochránit, ač ho milovala celým srdcem.

Historicky totálně nepřesné, uondané, studené jak psí čumák a stejně tak nudné. Zdařile ušitý retro kabát to nezachrání.

Hned úvodní film letošního festivalu japonských filmů byl trefa. Okouzlující příběh studentky, která nesnáší saké stejně jako miluje víno, ale místo vysněné stáže ve francouzském vinařství je donucena vyrazit na stáž do ekonomicky chátrajícího sakevaru. Uskromněné vyprávění, které není jen o chutích, ale hlavně o tom, jak saké ovlivňuje život a život zase saké. Byť to není tak neskonale dokonalé jako Šiawase no kaori (2008), který mi to tak trochu připomnělo, je to výborné. Víc než samotná výroba saké nebo dvě romantické roviny mě zaujal příběh starého majitele a jeho ženy, odkrývaný pomalu a postupně ve vzpomínkách a překvapivých nálezech. Příběh o tom, že vše není takové, jaké se jeví na první pohled, a že soudit na základě domněnky může napáchat škody, které nikdy nebude možno napravit.

Kultivovaná dáma i zábavná rošťanda v jednom, výborná zpěvačka a současně textařka s nádhernými texty. Taková je tu Zagorka a příjemný medailon seskládaný z obvyklých žánrových ingrediencí nenásilně, ukazuje, proč se stala hvězdou stejné svítivosti jako Karel Gott, ovšem s tím rozdílem, že ve svém životě nemá žádnou kapitolu, za kterou by se musela stydět, a proč je, na rozdíl třeba od takové Vondráčkové, opravdovou a nezapomenutelnou hudební ikonou.

Temná, depresivní sci-fi o sebedestruktivní lidské blbosti a současně pro dítě geniálně jednoduché vysvětlení pojmu evoluce. I po letech zůstává ten závěrečný vykřičník stejně výrazný a bohužel také aktuální.