RockChick

V tomto filmu jsem nalézala podobnost s Kafkovým Zámkem; ať dělal hlavní hrdina, co dělal, nemohl dosáhnout svých cílů. V případě Giji to však nebyla byrokracie, která mu stála v cestě, ale byla to hlavně jeho lehkomyslná, přelétavá povaha. Celý film provázel stále se opakující záběr na hodiny a hrdina také několikrát během děje unikl smrti, v čemž můžeme spatřovat určitou symboliku pomíjivosti času a varovného ukazováku, který Giju nabádá, aby již konečně zvolnil a plně se soustředil a dokončil to, co si vytyčil. Gija na to však nedbá a jeho smrt na konci je tedy nevyhnutelná. Snímek Žil zpívající drozd je milou a úsměvnou podívanou, i když jsem po celou dobu pořádně nevěděla, jestli mě postava Giji spíše štve, jak není schopný nic dokončit a neustále doslova přelétává z jednoho místa na druhé, anebo zda jeho svérázný přístup k životu naopak obdivuji.

Jeden z nejsyrovějších pohledů na 2.světovou válku natočil roku 1985 právě Klimov. Bezútěšné vyznění celého filmu je ještě posíleno skutečností, že nám je zprostředkováno očima teprve čtrnáctiletého chlapce. Toho na počátku filmu vidíme plného ideálů a odhodlání k boji. Připojuje se k partizánské skupině a opouští tak svou matku a své dvě sestry, a aniž by to v tu chvíli tušil, dává tím jednou provždy sbohem i své blažené dětské nevinnosti. Poté co opustí rodný dům je už totiž jenom otázkou času, kdy na vlastní kůži pozná krutou válečnou realitu, která už navždy změní jeho celého. Klimov diváky rozhodně nešetří a každou scénu se snaží předvést pokud možno co nejvíce naturalisticky a zvláštní důraz klade na expresi mladého hrdiny. Vyvrcholením je poté scéna příjezdu Němců do vesnice, kdy vesničany zavřou do kostela, v kterém je upálí. Německá krutost je zde ukázaná v té největší míře. Chvíle samotného hrdiny přichází až v úplném závěru, kdy střílí do louže vody a konečně tak dává průchod svým emocím a symbolicky se tak bouří a klade odpor celému německému válčení, které vidíme v dokumentačním segmentu pozpátku. Tato zběsilá rekapitulace války se zastaví až na fotce malého Adolfa Hitlera a při tomto výjevu hrdina přestane ve střelbě, jako by si nejenom uvědomoval, že kdyby „zastřelil“ dítě, zachoval by se stejně zrůdně jako Němci předtím ve vesnici, ale zároveň jako by mu došla šokující skutečnost, jak nevinně se každé zlo na Zemi rodí.

**** za 1. sérii, Odpad! za 2. sérii.

Tak tohle byla slabota... Slabý příběh, slabé výkony herců,... Bobovi jsem fandit nedokázala. Jeho kolegyni, která skončila na vozíku, jsem nedokázala litovat. Možná to bude znít krutě, ale nezasloužili si ostatně přesně takové osudy, když si ve svých životech počínali tak, jak si počínali? Pasivita hlavního hrdiny mě po celou dobu neuvěřitelně dráždila a chtělo se mi na něho zakřičet: Ale ty přece nemusíš trpět! Ty přece, sakra, nemusíš být otrokem ostatních! Ty se můžes sebrat a na všechno to, co tě neuspokokuje, se vykašlat! Pokud to byl záměr, jakože asi byl, tak bych pak spíš viděla v hlavní roli někoho jiného než Christina Slatera. Divný konec už jenom přispěl mému nikoliv dobrému přijetí filmu. Pak tu taky už máme Volný pád a ve srovnání s ním je Byl to tichý muž skutečně... slabota.

Wooooow! Tak tohle byl nářez. Nic chytřejšího mě momentálně nenapadá, ale vážně! Pro začátek - ne nejsem fanda fotbalu, ani se mi nijak nezamlouvá tohle fotbalové chuligánství. Parta okolo Petea si mě ale dostala. Možná to bude i díky tomu, že obecně mám strašně ráda filmy z anglického prostředí. Nejspíš mi v krvi kolují geny anglických předků, o kterých ještě nevím... Každopádně jsem se chvílemi přistihla, jak já těm chlápkům vlastně závidím a jak bych si aspoň na chvíli přála sedět v anglickém pubu, společně s kámoši popíjela beera a prostě si jenom tak ŽILA. Aby bylo jasno, Hooligans ovšem není pouze o násilí fotbalových fanoušků. Je to taky silný příběh o přátelství. O vytyčení si životních priorit; hlavní hrdina Matt řeší dilema, zda se vrátit zpět do US, zpět ke svému původnímu stylu života, anebo zda zůstat v UK, kde ho možná žádná pořádná budoucnost nečeká, kde si však plno užívá přítomnosti ve společnosti svých nových kamarádů. A můžete jejich počínání klidně odsuzovat, ostatně to je jediná správná cesta, ale kdo z nás může říct, že, jak jsem se už zmínila dřív, skutečně nežili, neužívali plně okamžiku? Jo, a abych nezapomněla, Elijah Wood, coby představitel Matta, byl parádní. Nechápu, proč ho všichni mají zafixovaného jenom jako nějakého Pytlíka a nejsou ho schopni akceptovat i v jiných rolích. On totiž, sakreš, hrát umí, vždyť já mu ten jeho přerod v chuligána spolkla i s navijákem! Takže respekt a toleranci lidi v komentářích pode (nade) mnou!

Jasně, že tomuhle polodokumentu chybí skutečný příběh. Jasně, že herecké výkony všech oscarové nejsou a filmoví řemeslnící se taky zrovna kvůli své práci nepřetrhli. Rude Boye ale nelze chápat jako nějaký film, Rude Boy je hlavně vysoce cenná historická relikvie ze života druhé nejvýznamnější punkové kapely UK a z tohohle hlediska si tohoto snímku skutečně vysoce cením. Je fakt, že dva, tři roky zpátky bychom byli svědky trochu jiného punkového rejdění. Takhle vidíme, jak jedna punková vlna odchází a The Clash jsou zachyceni v náladě, v které později natočí nadžánrovou placku Sandinista! Fanouškům se Rude Boy určitě bude líbit, ostatní třeba fuck off! Zajímavostí je, že toliko ceněnné živé záběry mají ve skutečnosti zvuk ze studia, protože zvuk z místa natáčení byl prakticky nepoužitelný. Nic to však nemění na tom, že The Clash naživo byli fakt jízda a energický a živelný výkon Joeyho Strummera je totálně omračující a hypnotizující!

Něco bych napsala, ale jelikož nejsem prominentní děťátko, obávám se, že by mi to vzhledem ke zvoleným slovům neprošlo...

Neorealismus... Myslím, že teď už plně chápu smysl tohoto slova. Myslím, že teď už jsem jeho plně oddaným diváckým fanouškem.

Dokument z časů, kdy punk v českých zemích ještě nebyl dead... Jeho jediným kazem na kráse je to, že je tak krátký.

Hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe. (Nietzsche) Svět není pěkný. Svět je odporný a hnusný, a i když vy to tak nevidíte, neznamená to, že takový není. Velice dobře to začíná docházet i hlavnímu hrdinovi, Tomu Wellesovi. Z idylky tepla domova, kde má svou oddanou a milující ženu a roztomilou dcerušku, odchází do velkého světa, kde na něho čeká konečně velký případ, a ne jen tak ledajaký - jde po stopách tvůrců sadistické pornonahrávky, která asi není ani tak moc hraná jako skutečná. A od doby, co překročí práh domova, již nic nebude jako dřív... První je to vdova po miliardáři, které chce soukromý detektiv pomoci. Poté matka samotné oběti, která na svou dceru trpělivě vyčkává a věří, že se jednoho dne vrátí domů. Nakonec je to však Wellesovo svědomí, které nedokáže, a ani nechce pochopit všechny ty věci, které se kolem něho dějí a Welles se tak pouští do boje se světem, který tu vždycky byl, ale on ho dokáže vidět až teď a je z něj k smrti vyděšený a rozčarovaný. Se světem té nejspodnější spodiny, kde slova jako lidská morálka, nebo úcta k lidskému životu absolutně ztrácí svůj smysl. A čím víc Welles v případu (úspěšně) pokračuje, tím hlouběji do oné stoky padá a svým způsobem se sám stává její součastí. Jeho pláč na konci je už jenom zoufalým výkřikem dítěte, kterému došlo, že máma se už nikdy více domů nevrátí...