bierce

Taková meditativní road movie ve starosvětsky avantgardním duchu. Má prvotní myšlenka, že si autor během výletu s přítelkyní natočil na starou šestnáctku pár minut hezkých záběrů, které posléze doplnil poetickými, významově poněkud neurčitými mezititulky a geniální pulsující hudbou Throbbing Gristle, se po přečtení rozhovoru s Ossangem stoprocentně potvrdila. Ta hesla dělící jednotlivé sekvence jsou z mého pohledu poněkud zbytečná, ale díky skvěle fungující vnitřní dynamice kamery a jejímu symbiotickému srůstu s perfektní hudbou nic nenamítám. Pohlcující film.

Výborná evokace postapo světa zbaveného veškeré lidské přítomnosti. Nejblíž je tomu začátek Boylova 28 Days Later nebo ta Bradburyho povídka o futuristickém soběstačném domě, který i bez lidí pokračuje v normálních denních činnostech. Některé záběry, jako třeba větrný vír v pusté ulici nebo stín houpaček pohybujících se lehce ve větru, bych si mohl pouštět ve smyčce a koukat na ně hodiny. Navíc během úvodních titulků hraje skvělá a na tu dobu dost nadčasová hudba, už jen kvůli ní stojí za to se k tomuhle zapomenutýmu dílku vracet.

Na první pohled nízkorozpočtový, zato ale velice vtipný a sympatický film. Co do žánru, obsahuje Our Man in Marrakesh většinu prvků typických pro žánr eurospy, ale oproti jiným dobovým zástupcům tohoto žánru se pyšní několika výraznými plusy. Jednak je zde k vidění poměrně neobvyklé množství známých herců (pokud se ovšem zaměříme na tehdejší žánrové filmy) a za druhé pak dosti humorně posazený scénář, poskytující hlavní herecké dvojici množství zábavných a jiskřivých dialogů. Tony Randall není zrovna klasickým hrdinou tohoto druhu filmů, výrazně to však vytahuje vtipem a charismatem a s přitažlivou Sentou Berger, která zde byla v nejlepších letech, jim to moc sluší. Jinak Klaus Kinski standartně v roli poskoka hlavního sígra, za kterýho je taky nepřekvapivě Herbert Lom, Margaret Lee to sluší víc než jindy a Terry-Thomas je prostě neuvěřitelnej. Škoda, že nedostal víc prostoru. Co film sráží dolů, je mírná "televiznost", kterou to občas působí. Ve výsledku jde však o nadprůměrnou a rozhodně doporučení hodnou záležitost.

Vše plyne. Voda. Mraky. Světlo. Stín. Život. Čistá lyrika doprovázená vkusnou hudbou. Tentokrát střihová skladba v několika místech drhne, skvěle rytmicky vystavěné sekvence se však dají najít i zde. Ve srovnání s tematicky příbuzným, o rok starším, Spiegel van Holland vychází Panta Rhei jako slabší kus. Stejně tak nedosahuje kompoziční dokonalosti Haanstrova pozdějšího oscarového kraťasu Glas. I přesto se ale jedná o klenot zachycující vybroušenou filmovou řečí krásu a dokonalost přírody.

Nádhera. Lyrické obrazy holandské krajiny a města viděné v odrazu vodní hladiny. Obraz se vlní podle intenzity a rychlosti vodního proudu, občas je narušen organickým smetím plujícím po hladině. Na změny rytmu přitom jemně reaguje i zdánlivě nezúčastněná hudba. Ostrý a přitom rozvlněný pohled černobílé kamery působí dojmem impresionistických obrazů. Bert Haanstra za tuto báseň v obraze získal zcela zaslouženě Zlatou palmu v Cannes.

Ani ne dvacetiletý Jean Michel Basquiat hraje hlavní roli v tomto filmu odehrávajícím se v prostředí newyorkských undergroundových umělců. Označení filmu jako dokument není úplně pravdivé. Jedná se totiž zcela jednoznačně o hraný film s prvky fikce. Jeho dokumentárnost tkví především v ukázání zásadní umělecké komunity té doby a ve faktu, že většina účinkujících, včetně Basquiata, zde vystupuje sama za sebe. Film popisuje jeden den v Basquiatově životě. Ten je propuštěn z nemocnice a po zjištění, že přišel o střechu nad hlavou se toulá po ulicích, maluje po zdech a setkává se se známými. Díky tomu může být divák svědkem např. vystoupení new wave kapel Plastics a Tuxedomoon nebo legendární no-wave kapely DNA, jejichž video záznamy jsou značně sporadické. Největší hodnotou filmu jsou dnes bezesporu výše uvedené skutečnosti, na druhou stranu příběhová linie, ač není nijak zásadní nebo originální, má slušné zakončení a rozhodně nenudí. Film měl zvláštní osud, díky finančním problémům zůstal nedokončen a část materiálu se na dlouhá léta ztratila. Až v roce 1998 byl chybějící materiál objeven, díky čemuž mohl být film dokončen a následně v roce 2000 i uveden v Cannes pod názvem Downtown 81.

Adaptace nepříliš známé povídky Franze Kafky, která vyšla v českém překladu jako Strážce hrobky. Osu příběhu tvoří dialog mladého hraběte a strážce rodinné hrobky, s kterým se hrabě seznámí při revizi svých zaměstnanců. Starý muž se silně nalomeným zdravím pak hraběti vypráví jak po 30 let každou noc odolává duchům mrtvých šlechticů, usilujícím o výstup z hrobky a setkání s žijícím zástupcem svého rodu. S postupujícím dějem se však příběh začíná klonit nečekaným směrem, opouští fantastickou linii a samotný závěr je pak velmi zvláštní a poměrně těžko dešifrovatelný, ponechávaje divákovi více možností k interpretaci proběhnuvšího. Veškeré dění se odehrává prakticky pouze v jediné, vznešeně působící, místnosti šlechtického sídla a oplývá nádhernou vysoce kontrastní černobílou kamerou. Se znalostí literární předlohy a případným lepším pochopením příběhu bych hodnocení rád zvedl na čtyři hvězdičky.

Podivnost, z které čiší dekadence na všechny strany. Páteř filmu tvoří sekvence s malířem a fotografem Pierrem Molinierem (který proslul mimo jiné svým výrokem, podle nějž měl sex se svou zesnulou sestrou). Ten je zde zachycen ve své obvyklé podobě, v dámském korzetu, s rudou škraboškou a děrovanou punčochou přes hlavu, přičemž olizuje a hladí polonahou dívku, která ho vzápětí zase štípe do prsou. Scény s Molinierem jsou prostříhány záběry na muže, vyndavajícího si v detailním záběru umělé oko, povalující se nahou zakrvácenou ženu nebo otevřené makety těl novorozenců, určené zřejmě k výuce anatomie. Nejzábavnější je asi montáž záběrů postupně se odhalujícíhího Moliniera a detailu mužského genitálu a v reakci na to ohromený pohled roztomilé holčičky. Celé to doprovází varhanní hudba, upomínající na lunaparkovou sekvenci ze Spalovače mrtvol. Režisér filmu, francouz Jean-Pierre Bouyxou je filmovým kritikem, hercem a občas i režisérem libujícím si v obskurních žánrech. O tom ostatně svědčí i jeho spolupráce s lidmi jako Jean Rollin nebo Alain Payet. Soudě podle tohoto filmu, v míře dekadence své známější kolegy dalece předčí.

Značně syrová "pohádka" o tom, jak nadržený Pan zprzní v lese dovádějící nymfu a skrze svůj gigantický pyj ji připraví o život. O ničem jiném to vlastně není, ale jasně z toho ční autorčin názor na mužské pokolení. Tessa Hughes-Freeland byla částí newyorkského undergroundového hnutí známého jako Cinema of Transgression. Zřejmě nejznámějším členem byl fotograf a režisér Richard Kern, ale patřili sem ještě mimo jiné Nick Zedd, Casandra Stark, Jon Moritsugu, Kembra Pfahler nebo Lydia Lunch. Filmy těchto tvůrců měly společný velmi liberální přístup k zobrazování sexu a násilí a coby materiál 8mm film. Všechny zmíněné charakteristiky jsou pak typické i pro Nymphomanii. Bohužel kromě vcelku lacině podané myšlenky a graficky znázorněného probodnutí zevnitř nemá film moc co nabídnout.

Dave McKean je asi nejvíce znám coby comicsový výtvarník a především pak jako autor obálek fantaskní série Sandman. Trademarkem jeho tvorby jsou koláže kreseb, starých fotografií a různých předmětů, hojně poznamenané digitálními zásahy. Tento výtvarný, ryze osobitý a nezaměnitelný styl se pak silně promítá i do jeho filmové tvorby. Už na samém počátku McKeanovy profesionální dráhy stála spolupráce se spisovatelem Neilem Gaimanem, autorem výše zmíněného Sandmana, a ta s jistými pauzami trvá dodnes. Gaiman má coby literát podobně svébytný styl a jeho vliv je v tomto filmu silně cítit, i když v titulcích uveden není. Jednoduchý děj se odehrává v Benátkách, kterými se toulá stárnoucí muž, přemítající o svém životě. Na jednom náměstíčku však spatří přízrak nahé ženy a začne ho pravidelně sledovat. To ho dovede k činu, který mu navěky změní život. Město na laguně zde vyzařuje atmosféru smutku a pomíjivosti. Nabízí se srovnání např. s Roegovým Don''t Look Now, ale ten je spíše hrůzný, kdežto N[eon] je naopak melancholický a posmutnělý. V každém případě, mmj. i díky hudbě kapely Rachel''s, film způsobuje silnou touhu po návštěvě tohoto magického města, dříve než jej pohltí budoucí N[eon]y.