Here

Nejde tomu upřít přirozenost, ale čekal jsem, že to se mnou víc pohne. Jedna hláška ovšem chybu něměla ("A proč? - Abychom zachránili civilizaci? - A proč?")

Krásná podívaná, bohužel sražená na kolena překombinovaným scénářem. U hezkých obrázků je člověk zvyklý se spíše nechat unášet (třeba Fontána) a nemuset si pamatovat kdo komu půjčil boty, navíc když mají všichni francouzská jména, že. Navíc mi přišlo, že příběh postavy, kterou hraje Jodie Foster, má daleko větší potenciál než zbytek osazení, škoda.

Aneb jak ze sebe udělat zajímavého, za každou cenu šokovat, útočit na city amerických matek, a chodit srát lidi, kteří za nic nemůžou. Trapná levičácká záležitost, vskutku ubohé. A to USA fakt nemusím a mám k nim sám dost výhrad. Jediná část, která fakt stála za to, byla ta s Marylinem Mansonem, který se projevil jako inteligentní a přemýšlivý člověk.

Chápat každou pohnutku každé z postav, to se při sledování opravdu moc často nestává. Tříhodinový film, u kterého jsem se nenudil ani vteřinu. A žádné pitomé dělení na hodné hodné a zlé zlé postavy. I proto za 5*.

Zasmál jsem se. Hodně. Ovšem scéna v jídelně se povedla.

Who can fly? Tak takovejhle nákop se nevidí moc často, jestli vůbec někdy. Hlášky lítaj jedna za druhou, mozky jsou všude. Best in Texas. Posledních 20 minut je jedna velká jízda bez zastávek až k titulkům, takže: Two against the world, honey.

Kdyby tam ty otevřené sexuální scény nebyly, už by to nebyl ten stejný film. Buď na tu hru člověk přistoupí, anebo ne. Buď se nechá zaujmout, anebo ne. Každopádně je to film jednak závažný, a jednak úžasně odlehčený. Musí se to prostě vidět. My name's Bitch. - Hi, Bitch.

[SE, 114 minut] První půlka je koncentrát stylu nejvyšší kvality, a to si jako divák rád vychutnám. Je vidět, že Tarantino si s tímhle dítkem vyhrál až až - to se projevuje nejsilněji po půlce, kde Death Proof trochu ztrácí dech (a nabere ho zpátky zase ke konci). Jen mě trochu zklamalo, že je to nakonec jen filmařská hříčka a nic víc (ale je vymakaná jako asi žádná jiná). VYNIKAJÍCÍ soundtrack, výborné obsazení. A ty dialogy vůbec nejsou tak tragické, jak tu všichni tvrdí - naopak drží film dohromady.

Takhle silné scény se vidí málokdy, když se k tomu přidají úžasné herecké výkony, vhodná hudba, šikovný střih a režie, je z toho jeden z nejsilnějších filmů, co jsem kdy viděl. Závěrečnej odpal při titulcích jistej, zvlášť když dokážete ocenit pěkně napsaný dopis (v angličtině, protože to se v překladu na 100% ztratí). Once upon a time there was Candy and Dan...

Žádné hrdinství, žádná faleš. Peckinpah prostě servíruje události tvrdě a zároveň s takovým citem, až se chce člověku plakat. Příběh dávno zašlých časů o dávno zašlých časech, o nutnosti změny a nemožnosti útěku před ní. I Billy Kid si to nakonec uvědomil a čelil tomu co mělo přijít bez žádných cavyků. Kéž by toho lidi byli schopní nejenom ve filmech. Když se rozezní hudba Boba Dylana, člověk si hned uvědomí, že se toho děje mnohem víc než jen to, co vidí. A scéna Knocking on Heaven's Door snad řekla vše, co jen v tu chvíli říct šlo. Bravo. "ČASY SE MĚNÍ. JÁ NE, PATE."