cheyene

Předně podotkněme, že se jedná o televizní inscenaci, nikoliv nějakou dokumentární rekonstrukci skutečných událostí. Tím můžeme odpustit a prominout některé historické nepřesnosti. Poselství snímku je však i navzdory tomu jasné. V ČR každý všemu rozumí, zejména v internetových diskuzích a u piva. A je jedno, jestli je to hokej, fotbal, Mnichov, či aktuálně covidová pandemie. Máme ve všech ohledech patent na rozum a stovky argumentů pro svá tvrzení. Stačí, když se někde na netu objeví článek i o historické události, která je nám vzdálená a zdánlivě ne tolik pro nás podstatná (např. o sebevraždě Kleopatry (uvádím jen ilustrativní případ) a hned uvidíte, kolik odborníků bude pod textem mudrovat a tvrdit, jak pisálek je mimo a že to bylo vše úplně jinak... Ale zpět k Noci rozhodnutí. Závěrečná otázka z úst E. Háchy, brilantně ztvárněného R. Hrušínským, pro jeho lékaře, kterého se skvěle zhostil J. Abrhám, je výmluvná a měl by si ji položit každý, kdo chce jak E. Beneše, tak Háchu kritizovat a odsuzovat. Zároveň je však při nadnesení této otázky nutné oprostit se od současnosti a pohlížet na tyto události očima člověka té doby, nikoliv někoho z 21. století. Kdo nemá odpovědnost za stát a za národ, může zpochybňovat leccos. Čas u tohoto relativně statického filmu rychle plyne a všem, kdo znají historii (a pohlíží na ni nejednostrannou optikou, přičemž uvědomují si dobové reálie, souvislosti, stejně jako příčiny a důsledky), musí chvílemi mrazit v zádech. Takže byť nejde o přesnou rekonstrukci schůzky Háchy a Hitlera v Berlíně, je Noc rozhodnutí neskutečně silným a působivým počinem, který by měl být nejen mementem, ale rovněž by měl otevřít oči každému, kdo žije v utkvělých předsudcích bez špetky  snahy o objektivní líčení dějin. Prostřihy na autentické záběry byly místy lehce rušivé, ale dokreslovaly celkovou tíživou atmosféru. K tomu ale napomáhala i hudba a výtečné výkony dalších herců, zejména L. Munzara a F. Němce.

Piti Piti Pa je velmi milé pokoukání a to nejen z důvodu přítomnosti řady půvabných hereček - tanečnic v Evansově (Funèsově) souboru. Od začátku do konce tu nejsou vyloženě slabé momenty a mnohé dokáží řádně rozechvět bránici. Asi nejvíce jsem se zasmál u scény, v níž Evans používá poslepovanou magnetofonovou pásku k telefonnímu hovoru. :) Jen tak mimochodem - palác v Římě, kam jde Evans za markýzem v otázce otcovství svého synovce s jeho komornou, není to ten samý, co byl ve Fantomasovi 2 při maškarním plese? Ten parčík před budovou mi přišel hodně povědomý...

O vynikajícím herectví Louis de Funèse nemůže být pochyb. Opět tu kraluje svými gesty a mimikou, byť pravda, tentokrát v umírněnějším duchu důsledkem prodělaného infarktu. Námět ohledně degustací byl fajn, převleky taktéž, ale směr, kterým se posléze komedie ubrala (cirkus pro mě trapný, továrna tomu dala korunu), už mi nešel k chuti. Hodnotím velmi slabými 4*, zvažuji dokonce 3.