merissa

LFŠ 2009: režisér Vorlíček před projekcí tvrdí, že z původně těžce ideologicky zatíženého Kozákova románu zůstalo ve scénáři, který musel spolu s Macourkem napsat z existenčních důvodů (nařízení shora), pouze jméno hlavního hrdiny, zbytek byl vlastní fabulací. Po projekci už se na román odvolává jako na hlavní kostru příběhu, který, opět připomíná, musel být zpracován z existenčních důvodů - tedy kvůli možnosti další tvorby. Režisér vzpomíná, jak se během natáčení měli všichni dobře, pili a kupovali víno ve velkém a všechno to vlastně bylo fajn. Nereflektuje na výtky schematičnosti charakterů - zlý emigrant živořící v Rakousku, který pro peníze udělá cokoliv, poťouchlý farář tahající děti za uši a umožňující hrát v kostele kapele místní omladiny, charakterní předseda bezmála se slzou v oku, když se hovoří o rodné Moravě, floutkovský komunista nové doby, hrabiví zemědělci bažící po soukromém obchodu s cizinou, v minulosti zřejmě politicky perzekvovný soudruh, navrátivší se opět do náruče strany (která ho sice už jednou nechala v base, ale...) atd. - nereflektuje ani na výtku k zasazení do léta 1968 a jasnému rozdělení skupin na zlí hrabiví individualisté=reformní komunisté vs. hodní charakterní poctivci=normalizační komunisté, kteří nepodlehli šálení západních kontrarevolucionářů (a jejich valut). Jediným Vorlíčkovým argumentem je konstatování, že pokud někdo v té době nežil, neví, o čem je řeč. Navrch přihazuje pár veselých historek o emigrantech (ne všichni byli dobří, některé sem vraceli v okovech !!!), o novodobých podvodnících a hlavně o tom, jak se všichni ti herci na natáčení těšili, protože ten kraj je krásný, víno chutné a parta dobrá. Zamáčkla jsem slzu. Nad Vorlíčkem.

Řemeslně po všech stránkách dobrý, námětově už poněkud sporný snímek, který sice poukazuje na bezpráví v padesátých letech, ale pouze na příkladu dvou pravověrných a charakerních komunistů. Tím pádem jednak zůstali stranou političtí vězni, kteří byli komunistickému režimu nepohodlní - od kulaků po duchovní - druhak to vypadá, že stranické čistky v 50. letech postihly právě jen ty komunisty charakterní. Bohužel jsou oba dva postižení vysocí funkcionáři vylíčeni bezmála jako socialističtí světci (dělnický původ, práce ve straně už od 30. let, odbojová činnost, nasazování vlastního života za soudruhy v ilegalitě), byť je z dnešního pohledu jasné, že do pozic, které zastávali, se nemohli dostat za ryzí charakter, ale spíš po hlavách těch, se kteými se mohli o něco později sami sejít v cele.

Vodka, sex, bití, zdevastované domy a tak dál - to vše ve filmu je. Není v něm ale nic dalšího, kvůli čemu by se na tenhle film dalo koukat. Psychologicky naprosto ploché postavy, místy až divadelně karikující (policistka), kulisy okoukané ze sociálních dramat, ke kterým zřejmě režisérka tíhne, žánrová nevyhraněnost. Tady už ani ten alkohol nepomohl.

Mistrovský kousek muzikálových romancí, ve kterém je kromě bezchybných pěveckých a tanečních čísel i spousta velmi vtipných skečů. Navíc překrásná Rita Hayworth, okouzlující Gene Kelly, ironizující Eve Arden a nezapomenutelné řeči Edwarda Brophyho.

Snové sekvence ze Sestry čte Filip Topol, hudbu obstarávají (jak jinak) Psí vojáci, dílem z alba Sestra, dílem z Topolovy současné tvorby.

Po čtvrtstoletí už dost vyčichlý film, ve kterém se výrazně projevuje Jakubiskova záliba v italské kinematografii, zejména v oddychových žánrech, oblíbených v 70.letech.

Propagandistická čtvrthodinka na téma Jak bránit svou zem. Pohraničníci představeni jako parta dobře sehraných pohotových borců, kteří bez stínu pochybnosti střeží hranice proti západním diversantům. O tom, že jejich pozornost se soustředila mnohem častěji na ty, co se pokoušeli dostat ven, nepadne ani slovo.

Plný počet za obsah.

V úvodu před filmem bylo řečeno, že se Juraj Jakubisko při natáčení sblížil s Olgou Schoberovou, což je pravděpodobně klíčová informace. Celý snímek je v podstatě poctou její tělesné kráse, kocháním se jejím smíchem, neustálým pozorováním její kouzelné nahoty - z té přeshodinky mi utkvěly toliko její pověstné prsy, pohupující se nad hladinou vody ve vaně. K režisérově cti budiž řečeno, že s tímhle filmem prostě neměl kliku, odmítl jej v prvoplánově hrubé verzi sestříhané bez jeho asistence v Itálii, a že se k němu jen nerad vrací, a to i k dotáčkám v 90.letech (kdy už Olinku naštěstí nesvlékal).

Tanečnice aneb co dělat, když se zamilujete do někoho společensky méně přijatelného. Komorní snímek bez ambicí poskytovat nějaké ponaučení, bez nutnosti moralizovat a vynášet soudy, přesto hluboký.