merissa

Pro mne opět potvrzení toho, že Zlatý medvěd je zárukou kvality. Tenhle film pro mne byl, odpusťte to klišé, ponořením do svěží řeky, bez zbytečných řečí, beze spěchu, bez potřeby běžet hned někam dál a nepřemýšlet nad tím, co bylo, je a bude.

Namísto cesty mladé dělnice za štěstím v reálném socilaismu natočil Fenič cestu obyčejné holky do jednotvárného života u pásu v šedivé fabrice a na operační sál.

Téma dobré, herečky výborné, provedení neslané nemastné, výsledný dojem 50 %. "Konečné řešení", které mělo přimět hlavní hrdinku, aby si uvědomila, že je někde chyba, je bohužel jak opsané z časopisu Žena a život, sekce Pravdivé příběhy :( (Namátkou mě napadá několik podobných, ale lépe zpracovaných snímků, nepříklad Ahoj, Terezko, Všichni umřou, jen já ne)

Bad on so many levels! Taková nenápadná "metalová" agitka z Jižního města, která má nejen chatrný děj a poslabší herecké výkony, ale podává i dost poupravený obraz socialistického života koncem 80. let (čti: od začátku do konce vylhaný).

Jedna (rudá) hvězda patří Eriku Pardusovi, který jako jediný v tomhle filmu dokázal, že umí hrát. Jinak je to nehoráznost sprostá, zejména v momentu, kdy se za rozjuchanými interprety objevuje dekorace klubu SSM složená z portrétů Gottwalda, Castra, Che Guevary, Lenina, mezi to Ghándí, Einstein a v rohu dokonce Masaryk. Už jen ten Stalin tam scházel.

Bez přehánění nejlepší porevoluční český film: napsaný podle snu, režírovaný mimořádně nadaným, vzdělaným a citlivým člověkem, který našel nejen dokonalé herce, ale i lokace a zbytek štábu (Smutného kamera je prostě dechberoucí) a s minimem výrazových prostředků dokázal natočit film, který s dobou nezastarává (což se děje většině českých filmů), ale je čím dál tím lepší.

Pozn. - Inspirací k první akci (nemocniční) prý byla hudba Monkey Bussines, kterou pánové režiséři slyšeli na nějakém večírku, když byli ve Varech roku 2006 s předchozím filmem.

MFF Karlovy Vary, obrovské plátno, šumící obilí, skřípání nákladního vlaku, vítr a kobylky. Čirý požitek!

Taková pěkná, výtvarně vytříbená pohádka o tom, jak statečný muž k pochybnému štěstí přišel za mohutného přispění krásné dámy, zkaženého krále a několika vykutálených kamarádů.

Jediná zajímavá místa v Babičca jsou ta, kde se Archlebová nesnaží hrát. Bohužel jich není mnoho a dost kontrastují s jasně inscenovanými scénami, na které by ale bylo lepší najmout profesionální herce, když už ve filmu, který se tváří jako dokumentární, musí být. Navíc jsem ze slečny Piussi měla dojem, jako by ji některé dotazy obecenstva dost otravovaly, byť nebyly nijak hloupé (LFŠ 2009).