Stefi

Na film jsem šla s velkým očekáváním (10 let práce na filmu, spolupráce s dcerou Milady,..!), bez předchozího zhlédnutí recenzí, protože se nerada nechávám ovlivňovat jinými názory dříve, než si utvořím vlastní. Tentokrát to ale byla chyba a já jsem mohla ušetřit dvě stovky a přes dvě hodiny času. Doktorku Miladu Horákovou považuji za jednu z největších osobností naší země, a mám k ní obrovský respekt. Což se nedá říct o filmu. Když pominu americký ohraný formát: začínáme dnes, vracíme se do minulosti a končíme, kde jsme začali, tak celé uspořádání je prostě špatné. Střih je absolutní chybou, jediná scéna není na plátně více než minutu a půl, ale zato dronem snímaná cesta autem je divákovy ukázána vícekrát, než je zdrávo. Všechny tyto záběry se tak řadí k dalším naprosto nepodstatným, viz například, když Milady dcera přijde do školy, sedne si a to je vše, přichází střih. Dalším problémem filmu je absolutní absence násilí. Sama se nijak nevyžívám v drastických filmech, ale bolest bohužel byla jakousi nedílnou součástí života paní doktorky . Pokud nemáte nastudovaný její život a útrapy, kterými prošla, tak na vás film bude působit, jako kdyby vlastně nacisti byli vcelku milí a komunisti jí akorát nenechali vyspat. To samé k smrti Jana Masaryka, u kterého (kéž bych se pletla a podceňovala lidi) cca polovina diváků sotva pozná, že se jednalo o něj. A samotná poprava je udělaná stejně jako celý film - uhlazeně v duchu vzdělávacího pořadu pro děti, bez jakéhokoliv znázornění obrovských hrůz, kterými si prošla, bez přiblížení její politické kariéry a bez jakýchkoliv jejích duševních pochodů, emocí a snů. Celý film byl nicneříkající zklamání.

Film Masaryk je trošku taková one man show Karla Rodena, která je ale vynikající. Taktéž Oldřich Kaiser v roli Edvarda Beneše je skvěle fungujícím prvkem. Kamera i hudba jsou mistrovským dílem. Byla jsem tak vtažená do děje, že když jsem se v půlce filmu probrala z jakéhosi transu, tak jsem si musela pracně uvědomovat, že se nic neděje, protože je rok 2017. Při závěrečných hovorech Jana Masaryka s Edvardem Benešem jsem měla husí kůži a stály mi všechny chlupy na těle. Jediné výtky, které mám, jsou k retrospektivním pasážím, kdy divák neznalý historických fakt a souvislostí, může si připadat poněkud ztracen. Což nebyl můj případ, ale jsem si jistá, že nejeden divák odcházel z kina zmaten. Druhá výtka vlastně není výtkou, ale zamyšlením. Miluji humor, a to i černý, ale některé pasáže dialogů byly až příliš černé a já se smát nedokázala, jenom jsem zděšeně hleděla na plátno. Nicméně celkový dojem z filmu je tak ohromující, že toto je jen miniaturní piha na kráse, která je ale v důsledku ku prospěchu věci, protože podtrhuje drsnou realitu, která takhle skutečně vypadala.

Martin Scorsese zplodil maximálně spekulativní dílo, kdy ateisti s rovným kšiltem opouští kino po 30ti minutách, a ti tolerantnější tam s občasným zíváním vydrží do konce, aby potom mohli film zhodnotit konstruktivně. Mé dojmy při odchodu z kina byli neovladatelný třes končetin (nejen zimou), zděšení, znechucení a chuť na cigaretu. Do toho jsem neustále dokola opakovala větu: „Co to do háje..?!" Obdivuju Scorseseho odvahu natočit něco takhle nekomerčního. Nikdy jsem neviděla tišší a tím děsivější film. Bylo to syrové a opravdové. Andrew Garfield mě přesvědčil, že rozhodně nehodlá zůstat ve škatulce Amazing Spidermana a pokud dostane příležitost, máme se od něj ještě na co těšit.