spotczek

Fassbender hraje úžasně, takže vykreslení mladého, úspěšného a šikovného Newyorčana působí stejně přirozeně jako jeho pozvolná proměna během filmu v člověka frustrovaného, nespokojeného, sobeckého a posedlého. Ale celé je to pro mě jen jakási skvělá herecká etuda, která běžnému divákovi nabízí mnoho erotických scén, jinak nic. Tedy, kdo se chce dívat, jak Fassbender močí, vzdychá atd, hurá do toho. Jinak je to silně depresivní jízda, krutě připomínající, že každý máme nějaký problém, nikdo není naprosto dokonalý, dokonale šťastný a spokojený.

Harry Brown mi připomíná western, jen se odehrává v dnešní době, v moderním velkoměstě, hlavní hrdina není mladý pistolník, nýbrž zabiják v postproduktivním věku, a oproti brakovému žánru, se kterým má jinak hodně společného, kriticky upozorňuje na rozmach násilí, na kterém se může společnost do určité míry podílet svou nevšímavostí, pokrytectvím a neochotou řešit skutečně podstatné věci, případně být ve svých rozhodnutích jistá a pádná. Michael Caine si zasluhuje obdiv za to, co zvládá v 75 letech. Z ostatních mě zaujal výkon Seana Harrise, který se na záporáky snad specializuje. Muselo trvat celý den, než mu na tělo nalepili nejrůznější jizvy, tetování, modřiny či abscesy, ale úchylného, zfetovaného a vyšinutého debila jsem mu věřila.

Film volně přechází z duchařské povídky v detektivku, aby skončil sociální a politickou kritikou. Nicméně tahle žánrová pestrost spíš odpovídá příběhové linii, než že by rušila. Taková hra s divákovým očekáváním mi přijde ještě přijatelná.

Urbanův knižní Hastrman se sice ještě víc věnuje konfrontaci staré doby s novou, jež je v závěru filmu pouze naznačena, ale já myslím, že by v tomto pojetí ekologická nota spíš rušila. Naopak se mi líbí, že se Havelka soustředil na první část příběhu, kde se dostatečně střetávají nové myšlenky s těmi zastarávajícími, racionální uvažování s tím instinktivním a pudovým, a nevylezla mu z toho parodie ve stylu Konce vodníků v Čechách. Ostatně folklorní nota je právě režisérovi asi nejbližší. Dovolila Dobrému soustředit se na komplikovaný charakter titulního hrdiny a dát mu hloubku, přestože délka filmu příliš nenahrává složitostem. Vyzdvihla bych právě Karla Dobrého a výtvarnou a hudební složku.

Možná, že to obsahuje nějaké sdělení, ale je tak roztříštěné a nadsazené, že jediné, co opravdu výrazně vystupuje z celého kolotoče, je skutečné nasazení Denise Lavanta. Snad zatím vážně jen hraje!

Nádherná pohádka, jíž to jen trochu kazí konec - tak nějak rychle odbytý a najednou moc vážný, ale celkově je film vizuálně úžasný. V podstatě všichni chválí zámek a nemohu než souhlasit. Připomněl mi tvorbu českého Amanita Designu, zvláště jejich hru Machinarium.

Michael Gambon a Jodhi May hrají výborně, ale bohužel se pro mě Dostojevským a Sotkinovou nestali. Dostojevského si představuji mladšího, více nemocného a vyžilého. Celé je to tak nějak málo ruské. V tom je logicky mnohem podařenější sovětsko-československé zpracování ze 70. let, které však nemělo tak zdařilý scénář. Prostřihy mezi literární fikcí a realitou jsou nápadité a budují mnohem větší napětí. Bohužel je tam několik momentů, kdy chybí návaznost a pro větší svižnost jsme coby nezasvěcení diváci odkázáni na logiku příběhu, nikoliv logiku přirozené psychologie. Tím se pro mě Hráč stává víc The Gamblerem. Je to spíše originální film západní koprodukce, který však s Dostojevským a jeho realitou nemá moc společného.

Není to špatné, dívá se na to dobře, ale přece jen Dostojevského psychologické hloubky těžko vystihne prostá kinematografie.

Příběh téměř romantický, jen bez romantiky, jak se podvodníček zamiloval do baletky, která nakonec vypekla jeho. Respektive jak může člověk dojít svého trestu ve chvíli, kdy to vypadá, že se už už vydá na správnou cestu. Jedná se o klasický mainstreamový počin, který však nenudí. Je pro mě zajímavý využitím prvků romantického, nevážného, "konzumního" filmu k vytvoření něčeho neočekávaného. Zpravidla se v těchto typech příběhů ztotožňujeme s hrdiny a "držíme jim palce", ale zde v podstatě od začátku čekáme nějakou katastrofu. Rozuzlení by běžně mělo nereálně idealistický háv, a ačkoliv k happy endu vlastně dojde, rozhodně není romantický a k hlavnímu hrdinovi shovívavý. Vše dopadne dobře, protože spravedlnost, byť oklikou, nabyla vrchu, a právě protože hrdina dostal na frak. Vlastně se jedná o moderní podobu rčení o tom, že lež má krátké nohy, okořeněnou ještě hlubším poznáním lidské nátury: zpravidla doženeme sami sebe.

Bohužel jsem Il Boema viděla v českém znění. Snad by mě původní italské znění zaujalo více. Určitě se mi moc líbila hudba. Angažování velkých operních hvězd bylo naprosto v pořádku a bylo to znát. Určitě bych nesrovnávala s Amadeem od Formana. Tady se autoři snažili alespoň o elementární historickou přesnost, ani si příliš nevymýšleli, jak se co přesně mohlo stát, proto film není souvislým příběhem, ale spíše jednotlivými střípky událostí. Pokud by se s něčím mohlo srovnávat, tak s Farinellim. Zajímavé vlastně bylo to hlavní vyznění filmu jako sondy do uměleckého prostředí té doby. Tehdy tvůrci vůbec nebyli důležití a museli si úspěch zajistit konexemi (zde tedy hlavně přes postel; i když divadlo obecně bylo v té době chápáno jako jeden velký bordel). Šlo možná i o to, že hudba a umění vůbec bylo záležitostí jen vyšších vrstev a "pracující" se mezi smetánku dostávali jen výjimečně. I dnes těžko říct, jak moc jde o řemeslný um a jak moc o živočišnou atraktivitu. Nejlepší asi vždycky bylo a bude, pokud se obojí snoubí dohromady.