hermiona

Jako dítě jsem to taky zkoušela, a ačkoli nám na konci zahrady tekl potok, nikdy mě ten proutek k vodě netáhl. Asi jsem něco dělala špatně, ale z toho důvodu mě příbeh nezaujal. I když je pravda, že Ondřej Havelka vypadal, jako by to opravdu uměl.

Neexistuje v mém životě větší televizní kult než Nemocnice. Na ní jsem vyrostla, dospěla, s ní u pravidelných repríz žiju i teď a budu do konce svého života. Naprosto bezchybní dialogy, které znám nazpaměť nejen odpředu, ale i odzadu. Postavy tak reální a dokonale zahrané, že se ti lidičky stali skutečnou součástí mého života jako kdybych je někdy v minulosti opravdu znala. Od Štrosmajera a Fastové - co slovo, to perla - jsem si do života odnesla celej perlovej náhrdelník, který nosím a používám denně. Ve scéně, která začíná zvoláním holubičí sestry Huňkové "Ježišikriste!" a pak nasleduje 132 vteřin absolutního ticha, v mém srdci Štrosmajer pokaždé znovu opravdu umírá. Stačí, že uslyším byť jedinej tón znělky a nepřepnu i kdyby jinde dávali přímý přenos z armageddonu naší sluneční soustavy. Seriálová legenda s ještě legendárnějšími hvězdami. Pokračování, co vzešly z jiných per, mě (při vší úctě k účastí původních hvězd) hluboce uráží a nelze jim říct jinak, než známým rezkovsko-štrosmajerovským "zprasily!". A ať si říká nebo myslí kdo chce, co chce, na původní Nemocnici mi nesahejte.

Je mi docela šumák, kdo a jak mi servíruje bonbónky poctivé "předněžné" zábavy. Když v každém pořadu uslyším byť jedinou fantastickou písničku ze 60. let, uvidím jednu dobrou scénku, jaké tehdy vznikaly, a připomenu si velikost jednoho opravdového umělce, kterého můžeme vidět fakt už jen z archivu, tak to nepovažuji za zbytečný pořad. Ať si to uvádí Helena, klidně i ze záhrobí, já si nějakým způsobem vždycky přijdu na své.

Pořád jsem čekala, že se ten krkavec promění v Rumburaka :-) Námět opravdu zajímavý, myslím, že slušně zpracovaný. Atmosféra hodně pochmurná, z toho domu na samotě na mě šla hrůza. Pečlivě dělaná hudba, z níž šel místy mráz po zádech. Veškrnová v emocionálních vrcholech trošku přehrává, ale taky nevím, jak bych se v takové situaci sama chovala. Když se stane něco tak strašného, je vidět, že ženy toho opravdu vydrží a ustojí víc než muži. Viktor Preiss jak jsme u něj zvyklí - poctivý v každé vteřině. První klučina dost špatnej, druhý roztomile upřímný. Nevím, proč kanadská noc, ale pro mne víc než slušnej českej televizní film.

Ze všech bakalářských povídek, které jsem za víc než 30 let viděla (a že jich teda bylo!), je tohle asi nejméně zajímavý kousek. Po letech shlédnuto podruhé - omylem...

Moc příjemný večer na úrovni, jakou má dnes málokterý program. Taťjana Medvecká je skutečně jako víno - zraje do krásy rok od roku. Svým vtipem mě dostal Luděk Munzar, ocenění Jany Hlaváčové mě opravdu dojalo. Myslela jsem, že cenu za ní převezme právě manžel. Když se pak objevila na jevišti, to už jsem slzy fakt neudržela. A nebyla jsem sama, protože jak jsem postřehla, slza ukápla i samotnému Luďkovi a taky Antonín Procházka si nenápadně utřel pravé oko. I kdyby nic jiného, tak už jen zjevení velké dámy českého divadla na obrazovce po roce stálo za shlédnutí.

Kdyby Janička Hlaváčová hrála v teleshopingu, já bych jí spolkla i to. Ano, mám pro ni slabost, ale každý ji pro někoho má. Je pravda, že paní detektivka ze Srdíčka nepatří mezi její nejlepší role, ale pro mě stejně sympatická a reprízu ráda shlédnu kdykoliv. Labilní Jana Preissová se předvedla ve skvělé formě, po všech hodných maminkách mě mile překvapila. Do poslední chvíle jsem neměla jistotu, kdo tu Máří vlastně zabil. Bylo to tak nerozhodně. K tomu všemu staré zimní Prahy nádhera...

Taky bych to asi nedělila do dvou dílů, ale to není podstatný. Druhý díl o hodně dramatičtější než první. Jednoduchý příběh, jakých se denně všude odehráva spousta. Život obyčejných lidí, jakých kolem nás žijí statisíce. Ale to, co tady předvedly čtyři hlavní postavy, doslova bere dech. Tragická role maminky v podání Janičky Hlaváčové, to už je její standard, čili vysoký nadstandard. Ješitnej tatínek Edy Cupáka v kondici, jak ho máme rádi. Ruka mě svědila pokaždé, když marnotratná dceruška Taťjany Medvecké vyjela po Hlaváčové (a že to bylo mockrát!). Lhostejnej, neohroženej hajzlík Jiří Schmitzer si podle poťouchlého úsměvu musel svého despotického ožralu hezky užívat. Třešeň z tohto povedeného psychologického narcisového dortu sráží pouze takový žádný konec, který si nezasloužil ani příběh, ani postavy, a už vůbec ne herci.

Hodně slabý odvar pohádky. Líbily se mi akorát studené malby mezi scény. Herci pouze účastníci nějakého pokusu o studiovou etudu. Takyže nebylo co hrát, a taky není o co stát.

Šaty stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane! Jo, v pohádce lze všechno obrátit, akorát macecha je nesmrtelná postava. Jen s tou emancipací to ani pohádka nezvládla. Popelka musela jezdit na koni, střílet z kuše - a to všechno líp než samotný princ. Popelák v ničem nevynikal, kdyby alespoň vařit uměl... Taky mi tam drobátko scházelo nějaké princátko Drobátko. Jako parodie výborné, originální, z hereckých počinů nutno lehce vyzvednout pouze macechu Mileny Dvorské, která hraje o třídu lépe než ostatní, a taneční kreaci krále Petra Kostky.