sPaRk

I would have laughed, if I could have remembered how.

___

There are no choices. Nothing but a straight line. The illusion comes afterwards, when you ask "Why me?" and "What if?". When you look back and see the branches, like a pruned bonsai tree, or forked lightning. If you had done something differently, it wouldn't be you, it would be someone else looking back, asking a different set of questions.

___

You can't run from your past. You'll end up running in circles. Until you fall back down to the same hole you were trying to escape from, only the hole's grown deeper.

___

The past is a gaping hole. You try to run from it, but the more you run, the deeper, more terrible it grows behind you, its edges yawning at your heels. Your only chance is to turn around and face it. But it's like looking down into the grave of your love, or kissing the mouth of a gun, a bullet trembling in its dark nest, ready to blow your head off.

They were all dead. The final gunshot was an exclamation mark to everything that had led to this point. I released my finger from the trigger. And then it was over.

Nejbližší opuštěná kaple, která stála na staré Hochmeissově polní cestě asi čtyři kilometry jihozápadně odsud, nejenže neměla zvon, ale za války spadla i její věž.

a little bit closer to the end

Pak se s ním raději minu při čekání.

You can't stop what's coming, it ain't all waiting on you.

Toho času jsme jeli koňmo jednoho dne z Křivoklátu do Prahy, abychom se sešli se svým otcem, který byl na Moravě. Dojeli jsme velmi pozdě do hradu pražského, do starého domu purkrabského, kde jsme po několik let přebývali, dokud nebyl veliký palác vystavěn. V noci ulehli jsme na lůžko a Bušek z Velhartic starší před námi na jiné lůžko. V síni byl rozdělán veliký oheň, protože byl čas zimní, a hořelo tam mnoho svíc, takže bylo dosti světla a dveře i okna všechny byly zavřeny. A když jsme usnuli, tu někdo, nevím kdo, chodil po síni, takže jsme se oba probudili. I kázali jsme řečenému Buškovi, aby vstal a podíval se, co by to bylo. On pak vstav, obešel síň hledaje, ale nic neviděl aniž mohl najíti.
I rozdělal větší oheň a rozsvítil více svíček a šel k číším, které stály naplněny vínem na lavicích; napil se a postavil číši vedle jedné veliké svíce, která hořela. Napiv se pak ulehl znovu na lůžko. My oděni byvše ve svém plášti seděli jsme na svém lůžku a slyšeli jsme někoho přecházeti, ale neviděli jsme nikoho. A tak dívajíce se s řečeným Buškem na číše a svíce, spatřili jsme, jak se jedna číše skácela; a táž číše byla vržena, nevíme kým, přes lůžko Buškovo z jednoho rohu síně a do druhého na stěnu a odrazivši se od ní padla doprostřed síně. Spatřivše to, poděsili jsme se nemálo a stále jsme slyšeli někoho přecházeti po síni, ale neviděli jsme nikoho. Potom však, poznamenavše se svatým křížem ve jménu Kristově jsme spali až do rána. A ráno vstavše našli jsme číši, jak byla hozena uprostřed síně, a ukázali jsme to svým blízkým, když k nám ráno přišli.

Bylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek. Dlouho stál K. na dřevěném mostě vedoucím od silnice ke vsi a díval se nahoru do zdánlivé prázdnoty.

Cesta chmurnou krajinou se zdála nekonečná. Nikdo během ní nepromluvil jediné slovo. Když se naše pohledy setkaly, byl v nich vidět hluboký smutek. Nebyl to však jen smutek, který byl v jejich očích, bylo to určité odcizení, které ke mně Viktorie a Robert cítili. Můj nečekaný návrat po více než 12 letech jim dával právo klást mi těmito pohledy nevyslovené otázky.

"If you're frightened of dying and... and you're holding on, you'll see devils tearing your life away. But if you've made your peace, then the devils are really angels, freeing you from the Earth."

"Every one rushes elsewhere and into the future, because no one wants to face one's own inner self."

Poslyš, veverko, řekla jednou veverce jiná veverka, copak je tohle za hospodářství, ten slon je pro tebe moc velký a ten mravenec je přece pro tebe moc malý, odstěhuj se od nich! Ale veverka řekla: Co tě napadá, co bych si bez nich počala, vždyť já je mám ráda!

Všudypřítomnost drogy je jistě rozhodujícím faktorem jejího vzrůstajícího užívání. Mladiství, dohnaní k útěku ze společnosti, ji dnes nacházejí prostě všude. Na venkově stejně jako ve městě trpí mnoho mladých lidi bezbřehou nudou a otupujícím pocitem nesmyslnosti své existence. Jedinou změnu a únik poskytuji na konci týdne diskotéky.
Tato stále vzrůstající část mládeže hledá rozptýlení v některé z populárních diskoték. To, co se v těchto prostorách, v nichž jsou mladiství zbavováni možnosti verbální komunikace, odehrává, je vlastně jen ohlušení hudbou a následné zklamání z toho, že člověk zase nic neprožil.
Tyto děti a dospívající nenacházejí uspokojení svých potřeb, nevidí vhodné perspektivy pro svou budoucnost a nemají zázemí v minulosti, z něhož by mohli čerpal. Protože období dětství, které poskytuje možnost svobodného vývoje, relativně nemanipulovatelného a tím také stabilizovaného, s velkým množstvím podnětů, se zkrátilo ve prospěch včasnější orientace na výkon a pasivní konzum pouze na předškolní věk.
Takový mladý člověk, oloupený o své dětství, má k dispozici jen náhražkovitou fantazii, samostatnost a sebedůvěru, žene se od jednoho podnětu ke druhému a postrádá obranné síly proti mohutnému podněcování potřeb zbožní produkcí, jejíž strategii je vystaven již od dětského věku.
Stále více dospívajících dětí zjišťuje již v pubertě, že díky zostřeným selektivním mechanismům ve škole se přes veškerou snahu nedostanou díky svým budoucím finančním možnostem do atraktivního světa výkladní skříně a reklamy, kterým jsou již od útlého věku fascinovány. S tímto poznáním se sice velmi rychle verbálně vyrovnají volbou alternativního způsobu života, ale ve skutečnosti jim to způsobí velké zklamáni, protože je jim odepřen svět blahobytu.
Také v mezilidských vztazích se peníze mezi mladistvými stávají stále častěji regulativem. Aby se seznámil s dívkou, musí chlapec nejdřív utratit v diskotéce deset, dvacet nebo i třicet marek. O nákladech na módní oblečení, desky, koncerty populárních zpěváků atd. ani nemluvě. Pro učně nebo studenta je to značné finanční zatíženi. V těchto malých oblastech pak vznikají velké problémy, začíná to zde kvasit a dospívající si musí svá přání uskutečňovat jiným způsobem.
Jejich rodiče jim nemohou ukázat žádnou schůdnou cestu. Sami vězí v neřešitelných rozporech: s tím, co si za svůj život vydělali nebo vydělají, si nemohou dovolit to, co skutečně chtějí, respektive co se naučili chtít. Nicméně na rozdíl od svých dětí tento závod tak lehce nevzdávají a s vypětím všech sil vykonávají svou sisyfovskou práci. Svým cílům obětují takové hodnoty, jako je přátelství, důvěra, víra, ochota pomoci, porozumění pro problémy druhých.
Destrukce rodinného života nebezpečně pokročila. V Západním Berlíně jsou již posíláni do rodin takzvaní rodinní pomocníci (sociální pracovníci, psychologové, studenti). Ti zaznamenávají v rodinách nepředstavitelnou bídu vzájemných vztahů, které jsou redukovány na mlčenlivou existenci vedle sebe nebo proti sobě. Stoupající počet rozvodů, soustavné sledování televize ve volném čase, sebevraždy, alkohol, farmaceutické „životabudiče“ - to je prostředí, s nímž se musí dospívající kromě svých pubertálních problémů vyrovnat. Takové dítě se pohybuje v labyrintu s mnoha východy a s vestavěnými překážkami, kterými je například rodičovský dům, možnost využíváni volného času, představa zaměstnání, tlak na výkon ve škole, sexualita a sny. Je otázka, jak to všechno zvládne. Východisko může být v partě alkoholiků, náboženské sektě nebo mezi narkomany. Není nebezpečnější, ale také účinnější drogy, která by tak rychle „řešila“ všechny problémy, jako heroin.