Elleva

„Je ticho, kde se nic neozývá, je ticho, kde zvuk není hostem, v chladivém hrobě – na dně mořském…“ Jane Campionová naplňuje svůj příběh chmurným poetickým spodním proudem, který odhaluje potlačené, ale intenzivní emoce: Adinu smyslnost, Bainesovu něhu a Stewartův hněv. Herecký výkon Holly Hunterové, který spočívá v expresivních pohledech a používání řeči těla pro vyjádření své duševní hloubky lze přirovnat k mistrovským dílům němého filmu. Campionová režíruje postavu Ady s diskrétním odstupem, pomocí jejích letmých pohledů a nahlížení na druhé postavy přes dřevěné lamely, vlající záclony a prostory mezi jejími prsty. To vše ještě umocňují působivé skladby Michaela Nymana spolu s atmosférou drsného novozélandského klimatu --> 5*

V Lost Highway je opět vidět vliv Lynchovy malířské profese a zejména jeho oblíbených malířů Edwarda Hoppera a Francise Bacona. Dveře, okna, uličky, chodby, stěny, závěsy, vertikální a diagonální pruhy barvy, hry světla a stínu odráží a doplňují komplexní psychologii jeho postav, které přestože navenek v některých okamžicích působí až nepřirozeně staticky, uvnitř skrývají intenzívní emoce. Ať už jsou reakce na pochopení/nepochopení Lost Highway jakékoli, určitě je tenhle film jeho dalším uměleckým dílem.