Wendy

Strašpytlík a Mamma Mia! spolu sice nemají vůbec nic společného, ale na mě působily vcelku podobně: mizerný celkový dojem (nutno dodat, že u Chicken Little byl přece jenom mizernější) s pár světlými body (tady to byli asi jedním-slovem-mluvící dikobraz a díky-bohu-nemluvící ryba). Což ve výsledku dává pro mě ohavně animovaný animák ve zmateném nic moc příběhu a se stereotypními "hrdiny". Co se opeřenců týče, vítězí u mě Queer Duck!

Na první pohled neuvěřitelně pitomé, na druhý neuvěřitelně zábavné a geniální k tomu.

Jeden z těch snímků s reálným základem, kde vám nezbývá než bezmocně přihlížet, jakých svinstev jsou lidé schopni, a s pocity prázdnoty, deprese nebo prostě vzteku se ještě nějakou chvíli po shlédnutí vypořádat. A Ellen Page? Jó, tak ta hrát umí.

Krásný příběh s krásnou hudbou, který mám ještě raději na jevišti - přeměna z vězeňské cely a jeho obyvatel ve svět Dona Quijota před vašimi zraky má něco do sebe!

Nejstrašidelnější, "nejzhulenější" a nejzlomyslnější krteček.

Jistě, je to L.A., americká střední plná krásných lidí, sportu, roztleskávaček, lásky, přátelství, sexu a rivality. Přesto je South of Nowhere v mnohém unikátní a dovolím si prohlásíit, že se nejedná o pouhou teenagerovskou vymývačku mozku, ale minimálně o hodně dobrou oddechovou zábavu. EDIT: No, v tom jsem se možná trochu unáhlila. Ve svém žánru zůstává SoN pouhým průměrem.

Musím dát 5* a to jsem vegetariánka.

Falca jsem nikdy neposlouchala a o jeho životě jsem kromě způsobu smrti nevěděla zhola nic. Přesto jsem se na základě traileru v kině rozhodla film navštívit. Pravda, trailer slibuje trochu víc, než pak snímek ve výsledku nabízí, a veškerý děj stojí na střídavých sekvencích úspěchu a neúspěchu v kariéře i osobním životě ještě proložené záběry pár minut před Hansovou smrtí, přesto je můj celkový dojem z filmu velmi dobrý. Za největší klady považuju výkon Manuela Rubeye, hudební složku a scény z koncertů a klipů (což se zase nelíbilo kamarádce, která původní videoklipy narozdíl ode mě znala).

Moc sympatický příběh se sympatickými postavami, kterému by podlě mě ještě víc slušeno divadelní zpracování, podle něhož byl film natočen.

K Bublině jsem se dostala úplně náhodou, když jsem si ji spletla s jinou, izraelskou bublinou. Odbočení od svého původního tématického plánu nelituji - autenticita, neobvyklost a továrna na panenky na mě zvláštně zapůsobily již od prvních záběrů v Marthině bytě, nemluvě o hlavičkách, ručičkách a nožičkách. A bylo ještě líp...