mrart

Jeden z prvních italských pokusů o celovečerní film... Hrozivé a tragické grimasy ústředního hereckého dua si po sto letech nesou půvab velmi vtipné teatrálnosti, ovšem démonická básnířka v soví čapce byla jednoznačně úchvatně zlá. Dohromady s živým hudebním doprovodem brněnského uskupení Piča z hoven, se jednalo o velice nevšední zážitek.

"Vše začíná dnes" je vpravdě velmi důležitý film a vzhledem k tématu je natočený podivuhodně přirozeně a civilně. Jakoby se vůbec nejednalo o hraný film, ale o dokument. Ideou filmu je upozornit na nejpalčivější problémy v systému předškolního vzdělávání, zprávy sociálního zabezpečení a komunální politiky v oblastech s vyšší mírou nezaměstnanosti, kdy stranou samozřejmě nezůstávají ani sami rodiče dětí. Nahuštěnost problémů se v dvouhodinové stopáži snímku může zdát přehnaná, stejně jako některé levicové pobídky řešení, které ve filmu zazní. Přesto se podařilo Tavernierovi natočit velmi autentickou a naléhavou výpověď stavu, který je v těchto oblastech prakticky stabilní záležitostí.

Velmi podmanivá a meditativní koláž z poškozených filmových fragmentů, kde zpomalená sekvence záběrů nahrává vnímání samotných chyb a deformací obrazů. Hudební podkres dodává navíc zvláštní napětí a tíseň. Přesto, vzhledem k tomu, že je film bez dalších zásahů pouze pospojován, nabízí se srovnání se zcela jiným světem výtvarně experimentálních filmů, kde jsou průkopníky např. Stan Brakhage nebo Petr Skala.

Reaktivace vzpomínek svého problematického dětství (resp. období jeho trochu předčasné ztráty) se Evě Ionesco scénáristicky i režijně povedlo respektuhodně výborně. Excelentní je i herecké obsazení dekadentní fotografky a sobecké matky Isabellou Huppert, která psychicky rozporuplné postavy zahrát opravdu umí. Samozřejmě Anamarii Vartolomei také patří za roli Violetty vyseknout jedině hlubokou poklonu. My little princess navíc vyvolává otázky, které jsou směrem k současnému uměleckému provozu stále aktuální...

Jde rozhodně o zdařile vystupňovaný film na téma školní šikany, prioritně zřejmě orientovaný na středoškolské publikum. Stojí za zmínku, že se mi hned několikrát připoměl Klub rváčů. Mám rád, když mě film donutí přemýšlet o něm, a dostane se mi svým způsobem pod kůži, škoda jen těch příliš zjevných nonsensů v dějové lince.

Rose, c'est Paris zřejmě záměrem naplňuje ideu ještě více vytěžit pompézní scény u příležitosti módního focení, tím, že se souběžně natočí něco jako surreálný doku-film, nastavený o trochu té teatrality navíc. Faleš a topornost pro oko objektivu, je ale místy až srandovní podívanou. Přesto jde o jistou formu vizuální rozkoše, při níž jsem se ale nemohl ubránit dojmu, že u povedených pasáží by mi stačila právě jen fotografie, pro kterou hlavně byly scény strojené.

Netuctově švihlým způsobem zvrhlé erotické béčko, které do žánru komedie posouvá převážně práce střihače a zvukaře. Nicméně nasmál jsem se, a to je hlavní.

Dokument začíná roku 2006 dotazem na návštěvníky Whitneyova Muzea umění v New Yorku: „Můžete jmenovat tři ženské umělkyně?“... Women art revolution je důležitý dokument o feministickém uměleckém hnutí v Americe od konce 60tých do 80týchlet. Cenný je hlavně velmi archivními i vcelku nedávnými rozhovory s důležitými autorkami (včetně skupiny Guerilla Girls), které pomohly ke změnám a transformaci mnoha panujících stereotypů v uměleckém světě.

42 sekund pro stopáž snímku je vskutku nadmíru šibeniční čas a zdá se až absurdní zvládnout naplnit toto zadání ve smysluplně koncentrované formě. I přes slavná režisérská jména je zde proto velký kvalitativní rozptyl jednotlivých mikrosnímků, obdobné je to ale samozřejmě u všech časově omezených vícerežisérských kompilací - např. Chacun son cinéma, Visions of Europe ad.). Obecně se tu také nejedná pouze o „natočení materiálů podle svých snů“ ale i specifických představ, což je něco jiného. Dohromady „One dream rush“ tvoří velmi zvláštní téměř videoartovou podívanou, kde v množství bizardních příspěvků jednoznačně vyhrávají ty konceptuálně čistější, není jich ovšem mnoho.

Překvapivě vzhledem k hlavnímu tématu filmu, jde zpracováním vlastně o čistou (byť místy nepříjemně kousavou) komedii. Přestože pro mne osobně zásadnějším objevem není, své půvaby zvláštní jedinečnosti rozhodně má.