Shaqualyck

...a chce po nás, abychom od teď spoďáry kupovali zásadně v HáeMku.

Není to tak dlouho, co jsem si během polední pauzy odskočil do nedalekých lahůdek pro nějakou tu předraženou delikatesu s úmyslem ji následně pozřít. A protože mne maminka pro mou lásku k fermentovanému tvarohu už od malička příležitostně oslovuje „Monty Jack“, je nabíledni, že jsem si to namířil rovnou k pultíku se sýry. Letmým pohledem za sklo jsem seznal, že fakt není moc z čeho vybírat, nicméně svých 20 deka tmavé zrající goudy jsem z prodavače nakonec bez větších problémů vymámil. U vědomí toho jsem se však, já filuta, upomněl na léty prověřený montypythonovský skeč a rozhodl se celou situaci kolem poloprázdného sýrového úložiště trochu odlehčit. Při placení mi obsluha s omluvným mávnutím směrem k vybrakovanému chlaďáku sdělila, že zítra to snad bude lepší, načež jsem zareagoval slovy: „To je moc dobře, jinak bych Vás musel zastřelit“ a připojil spiklenecké mrknutí. No, nebudu vás napínat, ve frontě za mnou stáli dva strážci zákona. A taky jim to nepřišlo vtipný…

Apeluji na vás jako na bytosti lidského typu, odhoďte škleb a pokuste se v šíleném světě plném zdravé závisti a přirozené nenávisti alespoň na chvíli o trochu té klišoidní lásky k bližnímu svému. Třeba těch kopanců do zadku nakonec neschytáte tolik, kolik byste při pohledu na obsah Televizních (hov)novin čekali. Tolik k Vánocům primář Sova a Marek Eben.

A teď už Dandy Warhols a jeden z mých nejmilejších vánočních evergreenů:

Tak tedy šťastné a veselé!

Slavíky jsem neviděl, bulvár mě míjí, nicméně před nehasnoucí hvězdou českého dadaismu, panem D. L., a jeho laskavým a procítěným přednesem z jiné dimenze zkrátka nebylo úniku. Zpěvák, herec, kickboxer, kněz a závodník rallye. V neposlední řadě pak autor geniálních reklamních sloganů jakými bezesporu byly např.: „Aby bílá bílá byla“, nebo „Bílá bělejší, prádlo čistější“. Zkrátka lumen. Dokonce Ordo Lumen Templi. Divím se, že ještě nekandiduje na prezidenta, docela by zapadal. Koneckonců z lásky a obdivu k jeho dravému ptačímu boybandu se jeden ze současných kandidátů (ano, ten s tapetou místo obličeje) vyznal víc než jasně. Daniel Landa nevolí komunisty, není veřejným majetkem a slušní lidé se ho bát nemusí. Tak to se mi ulevilo. Blíže viz olomoučtí Zatrest:

Panové z The Lonely Island s oblibou komponují humory vskutku pičózního typu a jakoby mimochodem k tomu přidávají pjosenky, které drží prst na poklopci času, prostoru, facebooku a MTv. Pro tentokrát dostal ťafku do svého pěstěného ksichtíku samotný princ středněproudého jakože r 'n' b Justin (možná mě znáte z N*SYNC) Timberlake. A usoudil, že když už si z Vás někdo dělá prdel, je lepší být uvnitř než venku - a tak vznikl nápad, jak co nejsrdečněji oslavit den matek. No, já bych to asi řešil jinak...

Pořád dost dobře nechápu, kdo je ochoten věnovat sobotní večer tupému zírání na jakousi taneční pseudosoutěž, jejíž smysl mi uniká. S úsměvem idiota pokyvovat hlavou nad plnotučnými bonmoty odporné poroty stran počtu kroků při valčíku Aleše (kdysi jsem skočil medaili na Olympiádě a už se to se mnou vezlo) Valenty. Mlsně si zaslintat nad spoře oděnými udýchanými slečnami a s konstatováním, že Vašku Vydrovi to tango přece taky nejde, uložit děti, dojíst chipsy, vyčurat, spát. Rozhýbané muzeum voskových figurín bez chuti a bez zápachu. Lidi, to jsme fakt takový paka?! No dobře, tak já si teda počkám na 168. řadu s robotickým klonem Pepy Vojtka a dablérkou mumifikované Dáši Havlové – to bude teprve tanec!

Pomalu plním resty a nedávno jsem sám sobě zadal za domácí úkol The Doors. U vědomí toho, že zbytek kapely je pořád ještě tak nějak naživu (a nikoho to zrovna dvakrát netankuje) si říkám, že asi muselo bejt dost frustrující skládat, zkoušet, lítat po světě, hrát stovky koncertů… a vědět, že navěky věků vás celej svět bude znát „jen“ jako toho chlápka z kapely Jima Morrisona. Jenže co s tím chcete dělat. Vždyť U2 si taky nelze představit bez Bona, Pearl Jam bez Eddieho, nebo třeba „Stouny“ bez Micka. Genesis či INXS by o (ne)povedených rošádách za mikrákem mohli vyprávět. A pokud jde třeba o Queen, mám za to, že na některé „personální“ excesy by měl existovat paragraf s horní sazbou deset let bez kytary.

Kapitán Demo si to rozdal s Facebookem. Nebo na Facebooku, teď nevím... Každopádně je teď mnohem jednodušší pochopit, na co pan Zuckerberg myslel, když po nocích klofal do klávesnice :)

Vlastně ne trochu, ale hodně. Spirit nedává smysl, půlka ho chybí a zbytek přebývá. Dívá se na to dobře, film totiž vypadá ještě líp než dlouze retušované předvolební billboardy. Ale člověk se nemusí jmenovat zrovna Přemek Podlaha, aby věděl, že i pod slupkou toho nejnaleštěnějšího jablka se může skrývat nestravitelný obsah hnilobného typu. 

Miller je mimořádně nadaný ‘komiksák’, o tom není sporu, ale jako režisér má rozhodně co dohánět. Nedrží-li ho teda zrovna na vodítku Zack Snyder nebo Robert Rodriguez.

Když uvážím, jak dlouho jsem na tuhle “podívanou” sbíral síly,... no, jsou i horší filmy. Nejsmutnější je, že tenhle měl na víc. Výrazně na víc. Tak snad příště, Franku.  A na spravení si dáme třeba The Hives. A jak to souvisí se Spiritem, potažmo se Sin City? Nó, je to něco takovýho, ale docela jinýho…

Tentokrát Jon Lajoie a jeho ukrutně vostrá snaha o genderovou korekci termínu „mateřská dovolená“. Radost budou mít asi hlavně fanoušci Rage Against The Machine… :-)

Ne že bych si v rámci jakési oplzlé samolibé selfpromotion vedl otevřený čtenářský deníček, ale „Americkej Sen“ Warrena Ellise – tedy jakýsi tištěný průvodce začínajícího amerického ouchyla – je četba, na kterou zřejmě hezkých pár let nebudu schopen/ochoten zapomenout. Čím víc jsem se na začátku smál, o to víc se mi ke konci regulérně navalovalo. Dokonce si umím představit, že podobné tiskoviny dělají společnost pornomagazínům v knihovničkách Quentina Tarantina, Nicka Cavea či Perryho Farrella. Inu, takové hezké čtení o vskutku nehezkých věcech. Přiměřeně vulgární, s řadou Chandlerovských (někdy až filmově noirových) motivů, ale prostě samoúčelně divné, bez pointy. Pocitově asi tak někde na škále od dávivého reflexu až po „málem jsem se posral smíchy“ – čili ideální literatura na záchod. Doporučuje deset z deseti držitelů permanentek do jednacího sálu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Zásadní zjištění: - fakt mi chybí ‘Americké nezávislé léto‘ na ČT2,

                               - Aaron Sorkin je agent CIA,

                               - pro skalní fanoušky Godzilly budu mít od teď o něco větší pochopení,

                               - internet je zlo,

                               - a normální je nebýt normální.

To sice jako jo, ale sorry, fakt nemusím vědět úplně všechno a celé tohle hardcore bizzare panoptikum mile rád zase na chvíli přenechám pánům a paním v bílých pláštích. Palahniuk je zkrátka jenom jeden.

...a já, ačkoliv nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, bych si při výběru literatury měl do budoucna asi vážně počínat o poznání obezřetněji…

Na svých občasně pravidelných toulkách za bizarnostmi hudebního byznysu občas narazím na něco, co v podstatě nelze slovy dost dobře popsat, natož vysvětlit. Někdy jde dokonce o záležitosti natolik sofistikované, že je i přes svůj skrz naskrz tolerantní přístup k módním výstřelkům nejsem schopen pobrat a dobrovolně onen zkázonosný proud novodobé lidové slovesnosti předčasně ukončuji kliknutím na tlačítko !STOP!. Do této exkluzivní kategorie bezesporu spadá i můj poslední objev, který svým, do posledního detailu vybroušeným, stylem sesadil z pomyslného trůnu i do té doby neohroženého krále českého rádoby r’n’b dadaismu (ano, je to Ben Cristovao) s jeho mejdanovou vypalovačkou „Na zdraví“ (http://www.youtube.com/watch?v=6rFutGOLak0&feature=related). Na bronzovou příčku tak proto nutně putoval nadpozemsky romantický pěvec balkánského typu LEPI se svým úderným šlágrem „Iza Oblaka“ (http://www.youtube.com/watch?v=x44zzpBL9dU). Co naplat, mužný baryton musel protentokráte ustoupit progresivním rytmům s něžnými a laskavými texty. Ale teď už dost řečí, přichází pan Kapucino se svým libozvučně ševelivým „Ja Ti to taky“. Již po pár vteřinách je zřejmé, že tady se skutečně jedná o zážitek z jiného světa… Tak tedy příjemnou zábavu, ale nestěžujte si, že jsem Vás nevaroval.

Duben málem v pérdeli a v deníčku časová ďoura o velikosti bezmála čtyř měsíců. Stydím se. A vynasnažím se zjednat nápravu stůj co stůj. Kéž by tak den měl alespoň 28 hodin... Jinak teď tak trochu jedu v pohádkovém opáčku (viz komentáře). Ono totiž, ulpí-li na běžném smrtelníku zpravodajský pel dnů všedních i svátečních, nabyde tento velice snadno dojmu, že úkazy jako slušnost, zdvořilost, čest, úcta či charakter jsou dnes už snad málem vyhynulými druhy a zahlédnout je proto lze spíše než ve volné přírodě, lépe v archivech pověstné domácí pohádkové tvorby. Takže asi tak.

Přátelé, kamarádi! Rok 2011 se nachýlil a tak bych chtěl v rámci pravidel slušnosti a skromné selfpromotion alespoň ve stručnosti poděkovat všem těm, kteří mě i v téhle prazvláštní době a navzdory mým proměnlivým náladám umně dokázali s železnou pravidelností neúnavně zásobovat svými vytříbenými texty, hodnotnými postřehy, originálními nápady, cizelovanými humory či jinými veselostmi rozličných druhů a typů, zkrátka vším zajímavým, co přináší jak svět filmový, hudební či literární, tak i sám prostý život lidský.

A zároveň bych vás všechny chtěl poprosit, abyste ani v nadcházejícím (doufejme, že ne posledním) roce ve svém snažení nepolevovali, neb jste (jistě nejen pro mě) skutečně ryzími životabuditeli. Doufejme, že se POMO ani tentokrát nemýlí, svět neskončí a já budu moci za rok přibližně ve stejnu dobu přijít s podobně duchaplným textem.

Do té doby se pokusím krom jiného nakoukat vícero prima filmů a naklepat sem i nějaké to povídání okolo. Nebudu-li samozřejmě zaneprázdněn nějakou záslužnou činností typu práce, škola, očichávání použitých čajových sáčků či rozšiřování mé početné sbírky titěrných pestrobarevných nálepek z exotického ovoce, ...což aktuálně asi moc nehrozí... I do toho deníčku se vynasnažím semo tamo něco šoupnout, a nezanedbávat ho jako v uplynulém čtvrtletí.

Takže zatím ahoj a mějte se, ehm, třeba famfárově! ;-) A rozum do hrsti!

Možná bude dost těžké tomu uvěřit, ale hip hop se dá dělat i bez thousands of motherfuckin' bitches, kilogramů monstrózní bižuterie a laciného podbízení se dětičkám ve vytahanejch hadrech za (deseti)tisíce... Nevěříte? Zkuste naživo tohoto pána.

:-)

"Hele, kašlu na to, že znáš podzemku jak svý boty! Říkám Ti, měli jsme jet autobusem!"

Kam že to poslední dobou směřuje český film? Při úvahách nad touto zatrolenou hlavolamkou si jistě spousta z nás čím dál častěji vypomáhá Ludolfovým číslem… Krásně to shrnulo hudební těleso ‘JANANAS‘, můj malý velký objev letošních ostravských „Barev“. Doporučuji všemi deseti, nálepkou "freak-folk" se nenechte zmást. Anebo nechte, je to jedno :-)

Nespoutaný multiinstrumentalista, notový génius a pán akordů narozen ve znamení houslového klíče. To vše je Danny Elfman - můj nejoblíbenější z oblíbených (pokud jde o skladatele, BTW díky CSFD, tahle 'rubrika' tu v oblíbených opravdu chyběla! A jistě nejen mně...). Mimochodem, možná to nevíte, ale tenhle pán nekomponoval vždy jen filmovou hudbu, ale spolupáchal i roztodivné černohumorné úlety s kapelou Oingo Boingo...

Mistrovství světa je v plném proudu, pravda... ale basket je přece taky moc prima kratochvilná záležitost. Obzvlášť přifaří-li se k playerům z NBA pacient typu Aliho G.