Cival

Tenhle typ filmů (patetické a formálně meganudné dojáky o postiženém člověku, které akorát citově vydírají) může natočit jen ¨tvůrce-ubožák. Trapně hloupá sázka na jistotu, kterou diváci vždy sežerou alespoň za těch 60%. je to přeci tak dojemné a hluboce lidské. A hraje tam ten chlápek, co dostal Oscara... ba co víc, přehrává. Jsem dojatej, mámo! Zoufalost pro nepřemýšlivé.

Dávno pryč jsou doby, kdy byl režisér Peter Segal nucenou překážkou při snadné konzumaci Sandlerových šílených komedií. Popelka, která má ve filmografii takové prasárny jako Tommy Boy či Zamilovaný profesor 2, se definitivně proměňuje v princeznu - i od Kurzu sebeovládání ušla hodně dlouhou cestu, na jejímž momentálním konci je audiovizuálně natřískaný remake Nejtěžšího yardu. A překvapivě ne ryze komediální, nýbrž na bázi nejstarších filmových obratů usmažený ve vězeňsko-sportovní drama Sandlerovského (tedy notně odlehčeného) stylu, které se snad nechalo přímo inspirovat Berovým Friday Night Lights. Efektní střety vymačkané co do brutality daleko za hranici normální absurdity, nemá sice tolik fórů, kolik jsme čekali, ale pořád vyplňuje škatulku "film Adama Sandlera" tak zábavným způsobem, jaký si jako jeho fanoušek žádám. 3 a půl hvězdičky.

Nejen parádní scénář a výborní herci, nejen důkaz o síle filmu bez ohledu na rozmáchlost interiérů i exteriérů. Dvanáct rozhněvyných mužů je i ukázkou Lumetovy fenomenální schopnosti režírovat zároveň nenápadně, přesto však neustále překvapivě a i na prostoru nedovolujícím formální excesy inscenovat velmi živě a s vnitřní dynamikou. Už pouhý způsob nasvícení, jenž se proměňuje spolu s houstnoucí atmosférou, volba zcela jiných způsobů zobrazení při různých hlasování, gradace fungující pouze na bázi sugestivních pohledů na jednoho z porotců, to vše hovoří o Lumetově režijní moudrosti, které se nedokázal vyrovnat ani o čtyřicet let později William Friedkin. Lahůdka.

Michael to má prostě v ruce. Nikdo neumí tak cool záběry na statické lidské tváře, nikdo nemá tak vypilované vizuály, které podporují experti na hlášky. U Ostrova jsem se ani chvíli nenudil a nebýt hodně brakového finále, připíchl bych mu bez rozpaků čisté čtyři hvězdičky. Takhle nějaký ten flíček posbírali, ale ani za boha jsem jich nenapočítal tolik, aby překryly skvělého Ewana McGregora a obrazově fantastický non-stop úprk, v němž akce protentokrát není cílem, ale pouhým prostředkem. Nutno podotknout, že bezchybně zpracovaným prostředkem.

Na dokonale bezvýrazném chlapíkovi, kterého rodiče pojmenovali celkem "vypravěčským" jménem Tim Story, by se mohla přednášet režijní sterilita. Za tímhle loserem není ani vlastní zábava, ani pořádně smradlavý průšvih, abysme se mu mohli vysmát. A sto milionů dolarů zmizelo tam, kde končí i začíná výčet veškerých kvalit Jessicy Alby. V prdeli. U Jessicy sexy, u Storyho pekelně nudné. :-)

Slušný výplach za tři hvězdičky s odřenými nárazníky, který v mých očích drží hlavně vypilované automobilové honičky a parádní dávka energických a ďábelsky coolózních záběrů na kvílející gumy. Ale scénář by asi nemohl kandidovat na cenu Sazky. "Nadčasové" fóry bych vypíchl s dobrou vůlí tak z pěti scének, Scott má na odpalování hlášek zhruba dvacetiprocentní úspěšnost (tři home-runy) a Knoxwille je sice sympaťák, ale štáb ho evidentně nechal fidlat jen na druhé housle. Nebýt totální stylovosti a rychlých aut, byl by křest filmových "Dukes" katastrofou. Takhle je s bratranci a rošťandou Daisy sranda alespoň průměrná.

Hudbu The Offspring moc nemusím, ale nutno uznat, že tahle věcička je výborně natočená.

Hudba je samozřejmě abnormálně geniální, ale radši si ji poslechu na řadovkách než v tomhle televizním maglajzu. Jako projekce mě to těžce nebavilo.

Jak se mohlo okolo tak hloupého a interpretačně prázdného filmu dělat takový randál? Jediné co jsem si odnesl bylo poučení, že není nic horšího než bezhlavý dav. Stejný dav, který z Gibsonovy tupé rekonstrukce udělal kontroverzní událost; potravu pro neřemyslící média a pár fanatických věřících, a nenechal ji zaslouženě uhnít jako nezajímavý slepenec zpomalených záběrů. Víra nevíra, ten film je plytký až běda.

Mistrovské dílo, které nesmazává rozdíl mezi dokumentem doby a hraným filmem 21. století jen kvůli manýristickému uspokojení. Náladově vycizelovaná esej o bezútěšnosti šedesátých let totž nezasáhne jen zasvěcené a filmové fanoušky, ale každého, kdo není lhostejný vůči lidské hlouposti, zkázonosné ideologii a davové psychóze devastující to nejlepší z lidství.