Idoviren

To její páčo. Docela se mi zamlouvala postava toho zabijáka. To její páčo. A to unesené děvče bylo sympatické a dalo se mu fandit. To její páčo. The Call má vcelku slušnou atmosféru. To její páčo. No a Halle Berry... Já nevím, ale něco mi na ní nesedělo. Asi to její páčo...

Skvělé obsazení na obou stranách. Děsivý zloun Christopher Lloyd a odvážný hrdina Bob Hoskins za tým lidí, proti kterému stojí "takhle nakreslená" Jessica Rabbit a její podařený chlupaťoučký manžel Rodger. Jako malá jsem králíka Rodgera hrozně nesnášela, kvůli tomu jeho "P-p-p-p-p-please!!!" a taky proto, že všechno pokazil. Ale Falešnou hru jsem jako celek vždycky měla moc ráda. Pokaždé mě dostala kombinace hraného a animovaného světa a taky všechny kreslené vychytávky, jako třeba zpívající meč, nalepovací díra do zdi nebo mizící inkoust. A funguje to na mě dodnes.

V mnoha směrech naprosto perfektní. Výtečný Paul Dano jakou osamělý ňouma Calvin. Barevná Ruby, která poslechne na písmeno. A Scotty jako pes, který čůra jako fenka. Jenže tím, jak si film zahrává s možná až příliš vážným tématem ztrácí lehkost a nadsázku, která se mi tolik líbila na Little Miss Sunshine a kterou bych u Ruby Sparks uvítala spíš. Jinak je Ruby Sparks film s báječným nápadem a perfektním koncem. Navíc je tady dokonalá hudba od Nicka Uraty se všemi těmi houslemi, violloncelly a kontrabasy. A to se mi líbí.

Bezchybná atmosféra, která se postupně stupňuje od nepříjemného mrazení, přes napnutí k prasknutí a nakonec vás donutí zavřít oči. Krom skvělého příběhu se mi na The Conjuring hrozně líbí ten styl sedmdesátých let, nejvíc je to znát na oblečení a pokud chceme zacházet do detailů, mně se hrozně líbí ty noční košile až na zem. A když se všech pět, k smrti vystrašených, dcer v těch nočních košilích sejde dohromady, vypadá to prostě senzačně. A ještě něco je na The Conjuring úžasného, a to sice zvuky a pazvuky od Josepha Bishary. Zářil už v Insidious a tady to rozjížní na pištivé smyčce zrovna tak skěle a děsivě.

Perfektně animovaný svět odpadků, animace dokonalá v celé své špíně. Něco jako labutí píseň pro přestárlého a dosluhujícího robota, který ale jednou najde kytku a tím odstartuje svá roztomilá dobrodružství napříč prostorem i časem. Parádní pohádka se sympatickým hlavním hrdinou a dobrým příběhem. Přiznám se, doposud mě ze všech verzí budoucnosti nejvíc děsila ta se zombie apokalypsou, ale jestli mám skončit jako megacvalda se zakrnělýma nohama na vznášedlo-lehátku, na lodi s ostatvníma vznášejícíma se tlusťochama, to radši začnu jíst lidské mozky a slintat si na triko.

Já zbožňuju Andyho Serkise (z Pána prstenů a z Burke and Hare) a Reece Shearsmitha (jako skvělého knihovníka z Psychoville). A tak jsem doufala, že by to mohlo být skvělé. Dát ty dva dohromady je jako dát si na lívance s jahodama trochu javorového sirupu. Nebo taková byla aspoň moje představa. Jenže ti dva si nejsou v The Cottage rovnocenní a vtipy jsou postavené na tom, že jeden uráží toho druhého. Film to mohl být parádní, ale není. Nevím jestli mu chybí lepší atmosféra, propracovanější vrahoun, víc vtipů (víc jako ten s kuklou) nebo víc jahod. Pro mě průměr, ale je ho škoda.

Stálo mě dost odvahy pustit si Les Misérables, kdy jsem zjistila, že mají skoro tři hodiny. Ale byla jsem příjmně překvapená, že jsem se zase tolik nenudila. I když je zjevné, že film sází hlavně (a jenom) na obsazení a výpravu. A co se týče zpěvu? No, mějtě mě za blázna, ale já myslela, že tam budou taky mluvit.... Nestalo se... Les Misérables vzali mou zažitou představu o tom, že v muzikálech se zpívá jen někdy, pod krkem, zmlátili ji a nechali polomrtvou v příkopu. Zpívalo se pořád, o všem a zpívali všichni. A to mě trochu vytáčelo.

Mistři v zírání nasadili v už v předchozím díle laťku dost vysoko a abychom se v druhé části nenudili, vzali k sobě další postavy, které na sebe mohou vzájemně zírat. Všichni se tváří příliš vážně i když jde jen o běžné rozhovory, opravdu bych chtěla vidět tu rodinnou schůzi na téma "Kdo nechal prkýnko nahoře", protože něco tak vážného nemůže skončit jinak, než defenestrací. A navíc, nemůžu si pomoct, ale Pattinson je mi hrozně nesympatický. Prostě mám vždycky hroznou chuť praštit ho přes obličej lopatou a vykouzlit mu na tváři alespoň nějaký výraz. Rozbřesk jako film má potom kostru z dějových zvratů ve stylu "Co se to sakra děje?". Načež se všichni tváří vážně. Závěrečnou část upírské ságy si budu pamatovat jen kvůli scéně, kdy Jaspera drží dva Volturiovi a najednou se odnikud vynoří ruka a vlepí mu facku. Ta scéna působí (nejspíš neúmyslně) velmi vtipně a já u ní vyprskla smíchy. A dostala jsem chuť mu taky fláknout.

Četla jsem Noční hlídku už jako knížku a v některých věcech jsem se trochu ztrácela. A Noční hlídka jako film, je ještě nesrozumitelnější. Bere si s předlohy věci, které se nenamáhá divákům vysvětlovat, ukazuje jim něco, čemu nemohou bez předchozího přečtení porozumět. Dokonce ani já sama jsem si nebyla v mnoha věcech jistá. Noční hlídka je neuvěřitelný chaos, který se mi ale přesto líbí a já pořád doufám, že jednou v něm přijdu úplně na všechno.

Hrozně se mi líbí ta forma, která v jednom filmu spojuje několik hororových kraťasů dohromady. Pro mě byla nejděsivější část byla čtvrtá i se svým překvapivým koncem. Koneckonců všechny jsou mrazivé a neotřelé. Škoda jen, že kameru vždycky dali někomu, kdo s ní uměl jen mávat, třepat a natáčet podlahu. Nebýt toho, určitě bych dala o hvězdu víc.