Mefistoss

V začátcích ve mně Doctor Who vyvolával spíše rozpaky, ovšem s příchodem Davida Tennanta se začal můj zájem o seriál zvyšovat. Nebylo to pouze o herci, epizody mi přišly do té doby celkově ploché – jak co se týče děje, tak zpracováním (ostatně např. hudba na mne nezapůsobila snad vůbec). Osobně se mi líbila následná gradace a způsob ubírání seriálu a jeho zápletek až ke konci šesté série, kde dějové vyústění znamenalo velmi příjemné překvapení. Také kvalita zpracování stoupala sérii od série. Postava Doktora je příjemně britská, odpadá tu protivné podání nadlidskosti hlavní postavy v americkém stylu. Byť historicky nutná berlička v podobě znovuzrodů Pána Času je dle mého vrzající kolečko v systému. Vše je dokresleno britským humorem, který je tomu našemu poměrně blízký. Pozitivní také bylo rozumné dávkování romantických zápletek (čímž je třeba Torchwood až přeslazen). Poslední částí bych rád reagoval na předchozí komentáře o telepatických polích v TARDIS a podobných ,,sci-fi₺ pomůckách. Porovnejte podobná díla s klasikou třeba od A. C. Clarka a přeložte si výraz science fiction :-)… Neměli bychom s tímto označením začít setřit?

Back in time: Radim Hladík se ještě snaží oprášit zacházející slávu s omladinou, kterou zde ještě spojil s hosty prolínaje tak minulost s … no, jinak podanou minulostí v současnosti. Ale spojení vynikajících muzikantů hrajících osvědčené pecky – to vše krásně nazvučeno, sestříháno, natočeno se spokojeným publikem a zavřeno do 2DVD s hezkým designem bookletu je samozřejmě osvědčený recept na vytvoření takovéhoto hudebního balíčku, který rozhodně stojí za to vidět. Tedy pokud jste fandové, tak to je povinnost :-).

Matador těžkého kovu se jal obklopit se symfonií. Proč ne?! V roce vzniku ještě snad poměrně originální záležitost. Hutné molové skladby sice pasují k doprovodu orchestru výrazně lépe, než rychlé záležitosti typu Master of Puppets, kde mi přijde aranž byť skvěle složených orchestrálních backgroundů místy až rušivá. Režijně je ale koncert pěkně zvládnutý a práce se světlem a efekty je vkusně sehraná se střihem a náladou skladby. Členové kapely zvládli na jejich poměry lehce nadprůměrný herecký výkon a hudebně je po absolvování živého vystoupení a zhlédnutí dalších živých nahrávek podezřívám z podvodu (postprocesing je bohužel v dnešní době velmi silný nástroj ukrývající muzikantovy ruce za výkon procesorů a šikovnost techniků a mistrů zvuku).

Proč mi byly čtyři roky?! Strhující vystoupení jedné z nejlepších band showbyznysu v jejich plné síle. K tomu asi není moc co vytknout, snad jen playbackové intermezzo Bohemian Rhapsody. Ne, skutečně nečekám, že tam vyseknou část, která i ve studiu dala určitě chvíli práce (hlavně vícehlasně jeden smrtelník prostě nezazpívá), ale byl by problém na tuto část pozvat si sbor a odzpívat to live? Monstrózní akce jako byla tato by si to určitě zasloužila a potenciál pro využití dalšího hudebního tělesa v aranžích Queenovských skladeb byl jistě obrovský. Ano, ani Freddieho hlas není ten křišťálový laser s vymazlených nahrávek (i když poslechněte si Impromptu), ale proto existuje toto video, kde kapela skutečně dokázala natočit nejen kilowatty akustického tlaku, ale také téměř nekonečné gigajouly jejich energie. A nutno dodat, že je natočila na jedničku. A nakonec: Letecké záběry stříhané dohromady s pohledy na plný stadion lidí ve skvělém rozmaru - detaily na kapelu a hlavně na fantastického Freddieho s jeho dech beroucí energií, to je koktail, který zaručuje neobyčejnou podívanou.