masr

Až u tohoto Weirova filmu mi došlo, jak jsou jeho témata založena na mimorealistickém vidění ( a není to jen typickou poezií romantismu...). Jenže by bylo směšné a kýčovité nechat poeticky promlouvat životem ubité lidi. Proto nechává všechna zásadní slova vyslovit "děti", "dospívající" - až se mi protiví je nazývat dětmi či dospívajícími, protože právě oni v jeho filmech vidí a cítí mnohem víc než kdokoli jiný... Jejich vidění stojí za neobvyklou atmosférou toho filmu; jejich neodvislost od vnucovaného směřování životem dává filmu zvláštní náboj a možnost pochopení... Oni ne-dospělí se tak Weirovi stávají možností vidět a cítit ze světa víc, než jsme obvykle naučeni... (a mimochodem, nemáte po tomhle filmu pocit, že už víte, z čeho také čerpala Sofia Coppola na Virgin Suicides?)

S úctou k Linklaterovi nebudu tvrdit, že tenhle snímek je absolutním nepochopením možností a omezení daných žánrem a prostředky animace, ale budu se domnívat, že je pokusem o jejich vědomé překročení, rozleptání. Pochopitelně pokusem odsouzeným k neúspěchu - tento animovaný film jakožto vážně míněná "přednáška" tak dopadá podobně hloupě, jako bychom chtěli točit vážný animovaný western nebo klasicky horor. Chybí možnost vcítění do postav, protože animace nemá nástroje k tomu, vyjádřit naplno pocity člověka, naléhavost jeho tváře atd. Chybí zásadní symbolické prvky, které by příběh nějak zarámovaly a nedělaly z něj jen přemoudřelé povídání v podobě nahazování tezí - navíc v rámci žánru, kde obvykle zcela přirozeně a účelně dominuje vizuální stránka... Pokus překročit meze animace, kterého si sice pro jeho odvahu vážím, ale na který bych se už dívat nechtěl. Nakonce bych měl ještě příspěvek do zdejší debaty o pseudo či ne-pseudofilosofičnosti prezentované "filosofie": podobné žvásty vedu po desátém pivu v hospodě taky. Tyhle generalizující blafy pak mají největší úspěch u hloupějších přírodovědců, techniků, informatiků a podobně, protože tito mají pocit, že během chvíle nahlédli tolik "filozofie", že už je vlastně všechno jasné, nerozporné a vyřešené...

Ano, hezké téma - takové typické téma industriální modernity o naší schopnosti překonávat vzdálenosti, udržovat kontakt v moderním světě lidí, kteří se jednou ocitnou tam, podruhé jinde. Ale jako i u jiných filmů Týrlové mám i tady pocit, že tenhle film hodně zastaral, hodně ztratil na působivosti, zdá se dnes být příliš pomalý, lehce nudí... Ale pokud člověk dokáže odhlédnout od dnes obvyklého filmového tempa, dostane se mu návratu do milého, dnes už vlastně zmizelého "pomalého" světa...

První půlhodina filmu je báječná, člověk má pocit, že něco podobného a nezvyklého už dlouho neviděl - počínaje výtečně zpracovanými titulky.. Jenže ona podvratná, ironizující podívaná se posléze mění v obyčejný víceméně vtipný klišovitý film - nesmí chybět láska a její konsekvence vystupňované k trapnému zadostiučinění; nesmí chybět zajímavý synek, který se něco naučil a vlastně tátu zachrání atd. Všechno to ironizující se nakonec utopí v obyčejné americké komedii...

Když pominu banální příběh jak vypadlý z kterékoli primitivní prvotiny fantasy nadšence, stejně si nepomůžu. Neskutečně přeplácaný vizuál plný vrásčitin a chlupatin, barviček a rádobyvtipných detilů mě neomylně vedou k domnění, že zde máme příležitost sledovat správnou americkou variantu výtvarného kýče. Nikdy nic není jen prosté a hnusné, nebo pouze prosté a krásné - vždy je to přeplácané, rádobyefektní a především vlezlé.

Film, u kterého bych pochopil snad jakékoli hodnocení. Výrazně založený na ochotě se naladit na příběh rekapitulovatelný ve třech větách - a především na hudbu a zasněně-zamilované pohledy hlavních hrdinů. Jenže přesto, že se autoři již v počátku snaží film znechutit opakovaným vtipem s vysavačem, aby se publikum mohlo zasmát i napotřetí, nakonec se člověku dostává film, který jednoduše už pár měsíců neviděl. Film, který nemá potřebu se hnát za vrstveným složitým dějem, který nepotřebuje nahazovat intelektuálské teze, intertextualitu a reflexivitu, nebo jak se ty postmoderní hrůzy jmenují. Prostě jen neuspěchaný a milý hudební příběh, který se objevil a zase odplyne a na který musí být správná nálada.

Dost velké zklamání, ale těžko očekávat něco jiného, když jsem doufal v další film tak nezvyklý a nejasný, jako je Cesta do fantazie, nebo alespoň film strhující jako Princezna Mononoke. Jenže mám pocit, že jsem se dočkal jen obyčejné kreslené epické pohádky bez přesahu; hezky udělané pohádky, v které ale už nevidím tajemno, nevidím hloubku okamžiku a vposled vlastně ani hloubku celku...

Možná nejvíc politicko-historický díl Šumných měst, zajímavý a svým obsahem dost smutný. Vávra je jeden z mála lidí, komu jde skutečně uvěřit v rozmezí pěti televizních minut cestu od smutku k optimismu a zase zpátky... Mimochodem, věž onoho dnešního muzea v táboře Vojna je skutečně fascinující.

Netuším, proč bych měl fandit holce, které když zoperují oči, tak začne nejen vidět, ale i slyšet duchy... Nenápadité, není s kým se ztotožnit, film nezaujme žádným vyzněním krom banality typu "člověk by měl zemřít teprve až si všechno vyřeší"... Nuda.

Škoda, zajímavý nápad pohřbila nepřítomnost nebo naprosté neumětelství scénáristy s dramturgem. Takže zbyl jen pokus o zajímavou počítačovou animaci. Tenhle film je tak příkladem filmu, který vznikl díky počítačům a špatný je znovu kvůli počítačům - protože kdyby se s tím autořri měli piplat ručně, nejdřív by určitě raději vybrousili scénář...