Aere

Tohle snad ani nemuseli točit, celkem zbytečný remake jedné obrovské klasiky, jejíž děj už stejně všichni znají, a jde jen o formu zpracování, která se tentokrát moc nezadařila. Luhrmannův styl jsem v Moulin Rouge hltal plnými doušky, ten kýč se tam zkrátka hodil a bylo ho tam tak akorát, ale tady už to maličko přehnal. Nádherná atmosféra dvacátých let, která má z filmu tryskat, je ta tam, když začne na přeplácaných večírcích hrát rapová hudba doprovázená okázalými počítačovými efekty. Postavy jsou vesměs ploché, Di Caprio zkrátka není Gatsby, chvílemi to znělo, jak kdyby ho parodoval. Kolikrát nevíte, jestli se dívate na komedii nebo na drama. Jediné světlé momenty byly Rhapsody in blue při prvním nástupu Gatsbyho na scénu a setkání Gatsbyho a Daisy, jinak to byla celkem nuda, která navíc trvala poměrně dlouho a ze které si odneste leda tak pachuť v ústech. Nic moc.

Bomba! Sice už se nám to začíná posouvat někam mezi Die Hard, Kurýra a Ocean's Eleven, je to stále pekelná jízda s nadupaným castingem a ještě nadupanějšími kárami! Od šestky žádnou realistickou podívanou nečekal, jako dlouholetý fanoušek série jsem dostal, co jsem očekával, a možná i něco navíc. Příjemné je i zjištění, že příběh se začíná rýsovat mnohem propracovaněji, než by se mohlo na první pohled zdát. Každopádně se těším na sedmičku se Stathamem!

Přidávám se ke zdejšímu názoru, DRUHÁ PROJEKCE je u toho filmu NUTNOST! Poprvé jsem tak nějak nevěděl, co si o filmu myslet, líbilo se mi to... celkem, bylo to takové zmatené, bláznivé, rozházené. Na podruhé neváhám ani vteřinu s nejvyšším hodnocením, geniální od první do poslední minuty, vše dává smysl, nic není přebytečné. Skutečně tleskám genialitě pánů Gondryho a Kaufmana, kteří dokázali stvořit tento skvost, kteří dokázali spojením geniálního scénáře a poměrně neortodoxního režisérkého stylu vytvořit jedno z nejkrásnějších pojednání o lásce, co jsem kdy mohl vidět, a přitom se vyhnout klišé, přílíšné komediálnosti či hraní na city. Zůstává mi rozum stát nad tím, jak se jim mohlo povést sdělit tak složité téma s takovou lehkostí a hravostí, a přitom diváka dojmout k slzám. Mnohokrát se tvůrci pouštěli na tenký led, ale přesto je výsledek naprosto famózní. Zde bych rád ještě vyzdvihl výkony Jima Carreyho a Kate Winslet, kteří tvoří skutečně netradiční dvojici, a musím říct, že jsem se tohoto spojení zprvu obával. Obával jsem se přílišné rozvernosti Jima a Kate zrovna nepatří k mým nejoblíbenějším herečkám. Obavy byly zbytečné. Jim Carrey už mnohokrát ukázal, že umí zahrát komedie, avšak zde předvedl i svou vážnější stránku a postavou introvertního a samotářského Joela si mě naprosto získal. I Kate Winslet mě v roli Clementine velice mile překvapila, postava mi vůbec nelezla na nervy, věřil jsem jí každé gesto a místy byla vyloženě roztomilá. S Jimem vytvořili neotřelé duo, na které jen tak nezapomenu (Z paměti bych si rozhodně vymazat nenechal.). A musím se omluvit všem, kterým jsem tvrdil opak, Kate Winslet je skutečně krásná. :) Tento film se u mě zapsal hodně vysoko, druhou projekci jsem dlouho odkládal a nevěřil tomu, že by mi nějak významně změnila názor, i když tato změna byla v komentářích celkem častá, nicméně stalo se a jsem za to velmi rád.

Nejsem z toho tak odvázaný, jak jsem čekal. Předně musím zdůraznit, že průměrný Tarantinův film = nadprůměrný film, u kterého jsem se skvěle bavil, ale taková ta extatická radost, kterou mi přinášejí ostatní Quentinova díla, se nedostavila. Předně mi vadila až možná přílišná komičnost, parodičnost, fraškovitost celého filmu, včetně okázalých hektolitrů krve, masakrů a děr od kulek velikosti ručního děla, to už zkrátka bylo přehnané, nereálné, účelové, až skoro debilní. Jako milovník westernu, ozvláštně spaghetti westernu, jsem se těšil a počítal jsem s nejrůznějšími poctami a narážkami, ale zde mi to přišlo už skoro jako účelové pitvoření. U všech Tarantinovo filmů se řehtám jako kůň, ale ne proto, že by byly až takto cíleně vtipné. Přijde mi, že u všech jeho předchozích počinů byl Tarantino schopen tak nějak oddávkovat poměr vážnosti a frašky, zde se to až nebezpečně naklání k tomu druhému. Hudební doprovod mě neuchvátil tak, jak bych očekával a jak jsem u Quentina zvyklý. Děj plynul pomalu, v podstatě příběh obecně zas taková bomba není, bohužel ani forma vyprávění mu jiskru nedodá, možná to bylo i tou (u Quentina výjimečnou) chronologickou strukturou. Snad poprvé u Quentina mi chvílemi připadalo, že je to moc dlouhé, respektive zdlouhavé. Jako by pořád nechtěl skončit a protahoval děj. Pasáže na farmě byly zbytečně natahované, kdežto třeba sbližování Djanga a Schultze nebo i závěr filmu byly zase zbytečně rychlé. Herecké obsazení potěšilo samozřejmě hlavně Waltzem, který je výborný, ale jeho výkon v Basterds to nepřekoná. Foxx si mě moc nezískal, DiCaprio přehrával, je skutečně vidět, že mu tato role drhla, S. L. Jackson byl vítané oživení na plátně, zahrál skvěle, jediné, co mně vadilo, byl ten jeho „gumácký“ make-up. Jestli to tak mělo vypadat, netuším, ale i kdyby mělo, zase tím upadáme do fraškovitosti. A obecně mi přišlo, že Quentin nevyužil naplno jeho pověstných dialogů, co tak miluji. Spíše se omezil na pár fórů, sem tam svitla jiskřička jeho rukopisu, ale summa summarum nic moc. Abych pouze nekrizoval, najdeme zde opět několik výborných scén, Waltz párkrát zaperlí, Quentin se tradičně mihne před kamerou (a i to mi přišlo už trochu rutinní) a... To je tak nějak všechno. I když jsem film viděl před chvílí, nevím, co bych ještě vypíchl. A v tom možná, alespoň z mého pohledu, spočívá ten kámen úrazu, žádná gradace, žádné kultovní scény, jen standard, až přílíš mnoho humoru, nudnější pasáže střídané okázalými, v podstatě až skoro trapnými masakry, které v Quentinovo grindhousech nevadí, protože tam patří a očekává se to od nich, ale tady to spíš působí jako hrnec Pejska a Kočičky, pěst na oko, ono, Marigoldem zmiňováno, „těkání“ mezi žánry mě zkrátka neuchvátilo, ne takhle nepřirozeně. Mezi moje TOP Quentiny Djanga nejspíš nezasadím, přesto se však jedná o výborný film, jen bych toho od Quentina čekal u tu jeho špetku geniality víc. :)

Ne, nemůžu si pomoct, ale divím se zdejším nadšeným ohlasům a chápu ne tak entuziastické zahraniční hodnocení. Ano, dávám Greengrassovi kladné body za odosobněný, neutrální, dokumentární styl natáčení, kde se nemusíme koukat na americké hrdiny a který nepřetéká patosem. Nicméně 3/4 filmu se de facto nic neděje, sledujeme zákulisí letových center, kde se na vás akorát valí plno „letadlové“ terminologie a po té hodině už mě to pomalu přestávalo bavit, nicméně byl jsem v očekávání vygradovaného závěru. I tak musím říct, že v podání United 93 bylo opětovné shlédnutí nárazu do WTC až nebezpečně mrazivé. Nicméně když už se po hodině a půl dočkáte závěrečného dramatu na palubě United 93, trvá jen asi 15 minut! Hovory domů mi nepřišly snad ani dojemné, spíše zdržovaly (Někdo tu zmiňoval anonymitu a autetičnost, která lépe zasáhla srdce bez lacinného vydírání, nepřišlo mi, právě anonymita a odoosobnění lidí mi nedovolilo to nějak výrazněji prožívat.), nehledě na to, že přestože na palubě připravují vzpouru, ještě asi sto let čekají, než ji vůbec uskuteční. Na co? Takže ano, adrenalin stoupal, jenže to nevyvážilo tu relativní nudu předtím. Naopak už mě v závěru štvali jak dementní teroristé, tak i dementní cestující, kteří ačkoli věděli, že dřív nebo později to naperou do Bílého domu, plácali se hodinu po zádech, aby pak 10 vs 1 skolili jednoho teroristu a zablokovali si uličku ke kokpitu. I přesto nelze zamluvit hodnotu tohoto filmu, který září mezi přeslazenými příběhy o hrdinech, jenž na toto téma byly natočeny.

Ne, čekal jsem víc, těšil jsem se na víc, chtěl jsem být ohromen, dojat, převáclován emocemi... Vypadalo to slibně, dva (tři) režiséři u kormdila, několik příběhů složených do mozaiky, aneb koncept, který mám moc rád, prolínající se minulostí i budoucností, nabité herecké obsazení v čele s Hanksem, téměř tříhodinová stopáž, které jsem se nejenom nebál, ba naopak jsem ji kvitoval a doufal, že i díky ní bude možno naplno rozjet záměry autorů a dát jim potřebnou formu. Avšak ne všechno se povedlo tak, jak bych očekával. Předně musím vyzdvihnout odvahu tvůrců v oblasti formy, rychlý střih, prolínání 6 příběhů v téměř třech hodinách a obsazení jednoho herce do více rolí mi přišlo nápadité, povedené a určitě to filmu zvedá credit. Hlavní hudební motiv se mi moc líbil, ale celé by to mohlo a možná i mělo být takové údernější, vyždímat vás to, závěr by měl být bombastický výbuch emocí, místo toho se dostavuje poměrně klišé, úsměv, povzdech a nic. Nevím, jestli k postavám nestihnete přilnout, jestli kvůli stejnému hereckému obsazení postavy spíše nesplynou a nějaké pouto k nim se ztrácí. Každopádně pro mě se událost roku nekoná, film je to krásný v mnoha ohledech, možná trochu účelově natočený, ale hlavně bez výraznějšího pohybu emocí, takové té špetky něčeho, co s vámi pořádně zahýbe, donutí vás na film myslet i dlouho po skončení, nutí vás pustit si ho znovu, zaryje se vám do paměti. To tu zkrátka, alespoň za mě, není, a proto ani já neuděluji maximální počet hvězdiček.

Coenovi mají skutečně specifický styl, který rozhodně nemusí sednout každému. Ani já sám si nejsem jist, zda je mi to po chuti více či méně, ale nic to nemění na tom, že u Lebowskiho jsem se bavil královsky. Velkou zásluhu na tom má ústřední trio Bridges, Goodman, Buscemi, kdy hlavně Bridges a Goodman solí jednu hlášku za druhou. Je to sice občas trochu zvláštní humor, ale Coenové to podávají tak, že se vám (nebo aspoň většině) prostě musí líbit! K tomu parádní soundtrack, zabroušení do westernu, trochu společenské satiry a i ten film-noir tam občas vykoukne. Pro mě určitě jedna z těch lepších komedií! The Big Lebowski má zkrátka charisma!

Ten film je zkrátka moc milý. Chvílemi úsměvný, chvílemi hořký, hřejivý, smutný, ale i dojemný. Roadtrip skutečně pestré rodinky, na jehož počátku jsou si všichni daleko, ale díky krásně jednoduchému společnému cíli – kontest krásy nejmladší Olive, která rozhodně není prototypem modelky (I když, jsou skutečně modelky ztělesněním krásy? Dnes už mi to tak samotnému nepřipadá.) – k sobě najdou cestu, dodají si sílu a cesta zpátky už rozhodně bude růžovější. To vše je podpořeno velmi sympatickými hereckými výkony od de facto všech, žlutou dodávkou, která spolu s Olive tvoří onen „tmel“ rodinky, a krásnou ústřední melodií násobící emoce. K tomu několik scén, které si budete pamatovat (Objetí, taneček, soutěž Miss celkově). Není to typická vyřehtaná rodinná komedie, zasmějete se, ale chvílemi se vám sevře srdce. A to se mi líbilo. Do plného hodnocení tomu ještě trochu chybí, ale i tak se jedná o výbornou záležitost.

Než jsem zjistil, že režie se chopil Mendes, šel jsem jen na „dalšího Bonda“, po tomto „objevu“ však mé očekávání vzrostlo. A právem. Mendes si pohlídal typické bondovské prvky (titulky po první akční scéně, gadgets, bondgirl, ...), které však pojal jinak. Připadá mi to, jako by tyto věci tvořily základní rámec, ale zbytek byl značně okořeněn. Jde zde cítit inspirace Bournem, do očí nás trkne samozřejmě vliv Nolana, kdy v určitých momentech si za Bardema můžete směle dosadit Ledgera a vyjde vám skoro to samé, samozřejmě ne v takovém rozměru. Pokus o prolnutí „nového“ Bonda s tím tradičním se, myslím, vydařil, navíc bez klišé. Líbilo se mi, že zde nebyla až tak nutná bondgirl, automobilová honička, kulervoucí závěr... Navíc i herecké obsazení bylo na výbornou, předzvěst další účasti Fiennese určitě potěší a Javier Bardem byl zkrátka ÚŽASNÝ. Snad škoda, že Newmanova osobitá hudba nedostala tolik prostoru, jelikož bylo samozřejmě nutné držet se bondovské music. Jen se bojím možného dalšího pokračování. protože překonvat tohoto originálního, neklišovitého Bonda, který zabrousí elegantně do minulosti a zpátky, nebude lehké. P. S. Tenhle rok byl asi populární Bazaar v Instanbulu, chvíli jsem se lekl, že koukám znova na Taken 2. :)

Ten film na vás dýchne naprosto neopakovatelnou atmosférou a nepustí vás až do hořkosladkého konce. Setkání dvou lidí bez cíle a smyslu života na pozadí „neznámého“ světa japonské metropole, kde odcizení a samota rezonuje pro „neJaponce“ ještě daleko více. Fantastické výkony Billa Murraye a Scarlett Johansson, kterými se mi navždy zapsali do povědomí. Jak citlivě dokázali stvárnit dvě osamělé duše, které docházejí právě zde tak hřejivého splynutí, které je oproštěno kýče, kalkulu, či přílišného hraní na city. Skvostná kamera a překrásná hudba jen posouvají brilanci tohoto snímku výš a výš. A z toho konce je mi hezky a velmi smutno zároveň. Tleskám a odnáším si skutečně hluboký zážitek.