luke774

Disney vzal vzal svůj klasickej animák a udělal z něj verzi pro novou generaci. Kdyby to udělali se živími zvířaty, nemělo by to ani zdaleka takovy kouzlo, je tu propracovanej kazdej detail, absolutně nemáte šanci se odtrhnout z plátna... Pro mě film roku. Jediný co mě trochu zklamala bylo to, že se Mauglí nedostal do vesnice, jako to bylo v animované verzi, tím by se kvalita filmu vyhoupla na 99%. Viděno ve 2D.

Poslední dobou se se sportovními filmy roztrhl pytel. Nepočítáme-li sportovní evergreeny našeho serveru, tedy hokejový Miracle, patriotistickou oslavu fotbalu The Game of Their Lives a golfový videoklip The Greatest Game Ever Played, přistál u nás nedávno i akční bůh Peter Berg se svými Friday Night Lights. A dnes vede režisér Thomas Carter svého svěřence Kena Cartera přímo do pekla rozháraných puberťáků na střední škole, aby jim ukázal, zač je toho pořádný basket. A jak už je v současné době pěkným zvykem, Carter filmový i reálný vede své učedníky napříč výhrami okem nadprůměrně videoklipovité kamery, díky níž máte za všech okolností detailní přehled o dění na hřišti a ještě je uspokojeno vaše libido. Coach Carter nabízí divákovi nejen klasický sportovní film o outsiderech, kteří díky píli vlastní i jejich trenéra snad možná vyšlápnou zbožně okukovaný basketbalový Mount Everest, ale snaží se i o hlubší poselství. Varovný prst mává – sport není všechno, děti! Vzdělávat se je potřebnější. A i když v našich podmínkách tohle mravokárné gesto nenaráží na úrodnou půdu, resp. úplně se míjí (v kolika středních školách asi žáci dávají přednost kroužku s basketem před maturitou? ;), na státní škole v USA plné dvoumetrových „’ssap nigga?” typů vystihuje situaci bez sebemenší křeče. Všechny patetické manévry a občas až příliš filmařské ilustrace bez zaškobrtnutí slouží příběhu a tam, kde byste se jim jinak zasmáli, tady to neuděláte. Přestože jsem si ho parádně užil, nějaké výtky ke Carterovi přece jen mám. Je už oblíbenou tradicí režisérů sportovních filmů zasadit mezi své civilní hrdiny sémě „obyčejných lidských“ problémů typu mám / nemám jít na potrat, mám / nemám se s někým vyspat. Pokud nechcete, aby byly interpretovány povrchně, nedá se svítit, musíte mít dobré herce. Pokud nepočítáme Samuela L. Jacksona, režisér Thomas Carter má v týmu přibližně dva, zbytek tvoří povětšinou debutanti, kteří hereckou řečí hovoří o dost méně, než řečí basketu. Abych to zkrátil – pokud zrovna nejste na palubovce a tým kouče Cartera ve zpomalovačkách nezavěšuje jednu dvojku za druhou, má film náběh na to býti lehce nudným. A Thomas Carter prostě není Peter Berg, aby všechno, co se pro divácké oko nemá tak výrazný lesk, alespoň zabalil do fešné a dobře sestříhané fasády. Věc druhá – více výrazné hudby! Asi pětkrát jsem si brumlal pod vousy, že kdyby se sem a sem našlapal nějaký zatraceně ostrý hip-hop, výsledek by stoupnul aspoň o dvě třídy. Režisér Carter si potenciál tohohle černošského dynamického sportu uvědomuje skutečně jen zřídka a hudbu používá prakticky je když musí – na začátek zápasu, při tanci roztleskávaček. Právě tady ale více než kde jinde platí, že hrát na efekt se vyplatí mnohem víc než se držet u zdi. Coach Carter je historicky komerčně nejúspěšnějším filmem z produkce MTV a pokud tenhle fakt má režisérovi dopomoct k obsazení další režisérské sesle, rád u toho zase budu. Jde o zručně poskládaný počin, který i přes svou dvouhodinovou délku uteče jako voda a zbyde po něm poměrně dlouhý chuťový jazyk.

Nejlepší film roku.

Ridley Scott je podivný chlapík. Nejdřív se tváří jako potomek strýčka Sama a snad i pomáhá verbovat do armády pomocí G. I. Jane a Black Hawk Down, aby o pár let později natočil úžasně smířlivou úvahu nad nesmyslností náboženských válek. Nejdřív nechal po stovkách doslova chcípat Somálce a hrdinně umírat pár amerických vojáků, teď líčí muslimy i křesťany jako sobě rovné, kteří spolu válčí jen kvůli zrůdnosti několika parchantů, zastoupených na obou stranách (i když v evropském táboře je jich trochu víc). Ale pomalu. Pozastavovat se nad Scottovým vizuálním mistrovstvím je asi jako divit se, že Baroš dobře kope do balónu. Každý záběr je mistrovsky vypulírovaný, bitvy úžasně nasnímané a pro mě osobně pocitově mnohem intenzivnější než chladná řež z Návratu krále, ze které jsem až příliš cítil miniatury a triky. První polovina je určitě vlažnější a sám jsem váhal jestli je Království nepodařenou variací na Gladiátora nebo nedotaženou historickou exkurzí – jenže pak se začne bránit Jeruzalém a všechno do sebe zapadne. Ridley nelíčí Bloomovu postavu jako hrdinu (mimochodem, Orlando je v pohodě), který si přišel pro slávu zavraždit, ale jako muže rytířských ideálů, kterému je přednější záchrana životů svých bližních před umíněným lpěním na území a majetku. „Přišli sem jen pro bohatství,“ hlásí zatoulaný kovář a George Bush ví, o čem je řeč.:-) Scott uhrančivě vypovídá o nesmyslnosti třenic na Blízkém východě a předkládá palčivé otázky: Má větší cenu vlastní čisté svědomí nebo podlost v zájmu celku? Je lepší bojovat do posledního muže nebo se ctí kapitulovat? A jaký bůh vlastně vládne království nebeskému – ten evropský nebo Alláh? Dvě věci jsou ale bez debat. Žádná scéna pro mě tak dokonale nevyjádřila hloupost války, jako symbolický záběr, v němž se desítky tisíc vojáků tlačí do desetimetrové škvíry v hradbě. A kdyby novému Scottovi lidé naslouchali, nemusely by nás možná z médií tak často strašit zprávy o terorismu. Absolutně obohacující zážitek.

Přesně takhle jsem si to přál! Dámy a pánové, tomuhle se říká velká vánoční jízda. Dostanete všechno, humor, napětí, skvělé masky a nenudící příběh. Co chcete víc?

To máte tak. Když se těšíte víc než by bylo zdrávo, můžete se i šeredně popálit. Věděly to už generace před námi, teď to ví i někteří Chowovi fanoušci. Předchozí Shaolin Soccer má u mě cejch geniality a spolu s Jayem a Tichým Bobem i předplacenou pozici skvělého „rozesmívače“ do jakékoliv nálady. Dokonalé vtípky a kung-fu s triky vlastně až na druhém místě, tak vypadal Chowův strhující fotbalový mač. Jenže s větším rozpočtem, krásnou výpravou a elegantnějšími vizuálními efekty došla Chowovi komediální míza, takže tam kde Shaolin Soccer vypouštěl jeden mistrovský fórek za druhým, Kung fu mela mlčí a vlastně ani sama neví, chce-li být znovu tou absolutní ztřeštěností, nebo prostě touží oslňovat svět opulentní akční řežbou. Proto nastupuje více digitálních soupeřů, více natahovaných bitek a trestuhodně málo gagů, které Chowovi (prostřednictvím Shaolin Soccer) udělaly jméno po celém světě. Napočítal jsem vesměs tři dobré fórky (nože, klacík a na třetí si nevzpomenu), což je na kung-fu komedii naposledy tak invenčního srandisty zatraceně málo. K čemu je potom dobré, že Chow mnohem víc odkazuje k západní kultuře, že zapojuje do své hry velkolepé vizuální vtipy a docela slušnou choreografii bojových scén, když to nejdůležitější, tedy bláznivá zábavnost, skončilo někde za autovou čár

Bylo to...hezký. Ne, že bych se nudil, děje tam bylo dost, ale už to proste nemělo to kouzlo jedničky, i když se o to tvůrci očividně snažili. Ale zádě na druhou stranu jsem si myslel, že to bude horší, příjemné mě překvapil konec a myslim, že by se dalo říct, že tím končí cela série.

Auta jsou to úchvatnáobě!!! Ale BMW má pravděpodobně lepšího manažéra na prezentaci vozů (jinak by kurýr, prohánějící se v jedničce taky v BMW, neměnil vůz). Dílko nabídne, kromě nádherných aut a dochvilnosti hlavního hrdiny, který vždy dodrží slovo, ještě skoro nahou pistolnici na jehlových podpatcích.a především hodně stupidní příběh. PS: Audi dokáže i létat, pokud jste to nevěděli! A Frank? Ten umí všechno!

Legendy z Dogtownu díru do světa neudělaly a ani při své pouti po mimoamerických zemích kráter v srdcích většiny diváků nezanechá. Ale jako pohodovému retru se mu daří sbírat první sympatie českého publika, takže následující minirecenze možná nebude tím, co jste po prvních a velmi pozitivních domácích ohlasech zrovna čekali. Ale tak to někdy bývá. Nostalgický náhled do půlky 70. let, kdy se na západě USA naplno rozjel zájem o prkýnka na kolečkách, bych se nikdy neodvážil označit za špatný film. Ale dát mu palec nahoru nebo dolů, to už by bylo zatraceně těžké dilema založené na sérii rozporuplných pocitů. Režisérka Catherine Hardwicke pracuje s tradičním a neskonale primitivním příběhovým modelem, jenž z hlediska klasické dramatizace zachycuje v podstatě jen obligátní vzmach mladého skateboardingu a následný rozklad. Prakticky žádné hlubší rozvíjení triviální linie během sta minut nehrozí a i potenciální konflikty, které by mohly Legendy z Dogtownu uzlovat a hlouběji propracovávat (krádež holky kámošovi k tomu přímo vyzývá), se odbíjí jen povzdechem postavy a rychlým zametením pod skateboardová kolečka. Ta totiž – rolující při tréninku, závodech nebo během machrování před roštěnkami – zabírají obrovské procento stopáže, odhadem okolo 40%. A je jediným štěstím madam Hardwicke, že se jí veškeré poježděníčko podařilo zachytit velmi půvabným způsobem. Nikterak přehnaně akčním, ale na přefiltrované a dobově zrnité kameře více než efektním. Právě minuty na skatech jsou pro mě u Legend z Dogtownu stupačkami do kvalitativně vyšších pater. Vypadají cool, opravdově a ještě se v nich ztrácí profesionální dubléři herců (mimochodem Emile Hirsch je bezkonkurenčně vede). Což jsou charakteristiky, které bych od Catherine Hardwicke po formálně zprůměrované Třináctce nečekal ani v největších návalech optimismu. Tím spíš, že neuhýbá k překotnému střihu a jako okatou berličku si tak zve na jeviště jen provařený pop-rock oné doby. Jednoduché, účelné, místy trochu laciné, ale v každém případě atmosférické využívání muziky režisérce dopomáhá navodit ten správný feeling. Plný vedra, hormonů, bezstarostných vyjížděk a mamonu, který chlapíky z Dogtownu ovládl. Místo a dobu prostě budete cítit a možná to vás dovede k nadšení. Mě ale nezachránila, protože lehce vydobytou autenticitu autorka ztrácí kvůli tradičně americky zoufalému pohledu na flámující omladinu. Jsem opravdu tak puntičkářský, když mi vadí, že si pět typů cestou na závody v autě donekonečna euforicky výská, vyřvává „jupíjej“ a místo alespoň deseti normálních, klidných sekund, dává neustále najevo, jak moc je cool a nakolik v pohodě. Proč musí filmoví teenageři na vzestupu jen freneticky vyřvávat? A proč jsou jejich sexy favoritky Hardwickovou představovány jako tupé štětky s mírami modelek a bikinami přes dva palce, které lezou klukům z Dogtownu do postele při prvním vydařeném efektu? Právě u režisérky točící drama podle skutečné události bych stovku micinek, jež začnou při pohledu na libovolného skejťáka vlhnout a nabízet „pokouřeníčko“ (pouze cituji :-), bych tak zoufalou úlitbu filmovosti nečekal. Snít o pohodě uplynulých dekád se totiž dá i bez enormní psychologické „debilizace“.

Některé lidi při divoké cestě předběhne vlastní kolo, Franka Townse při písečné bouři předbíhá vrtule, rozseká mu půlku kabiny a při polořízeném pádu to odnese i zadek letadla a jediný doktor na palubě. To je hezký začátek pobytu na Gobi - největší pláži v okolí (jen to moře chybí). Jsou bez rádia, s omezenými zásobami. A pak podivínský Elliott jen tak prohlásí, že navrhuje letadla a z toho vraku by dokázal udělat nový letoun. Zápletka zní sice neuvěřitelně, ale kdo dělá poctivě domácí úkoly, ten už dnes ví, že je to remake slavného filmu z roku 1965. Papírově nepříliš úspěšný remake s nijak slavnými herci, ale to prvních pár minut nemusíte příliš řešit. Dobře naladěni hudební vypalovačkou, ošlehaným Dennisem Quaidem v hlavní roli a hodně vyvedeným (byť příliš digitálním) zřícením letadla, se do příběhu "položíte" a příznivce seriálu Lost by mohlo popadnout dokonce mírné šimrání. To vás však velmi rychle přejde, zhruba ve chvíli, kdy zjistíte, že tenhle dvouhodinový film nikdy neslyšel o něčem jako je vývoj postav. Hrdinové jsou samozřejmě konfrontování s nástrahami matičky přírody, ale buď čas od času někdo umře, nebo... prostě neumře. Nic se nemění a jede se dál, budete mít minimální příležitost někoho poznat do hloubky. Jakousi auru si pěstují jen Dennis Quaid a především Giovanni Ribisi, ale to je tím, že mají klíčové role a jsou prostě lepší herci než ostatní (není těžké trumfnout někoho se jménem Sticky Fingaz, nemyslíte? ;).